Článek
Dva roky cítila Petra Vrbová únavu, ale nepřikládala tomu žádnou váhu. Nebylo se čemu divit: dva úvazky, rodina. Na dovolené se jí ale udělalo špatně a asi dva týdny se po jídle objevovaly bolesti břicha. „Napadlo mě, že to budou žlučníkové kameny nebo zánět žaludku,“ vypráví Petra Vrbová a šla na ultrazvuk, kde už ale byly vidět metastáze.
Kolegyně jí pak udělala vyšetření CT. Když za pár hodin přišla s nálezem osobně, namísto toho, aby jí zavolala, nebylo už co rozporovat. „Okamžitě jsem věděla, že prognóza je jasná. V tu chvíli jsem cítila totální ochromení,“ vzpomíná na loňský květen. Diagnóza zněla rakovina slinivky.
Petra Vrbová byla ráda, že se to dozvěděla hned. „Nepřišla žádná fáze popírání, žádné proč já. Nejtěžší bylo, že tam neblikalo žádné - to se vyléčí. Věděla jsem na první dobrou, že je to nemožné.“
Stejně jako byla upřímná k sobě, špatnou zprávu hned sdělila na rovinu i svým nejbližším. Do práce na záchranku pak přišla s nálezem na CT, že se jde rozloučit. „Dostalo se mi veliké vlny podpory. Ptali se mě, co mohou udělat, jak mi mohou pomoci, kam mě mají odvézt, jestli nechci vzít jenom tak ven, na kafe… Bylo to od nich moc hezké.“
Nebojte, první je nejhorší
Nastoupila hned na chemoterapii, ze které jí bylo zle, měla bolesti, což se odrazilo i na psychické stránce. „Chemoterapie jsou těžké. Člověk se tam cítí sám, chybí mu podpora. Mně na té první pomohla jiná pacientka, když mi řekla: Nebojte, první je nejhorší, pak už to bude lepší. Tahle věta mi dost pomohla, abych se kousla a nějak to vydržela,“ vzpomíná Vrbová. „Je to hodně o psychice, člověk si to musí v sobě zpracovat a zvládnout,“ dodává.
Jako lékařka má Petra Vrbová mezi doktory dost kamarádů, a právě to jí pomohlo. Šla za svojí kamarádkou, která dělá paliativní medicínu. Navštívila ji ale ne jako odbornici, nýbrž jako kamarádku, se kterou si může popovídat.
Ta ji vyslechla a poradila, jak vyřešit léčbu bolesti, doporučila psychologa nebo jak hovořit s rodinou. „Zodpověděla mi otázky, na které jsem neznala odpověď ani jako lékař. Jak se umírá na rakovinu a co mám očekávat. Rozptýlila spoustu mých strachů.“
Nebát se mluvit o umírání
Paliativní péči do té doby měla spojenou hlavně s posledními dny člověka. Nevěděla, že se na ni může člověk obrátit i v průběhu nemoci a že pomůže provést pacienta celou cestou. Zjistila, že neexistuje správný okamžik, kdy by ji měl člověk vyhledat. Každý to může mít jinak. Mělo by to ale být v momentě, kdy začne mít člověk problémy a není si jist, jak zvládne léčbu. Paliativní medicína se dělá i ambulantně v podobě poradny pro onkologicky nemocné.
„Mám pocit, že smrt byla odsunuta. Umírající se dávali do nemocnic a teprve poslední dobou začínají lidé více řešit, aby své blízké měli doma až do konce. Když se o tom bude víc mluvit, možná se pak lidé nebudou tolik bát,“ říká lékařka.
Dodává, že je důležité, aby se o umírání mluvilo i v rodině. „Měli by vědět, co si jejich blízký přeje. Není vůbec špatné o tom uvažovat i v průběhu života, protože člověk si uvědomí, že řeší spoustu zbytečností . Nevíte přitom dne ani hodiny. A uvědomění si toho může vést k lepšímu prožití života,“ komentuje Petra Vrbová.
Hospic není budova, kam se chodí umřít
Právě nízká informovanost o paliativní péči a pomoc, která se jí dostala, jí vnukla myšlenku začít o tom mluvit více veřejně. Spojila se s organizací Domestici, kterou založil Martin Souček a jež pomáhá zvýšit povědomí o paliativní péči.
„Když jsem zjistila, jak hospice fungují a že jsou financovány zejména z darů, chtěla jsem na jejich podporu něco zorganizovat,“ vysvětluje své pohnutky. „Lidé slyší hospic a představí si kamennou budovu, kam se chodí umřít. Ale opak je pravdou. Jsou i mobilní hospice, které jezdí za lidmi domů. Sama jsem zažila, jak umí s lidmi mluvit, je to moc příjemné a opravdu to člověku pomůže,“ vypráví o své zkušenosti.
Spolu s Domestiky vymysleli projekt Petra volá 155, který je v běhu po celý listopad. V jeho rámci mají lidé možnost vydat se s protagonisty projektu na cestu, ať už pěšky, na kole, během či jakýmkoli pohybem, kdekoli v Česku, nebo na světě.
Nejde tu přitom o kilometry. Stačí zaplatit pomyslné startovné, které bude celé rozděleno mezi organizace podporující paliativní péči. Sama Petra je hodně aktivní, žije na úpatí Jizerských hor, kam se pravidelně vydává se svojí rodinou a pejskem. Podpořit hospice ve Vrchlabí a Semilech je ale možné i bez sportování.
Paliativní péče se začíná řešit i v rámci záchranné služby. Vznikají doporučení, jak se o paliativního pacienta starat, aby jej nebylo nutné odvážet do nemocnice. Mělo by dojít i k provázanosti s domácími hospici.
„Člověk se honí za uznáním, kariérou, a najednou zjistíte, že je to zbytečné a že to o tom není. Je to o trávení času s těmi, které máte rádi, o prožitcích. Otevřel se mi úplně jiný svět. Škoda, že touto zkušeností,“ uzavírá Petra Vrbová.
Kdo jsou Domestici
Organizace byla založena s cílem zvyšovat povědomí o paliativní péči a podpory hospiců v Česku. A to nejen prostřednictvím fundrisingu, ale i příběhů lidí, kteří se s organizací spojili.
Zakladatel Martin Souček spolu s Tomášem Navrátilem a svým týmem v roce 2024 absolvoval extrémní cyklistický závod Race Across America, který se jede napříč USA a je dlouhý 5 tisíc kilometrů. Jejich cílem bylo upozornit na význam paliativní péče v Česku. Nyní pořádají veřejná promítání spojená s osvětou.
V letošním roce také zorganizovali akci 8 dní pro paliativu, jejíž tváří byla Zorka Šťastná, během které se lidé mohli přidat na cestu po hospicích v Česku.
V listopadu se koná projekt Petra volá 155, do kterého se může zapojit kdokoli nejen v Česku, ale na celém světě. Více informací o Domesticích najdete na jejich stránkách, stejně tak možnost, jak je podpořit.
