Ševčíka vyhodili, teď se chce pomstít celé VŠE

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Miroslavu Ševčíkovi, který se před měsícem stal poslancem za SPD, nelze upřít troufalost. Ve čtvrtek odpoledne se dostavil do velké auly pražské Vysoké školy ekonomické, aby se zúčastnil veřejné prezentace uchazečů o funkci rektora.

Sedmašedesátiletý Ševčík se po necelých dvou letech pokouší vrátit hlavními dveřmi do míst, odkud ho - obrazně řečeno - v prosinci 2023 vyhodili oknem. Jinak to nešlo, neboť vzdorující děkan Národohospodářské fakulty zatvrzele odmítal apely k rezignaci a normálnímu odchodu dveřmi.

Postavili se proti němu všichni. Studenti, kteří opakovaně demonstrovali a psali otevřené dopisy za jeho odvolání z pozice děkana Národohospodářské fakulty. Kolegové v Akademickém senátu i v Etické komisi VŠE. Dokonce i tehdejší ministr Vladimír Balaš.

A hlavně rektor Petr Dvořák, jenž Ševčíka odvolal poté, co mu s ním došla trpělivost. Bylo to po silné kritice studentské i akademické obce, kvůli poškozování pověsti školy, úpadku prestiže fakulty a zejména kvůli nevhodnému chování na veřejnosti.

A nyní oba opět stojí proti sobě. Petr Dvořák, jenž obhajuje post rektora VŠE, versus čerstvý poslanec Miroslav Ševčík, který by funkci rád získal. Ševčíkova motivace může být samozřejmě obyčejná pomsta rivalovi, který ho ponížil. Zároveň se s poslaneckým mandátem cítí sebevědomější, což rektoru Dvořákovi dával najevo, když se nedávno setkali na Pražském hradě během slavnostní recepce ke svátku 28. října.

Ostatní akademici zpochybňují Ševčíkovu erudici. Vůbec nechápou, kde se bere jeho sebevědomí, nebo třeba jak mohl uspět v habilitačním řízení a stát se docentem. „Coby seniorní akademik v oboru publikoval extrémně málo i na české poměry, o prestižních zahraničních časopisech ani nemluvě. Miroslav Ševčík jako vědec a akademický ekonom v podstatě neexistuje,“ říká ekonom z think-tanku IDEA při CERGE-EI Daniel Münich.

Přitom před lety to úplně nevypadalo, že zrovna Miroslav Ševčík bude tím, kdo se radikalizuje a dokáže poničit svou pověst i prestiž přední ekonomické školy. S Národohospodářskou fakultou je spojen po celý život - v 80. letech tady studoval, později na ní působil v nejrůznějších pozicích.

Ačkoliv byl v 80. letech členem KSČ, patřil mezi „perestrojkaře“ pečující o ideologické nástěnky na chodbách a podle svazků se kvůli možné spolupráci scházel s vojenskou rozvědkou, po pádu režimu v roce 1989 patřil mezi reformátory ekonomické školy. Agilní komunista, agilní kapitalista, takových typů tehdy bylo hodně.

Tehdy se Ševčík stal velkým obdivovatelem Václava Klause, přičemž tato adorace a míra jeho oddanosti už tehdy postrádala kritický odstup a nadhled, což je zvlášť u akademika těžko pochopitelné. Ševčík se tímto spojenectvím vždy zaštiťoval, což mu v dobách, kdy byl Klaus premiérem a prezidentem, přidávalo jakousi sílu.

Krátce po revoluci to byl právě Ševčík, kdo se svým kamarádem ze studií Jiřím Schwarzem a ještě společně s ministrem Tomášem Ježkem založili Liberální institut. Když se pak Schwarz v roce 2003 stal děkanem Národohospodářské fakulty, zvýšil její kvalitu hlavně spoluprací se zahraničními experty a univerzitami.

A když Schwarz po sedmi letech končil, dopustil se omylu - jako svého nástupce ve funkci děkana podpořil a doporučil ve volbě ze tří kandidátů právě Ševčíka. Následně začal úpadek fakulty, Ševčík ji podle mnohých řídil jako autoritář, obklopoval se jen loajálními přikyvovači.

„Měli jsme narůstající pocit, že místo plodných debat reflektujících existující akademickou literaturu a naakumulované poznání se nadmíra času věnovala různým sporům, konfliktům, či dokonce žalobám,“ oznámil rezignaci například Mojmír Hampl, tehdy člen vědecké rady Národohospodářské fakulty i viceguvernér ČNB.

Ševčík prostě oponenty buď sám ze školy vyštípal, nebo znechutil a donutil k odchodu. To je případ i Jiřího Schwarze, někdejší přátelství ze studií se rozpadlo.

Na své fakultě byl nedotknutelný, ale po řadě skandálů vyloučili Ševčíka alespoň z Liberálního institutu, to bylo v roce 2016. „Vadilo nám jeho arogantní chování na škole, kdy zastrašoval několik studentek žalobami. Choval se jako papaláš, když jel s majáčkem v protisměru po uzavřené dálnici. A jeho veřejné projevy a výroky, například obhajoba ruského imperialismu ve střední Evropě, byly v protikladu s přístupy klasického liberalismu, jehož principy Liberální institut obhajuje,“ vysvětloval rozchod Jiří Schwarz.

Na půdě fakulty, kde se obvykle pěstuje svoboda a názorová pluralita, nastala doba temna, dusivá atmosféra. Ševčík jí dokázal zcela ovládnout za podpory malé skupiny věrných nohsledů. Ostatní rychle prchali pryč.

„Vždy odcházeli ti mladší, kteří měli západní vzdělání či aspoň spolupracovali se západními univerzitami, učili v angličtině a měli lepší publikační a grantové výsledky. Staré struktury bez výsledků zůstávaly,“ vzpomíná Libor Dušek, tenkrát vedoucí katedry institucionální ekonomie s doktorátem z Chicagské univerzity. Odešel, své plány na modernizaci školy mohl hodit do koše.

Bylo toho sice hodně, ale Miroslava Ševčíka opevněného na své fakultě a zaštiťujícího se kontakty na vrcholné politiky se dlouho nešlo zbavit. Trpělivost VŠE definitivně skončila až Ševčíkovou účastí na demonstraci Česko proti bídě. Protesty, na nichž se živili i proruští manipulátoři, eskalovaly snahou o stržení ukrajinské vlajky z budovy Národního muzea. Strkanice s policií se zúčastnil Ševčík, byť později říkal, že jen náhodou šel kolem.

Odvolání z funkce, jemuž se marně bránil u soudu, dodnes neskousnul. Tlak rektora Petra Dvořáka vnímá jako neoprávněný, neadekvátní, diskriminační a zasahující do pravomocí fakulty.

Teď se vrací s krvavýma očima a touhou po pomstě, ovšem také se ztrátou soudnosti.