Z popela vyrostl betonový kolos. Labská bouda překonala snahy o zbourání a žije dál

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Svým způsobem jedinečná železobetonová devět pater vysoká budova stojí severozápadně od Špindlerova Mlýna v nadmořské výšce 1340 metrů. Tyčí se na hraně svahu jen několik stovek metrů od pramene řeky Labe, na náhorní planině nad Labským vodopádem.

Svou dnešní kontroverzní podobu získala v druhé polovině 20. století po požáru, který předešlou stavbu srovnal se zemí. Díky zvolenému pojetí skrývá její interiér jeden unikát: hlavní vchod s recepcí se nachází v nejvyšším patře a do pokojů se jezdí výtahem opačně, než je obvyklé - směrem dolů. Historie a současnost tohoto místa ale skrývá mnohem více.

„První písemná zmínka o stavení na místě Labské boudy zhruba z roku 1830 popisuje prostou chatrč v těsné blízkosti Labského vodopádu, kterou obhospodařuje žena z Rokytnice nad Jizerou, přezdívaná jménem Blasse,“ píše Martin Bartoš v knize Historie krkonošských bud.

Její vznik úzce souvisí s rozvojem turistických aktivit v oné době, nejen kvůli nedaleko ležícímu prameni Labe a vodopádů. Poutníci tu mohli zakoupit pivo, kořalku, mléko, víno, chléb s tvarohem, máslem či sádlem, posilnit tak znavené tělo a odpočinout si před další cestou.

Po vstupu do skromné boudy uslyšeli uklidňující zvuk praskajícího ohně, ale nejen to. Doplňovaly jej dvě české harfenistky, které vítaly návštěvníky svým umem na jedinečný strunný hudební nástroj.

Uběhlo pár let a stavba se pod vedením paní Dewaldové, která chatku převzala, přesunula přibližně do míst, kde se nachází ta dnešní. Byla to jednoduše vypadající prkenná bouda obložená šindelem. Vybavena byla mimo jiné kachlovými kamny, díky kterým bylo možné rozšířit nabídku a začala se prodávat i teplá jídla či nápoje.

Lidé tu začali přespávat okolo roku 1850, kdy boudu koupil Josef Schier a rozšířil stavení o jednoduché noclehárny, které se nacházely v malebném podkroví. Svým hostům dopřával kromě střechy nad hlavou v nádherném horském prostředí i speciální vizuální a sluchový zážitek.

„Nad vodopády Labe i Pančavy zřídil jednoduchá stavidla, kterými reguloval průtok vody a poskytoval tím prvním turistům nevšední zážitky zvýšením průtoku vody oběma vodopády,“ říká Martin Bartoš. Dodnes to připomíná na jednom z bloků u Pančavského vodopádu nápis: 16. červenec 1859, otevřeno Josefem Schierem z hoření Rokytnice čp. 113.

Od roku 1877 patřila bouda hraběcímu rodu Harrachů. V jeho rukou se ale příliš „neohřála“ a o rok později ji Harrachové pronajali Lambertu Erlebachovi z Krausových Bud. Ještě tentýž rok se dočkala velké přestavby a především rozšíření. V přízemí vznikla restaurace s výčepem a v patře deset pokojů pro hosty. Jejich počet se zvýšil hned čtyřnásobně po dalších úpravách v letech 1889 a 1905.

„Po vyvlastnění boudy po roce 1918 se nájemcem stal Čech Bedřich Hloušek, za druhé světové války ji provozovali Němci,“ uvádí Bartoš. Po válce, kdy sloužila chata jako sanatorium pro raněné vojáky Wehrmachtu, se stal správcem Josef Zapadlo, který tu působil již mezi válkami jakožto spolupracovník Hlouška.

Osudným datem se boudě stal 6. listopad 1965, kdy ji postihl požár kvůli neopatrnému zacházení řemeslníků s benzínovou lampou při opravě. Stavba lehla popelem a vyhořela do základů.

Téměř okamžitě se začalo řešit, jaká bude její náhrada, protože se místo těšilo velké turistické oblibě. Základní kámen nové budovy byl položen 12. června 1969. Autorem návrhu se stal významný architekt Zdeněk Řihák, činný například v Brně, kde navrhl Hotel Continental v bruselském stylu či nedávno zbouraný Prior, nebo autor ikonického trojúhelníkového hotelu Patria u Štrbského plesa.

Stavba nové Labské boudy zabrala celkem šest let. Slavnostního otevření se dnes známý betonový hotel dočkal 15. listopadu 1975, ubytovat se zde tehdy mohlo až 120 hostů. Nová bouda nestojí přesně na stejném místě jako ta původní, ta bývala severněji u Labského vodopádu.

Socialistická výroba stavebních prvků ovšem měla jisté rezervy. „Okna na nové boudě se nikterak nelišila od těch, které známe z panelových králíkáren vyrobených z dřevěných lamel. Okna brzy přestávala těsnit, a tak se na našem pokoji přes noc vytvořila nemalá závěj čerstvého sněhu, který se větrem dostával dovnitř do místnosti,“ vzpomíná Martin Bartoš na osobní zkušenost z konce 70. let, krátce po otevření hotelu.

Do roku 1996 byl hotel ve správě podniku Krkonošské hotely, později Interhotely Krkonoše. V rámci velké privatizace pak byla odprodána soukromé firmě a majitelem se stala dopravní společnost Pumr & Ryba.

Ta začala boudu v roce 1998 rozsáhle rekonstruovat. Jedním z důvodů byl i vliv počasí a extrémních horských podmínek, které si pohrávaly s betonem, a ten začal z budovy odpadávat. Zmodernizován byl interiér, stavba byla nově zateplena a znovu otevřena v roce 2004.

Od svého vzniku stavba budila emoce, a to nejen mezi laiky, ale i u odborníků. I když patří mezi významné pamětníky architektury 70. let minulého století, je zároveň jednou z nejkontroverznějších staveb u nás. Pro některé tento železobetonový kolos do nádherné krkonošské přírody nepatří a hyzdí krajinu. Jiní si na přítomnost betonového hotelu zvykli jako na typickou stavbu této oblasti a mají ji za vhodně zasazenou do krajiny.

Hotelu začátkem 21. století hrozila demolice a snahy o jeho odstranění byly velké. Vše začalo v říjnu 2007, kdy ho chtěli tehdejší majitelé prodat a soustředit se na jinou část svého podnikání.

Správa Krkonošského národního parku navrhla Ministerstvu životního prostředí budovu odkoupit a zbourat. Na stejném místě měla následně vzniknout náhrada, menší a kompatibilnější s okolní krajinou.

„Spolu s naším zřizovatelem jsme zvažovali budovu vykoupit, zlikvidovat, a odstranit tak objekt stojící tehdy v první zóně Krkonošského národního parku, který představoval ekologickou zátěž,“ říká mluvčí Krkonošského národního parku Radek Drahný.

Ohrožení viděli zástupci parku mimo jiné v nádržích na lehký topný olej, kterým se v hotelu topilo. „Jejich potenciální únik by znamenal pro přírodu národního parku katastrofu. Diskuse se vedly i o vhodnosti či nevhodnosti podoby objektu v takto cenné části národního parku,“ vysvětluje Drahný.

O záměru se jednalo čtyři roky, ale nakonec z něj sešlo - strany se nedohodly kvůli ceně. Majitel z jednání odstoupil a rozhodl se boudu neprodat, na druhé straně Ministerstvo životního prostředí nechtělo investovat v době hospodářské krize desítky milionů do odkupu a následné další desítky milionů do zbourání stavby. „Nakonec záměr nebyl realizován. V současné době na tomto plánu nepracujeme,“ uzavírá Drahný.

Hledání nového majitele pak několik let pokračovalo. Záměrem objekt odkoupit a vdechnout mu nový život se netajil boudař Jiří Holeček, který boudu nějaký čas provozoval. Ovšem jednání zkrachovala a nakonec se v druhé polovině roku 2012 majitelem betonového obra stala firma Salvario Holdings Limited sídlící na Kypru.

Do pronájmu ji získala pražská společnost AEZZ Kláry Sovové a Stanislava Beneše, spolumajitelů Luční boudy. K další změně došlo o tři roky později, když Sovová s Benešem dle ČTK Labskou boudu společně odkoupili. Od října 2018 provozuje objekt společnost Labská, ve které figuruje Klára Sovová s Tomášem Čumpelíkem a oba také budovu spoluvlastní.

Větší nebo menší úpravy a rekonstrukce, ať už interiéru či exteriéru, probíhají prakticky neustále. „Labská bouda bude postupně rekonstruována do stavu, který nejen zkrášlí její vzhled, ale nabídne návštěvníkům i kvalitnější ubytování a nové možnosti pro trávení volného času v překrásných partiích vrcholků Krkonoš,“ stojí na oficiálním webu boudy.

Zajímavostí také je, že je tu umístěna trvalá meteorologická stanice a solární a ozónová observatoř Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové.

Do článku jsme čerpali z knihy Historie krkonošských bud Martina Bartoše.