Útěky z ČSSR, bitvy s rivalem. Quebec byl fenomén, ale v NHL se neudržel

Rok 2025 je docela složitým obdobím pro někdejší fanoušky hokejového týmu Quebec Nordiques.

V únoru se dozvěděli, že slavná hala Colisée, kde se 16 let hrála NHL a své nejlepší kousky tam předváděli bratři Šťastní, bude srovnána se zemí.

Minulý týden si zase mohli s lehkým smutkem připomenout třicáté výročí stěhování klubu z Kanady do USA. Jeho nástupce Colorado Avalanche totiž do utkání s Carolinou Hurricanes nastoupil v retro dresech Nordiques - a ve zbytku sezony si to šestkrát zopakuje.

Což o to, repliky jdou na dračku. Ty se jmenovkami dnešních hvězd Nathana MacKinnona a Calea Makara jsou na oficiálním e-shopu NHL téměř vyprodané. Zároveň to ale na dlouhou dobu může být poslední radost, kterou si milovníci starých hokejových časů dopřejí.

Byť zámořská liga nevylučuje, že se bude znovu rozšiřovat, Quebec není na seznamu možných adeptů zrovna vysoko. Se značkou Nordiques se tak dále bude pojit spíše úžasná minulost plná jedinečných příběhů než slibná budoucnost.

Když bylo 28. března 1972 oznámeno, že se zakládá klub Quebec Nordiques a vstoupí do nové soutěže World Hockey Association (WHA), jež se bude snažit konkurovat tradiční NHL, bylo z toho ve frankofonní části Kanady velké haló.

Vždyť poprvé po válce mělo město svůj tým v elitní profesionální lize.

A šlo o více než o hokej. Nový klub - ačkoli formálně apolitický - se rázem proměnil v jeden z hlavních symbolů zdejšího nacionalismu. Na dresech se vyjímal motiv quebecké lilie a bylo nemyslitelné, že trenérem nebo hvězdou týmu by se mohl stát někdo bez perfektní francouzštiny.

Aby se Nordiques okamžitě zviditelnili, snažili se získat co nejvíce posil z nedalekého Montrealu, tehdy nejlepšího klubu NHL. Přišlo pár hráčů Canadiens, ale také legendy předchozích dekád. Trenérem se stal slavný útočník Maurice Richard - než po zahajovacím zápase usoudil, že to není práce pro něj, a rezignoval. Prvním generálním manažerem byl neméně proslulý gólman Jacques Plante.

WHA se udržela při životě sedm let a Nordiques ji jednou vyhráli. Už v roce 1978 začala jednání o tom, že několik nejlepších týmů by se připojilo k NHL. Nakonec byly vybrány čtyři: Edmonton, Winnipeg, Hartford a právě Quebec.

Mělo to však drobný háček. Změnu musely stvrdit tři čtvrtiny klubů NHL - a při prvním hlasování návrh těsně neprošel. Když vyšlo najevo, že jeden z těch, kdo dohodu potopil, byl Montreal, nastalo pozdvižení. Jak si může dovolit jít proti zájmům kanadského hokeje?

Hlavní důvod byl prostý: Majitelem Canadiens byl pivovar Molson, zatímco Nordiques patřili konkurenční firmě Carling O’Keefe.

Fanoušci ve třech dotčených kanadských městech okamžitě vyhlásili bojkot piva Molson, a to celé věci zásadně pomohlo. Když se o spojení NHL s pohrobky WHA hlasovalo znovu, už byl Montreal pro.

První domácí zápas odehráli Nordiques 10. října 1979 proti Atlantě Flames a město ho slavilo s dvoudenním předstihem. Místní parlament schválil zdravici mužstvu, na utkání dorazili politici zprava i zleva, separatisté i zastánci kanadské federace.

NHL byla tady a všichni věřili, že navždy.

Pravda, hned na začátku nastaly problémy kulturně-politického rázu. Vedení ligy například nelibě neslo, že místní hlasatel všechny informace oznamuje pouze ve francouzštině. „Jazykem NHL už je víc než 60 let angličtina a měli bychom u toho zůstat,“ protestoval šéf NHL John Ziegler. Nenadchla ho ani skutečnost, že kanadská hymna se před zápasem zpívá jen ve francouzské verzi.

Když po pár měsících euforie z příslušnosti k hokejové elitě vyprchala, klub musel začít řešit, jak obstát v mnohem silnější konkurenci, než na kterou byl zvyklý. V úvodní sezoně totiž Nordiques nepostoupili do play off - a to tehdy dál šlo 16 z 21 týmů.

Naštěstí pro Quebec byl sportovním ředitelem Gilles Leger, který ve WHA trénoval emigranta Václava Nedomanského a měl dobrý přehled o hokeji na druhé straně železné opony. Napadlo ho, že nejlevnější a hlavně hotové posily najde právě tam. Zkušené hráče s odvahou utéct do Kanady.

Povedl se mu neskutečný kousek. V letech 1980 a 1981 přivedl během 14 měsíců hned čtyři československé reprezentanty: bratry Petera, Antona a Mariána Šťastných ze Slovanu Bratislava a Miroslava Fryčera z Vítkovic. Bylo kvůli tomu nutné zorganizovat tři dramatické útěky (jeden přes Rakousko, druhý přes Jugoslávii, třetí přes Švýcarsko) a při jejich plánování docela odlehčit klubovému bankovnímu kontu.

Ne každý z toho měl radost. Nejmenší nadšení projevovali tradicionalisté, kteří jen neradi viděli, jak se národní instituce jménem Quebec Nordiques mění v hokejovou Společnost národů. Však brzy se na dveřích kabiny vyjímaly tři nápisy: VESTIAIRE, LOCKER ROOM a ŠATŇA.

„Nebude to dlouho trvat a v Quebecu bude hrát víc Evropanů než Kanaďanů,“ postěžoval si Maurice Richard v listu Le Journal de Montréal. „Začíná být tragikomické, že bossové NHL akceptují příliv Evropanů, když přitom vidí, že to ničí kariéry kanadských hráčů.“

Podstatné ale bylo, že na ledě se mužstvu začalo dařit. Sedmkrát v řadě postoupilo do play off a Peter Šťastný se stal jednou z největších osobností ligy. V 80. letech pouze Wayne Gretzky dokázal nasbírat více bodů.

Dalším quebeckým příspěvkem ke koloritu NHL byla provinční rivalita s Montrealem. Battle of Quebec. Málokteré zápasy provázelo takové napětí. Důvody opět byly sportovní, kulturní i politické. Starší „sourozenec“ proti mladšímu, bilingvní metropole proti frankofonnímu městu, většinoví příznivci liberálů proti fanouškům se slabostí pro separatisty.

V základní části týmy svedly celkem 113 soubojů, pětkrát se potkaly v play off (s bilancí 3:2 pro Canadiens).

Vrcholem nevraživosti se 20. dubna 1984 stala hromadná bitka, jež do historie vstoupila jako Good Friday Massacre. Rozhodčí nadělil 252 trestných minut, 11 hráčů bylo vyloučeno do konce utkání a ocitl se mezi nimi i takový gentleman jako Peter Šťastný.

Nejlepší ze slovenského bratrského tria vydržel v klubu do března 1990 a s jeho odchodem jako by skončily časy plné naděje.

Quebecu se nedařilo hokejově ani ekonomicky. Nedokázal udýchat razantní tempo proměn moderního sportu, zejména nárůst platů.

Vždyť mužstvo stále hrálo ve staré hale z roku 1949, která jako jediná v NHL neměla skyboxy a korporátní lóže. A i kdyby je měla, ve městě bylo příliš málo bohatých firem, jež by si je mohly dovolit. Klubu dělaly starosti také slábnoucí kanadský dolar a omezený mediální trh, na němž Nordiques ani ve svých nejlepších letech nebyli příliš zajímaví pro anglofonní publikum.

Symbolem nové reality se stal draft v roce 1991. Quebec si z prvního místa vybral Erica Lindrose, považovaného za příštího krále NHL, ačkoli ten předem hlásil, že za tým nikdy nenastoupí. Nechtěl se učit francouzsky a hlavně věděl, že v dresu Nordiques nebude pro sponzory zdaleka tak zajímavý, jako když bude hrát na velkém trhu, ideálně v USA.

Slib splnil a po roce si vytrucoval výměnu do Philadelphie: za šest hráčů (mj. Petera Forsberga), dvě pozice v 1. kole draftu a 15 milionů dolarů. Z dlouhodobého hlediska kanadský klub na trejdu vydělal, ovšem pro nejbližší budoucnost to byl hodně špatný signál.

Majitelé se snažili nepříznivou situaci řešit s místními politiky, ale ti neměli velkou touhu finančně pomáhat profesionálnímu klubu, jehož nejlepší hráči počítají roční gáže v milionech dolarů.

Quebec nutně potřeboval novou halu, vedle které chtěl postavit kasino a z jeho výnosů platit svůj provoz. Bez státních příspěvků však neměl šanci. Neprošel ani nápad, aby vláda provincie – jež ostatně měla svých ekonomických starostí dost – hradila ztráty klubu do doby, než bude aréna na světě.

Maximem vyjednávání se stal příslib tříleté dotace na 21 milionů dolarů. Což nestačilo. Vždyť jen v sezoně 1994/95, zkrácené kvůli výluce na 48 utkání, klub prodělal 10 milionů dolarů. A to postoupil do play off, navíc halu měl vyprodanou z 94 procent.

První červencový den roku 1995, ironií osudu na největší kanadský svátek, prezident klubu Marcel Aubut předstoupil před kamery a mikrofony a smutným hlasem pronesl: „Bohužel musím oznámit, že se majitelé klubu rozhodli přijmout nabídku na odkoupení od společnosti Comcast Video Enterprises z Denveru.“

Noví vlastníci za transakci zaplatili 75 milionů dolarů. O týden později se na draftu představil klub Colorado Avalanche.

Aby těch ran nebylo málo, na podzim těsně neuspělo referendum o vyhlášení suverenity provincie Quebec (ve městě bylo pro zhruba 60 procent voličů) a na jaře 1996 Colorado vyhrálo Stanley Cup. Převážně s hráči, co ještě nedávno oblékali dres Nordiques.

Od chvíle, kdy Quebec zmizel z mapy NHL, se soutěž rozrostla o šest klubů a další čtyři se přestěhovaly, naposledy se loni z Arizony Coyotes stal Utah Mamoth. Kanadské město jednou zkusilo podat žádost, ale bylo bez šance. Přednost dostalo Las Vegas. Mj. díky síle amerického dolaru i potřebě NHL mít nový tým spíše v západní části kontinentu.

Nicméně touha po návratu profesionálního hokeje v Quebecu neslábne.

V roce 2010 se konal průvod 50 tisíc fanoušků požadujících oživení Nordiques a účastnili se ho i mnozí bývalí hokejisté včetně bratrů Šťastných. O pět let později byla konečně postavena moderní hala Vidéotron Centre s kapacitou 18 259 míst. Na juniorskou ligu tam chodí přes 9000 diváků, nejvíce v celé Kanadě.

Místní politici přímo i přes média opakovaně vyzývají ligu k akci a ujišťují ji, že tentokrát by se klub mohl spolehnout na významnou podporu od státu.

Ani to však nemusí stačit.

Šéf NHL Gary Bettman dostává otázky s tématem Quebec pravidelně, ale závazné slovo od něj nezaznělo. Naposledy přišla možnost další expanze ligy na přetřes při startu letošní sezony. „Teď dveře otevřené nejsou, ale pokud by na ně někdo klepal, pozorně bychom se zajímali, kdo že to klepe,“ zněla diplomatická odpověď.

Podle webu The Athletic by se soutěž mohla výhledově znovu rozšiřovat, ovšem vstupní poplatek by už činil dvě miliardy dolarů. Tedy zhruba trojnásobek částky, kterou musel v roce 2021 zaplatit Seattle.

Bettman má jasno aspoň v tom, jaké další podmínky by nový uchazeč musel splnit:

Minimálně poslední dva požadavky budí v případě Quebecu pochybnosti. Protože jen nostalgie moderní byznys neutáhne.

Město s okolím má 850 tisíc obyvatel, na srovnatelně malém trhu funguje v severoamerickém profesionálním sportu pouze tým Green Bay Packers z NFL. A to je dost zásadní věc, protože dnes už není ani tak důležité, kolik lidí přijde večer do haly, jako spíše počet fanoušků, kteří si předplatí sportovní kanály a utrácejí za suvenýry.

Byť je na tom region ekonomicky lépe než před 30 roky, klub by brzy musel řešit podobné problémy, jaké mají Winnipeg Jets. Nižší příjmy z prodeje lokálních televizních práv a od sponzorů, ale také neochotu největších hvězd jít do Kanady. Kvůli studenému počasí (ne náhodou měli Nordiques ve znaku iglú), vysokým daním (v provincii Quebec jsou 53 procent, na Floridě 36,6 procenta) i silnému mediálnímu tlaku.

NHL logicky zajímají spíše velké americké trhy. Místa, kde hokej sice není doma, ale má možnost výrazně růst, jak to nedávno ukázaly Vegas a Seattle. Pravděpodobnější tedy je, že třetí šanci dostane Atlanta a druhou Arizona. Pak jsou tu i další místa jako Houston, Kansas City, Austin…

Quebečtí fanoušci budou zřejmě muset být rádi, když k nim v příštích letech zavítá ženská profesionální liga.

Na slavné časy spojené s NHL mohou zavzpomínat maximálně u televize, až hráči Colorada znovu oblečou dresy Nordiques.