Recenze: Batman i Piráti z Karibiku. Hans Zimmer přivezl hollywoodskou show

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na koncertu filmové hudby by člověk čekal dirigenta, orchestr, ukázky nejznámějších scén. A právě proto Hans Zimmer nic takového nemá. Když se populární hollywoodský skladatel toto úterý objevil na pódiu vyprodané pražské O2 areny, stanul před obrovským modulárním syntezátorem a světelnou stěnou blikající jako vesmírná loď. Jeho show si nezadala s největšími popovými nebo rockovými spektákly.

Autor soundtracků ke Lvímu králi, Gladiátorovi, batmanovské sérii Temný rytíř, Pirátům z Karibiku nebo sci-fi Duna dokáže jako jeden z mála tvůrců filmové hudby vyprodat největší zastřešenou halu v zemi, aniž by diváky lákal na konkrétní snímek. Do Prahy se vrátil v rámci turné nazvaného The Next Level. Evropskou část zahájil minulý měsíc a hned ji postihly problémy, když kvůli nemoci musel Zimmer zrušit vystoupení ve Frankfurtu a Mannheimu, přičemž v Düsseldorfu odehrál jen polovinu večera. Show je ale tak secvičená, že v Německu muzikanti celou druhou půlku zvládli bez něj.

Pražané naštěstí osmašedesátiletého Němce oblečeného v modrých džínech, bílé košili a černém saku zažívají opět zdravého. Přesto první minuty provází mírný údiv. Zimmer opět přijel za doprovodu desítek muzikantů, z nichž někteří vystudovali klasickou hudbu na špičkových školách a další pocházejí spíš ze světa rocku nebo alternativy. Tentokrát ale zcela chybí orchestr.

Když skladatel roku 2016 vystoupil v české metropoli poprvé a záznam právě z O2 areny později vydal jako koncertní film, doprovázel ho Český národní symfonický orchestr. Později na výraz solidarity se zemí napadenou Ruskem angažoval desítky ukrajinských symfoniků. Nyní pouze ve vyvýšené části pódia stojí šest hráčů na lesní rohy a smíšený sbor, smyčce ale naživo obstarává jen pár houslistů a violoncellistů.

Když se tak halou několikrát za večer rozléhá mohutný zvuk zdánlivě vytvářený desítkami houslí, viol, violoncell a kontrabasů, ve skutečnosti ho Zimmer s dalšími klávesisty přibarvují od syntezátorů.

Důvody budou zřejmě dva. „Devadesát procent všeho, co skládám, vymýšlím na softwarovém syntezátoru. Používám ho už roky a pořád mi nedošly nápady,“ naznačil skladatel v letošním interview s moderátorem Rickem Beatem, proč právě syntezátor učinil středobodem show. Roli ale mohly hrát i peníze. „Na našem prvním turné s orchestrem jsme projeli Evropu i Ameriku. A tam jsme prodělali kalhoty. Fakt jsme skončili ve strašném minusu,“ konstatoval ve stejném rozhovoru.

Absence orchestru večer posouvá ještě blíž k rockové či elektronické show. Patrné je to hned od úvodní suity z batmanovské trilogie režiséra Christophera Nolana. Například známý motiv Jokera, za jehož ztvárnění získal tragicky zesnulý herec Heath Ledger posmrtně Oscara, v původní verzi utváří mučivě pomalá glissanda, podprahově evokující zvuk policejní sirény a spojující antagonistu se světem podsvětí. V O2 areně z tohoto motivu zbude pár vteřin a mnohem víc Zimmer zdůrazňuje rytmickou stránku soundtracku.

Hned čtyři bubeníci na pódiu místy vytvářejí osobitý groove. Perkusistka s kudrnatými vlasy Aicha Djidjelli hrává syrovější pasáže nebo severoafrické polyrytmy, blond bubenice Holly Madge ovládá konga nebo kubánské bubny timbales, srbská absolventka vídeňské konzervatoře Aleksandra Šuklar například tympány, bonga, darbuky a djembe. Čtvrtý perkusista Steven Doar z prestižní hudební školy Berklee College of Music zároveň pouští některé samply od kláves a zastává pozici provozního ředitele show.

Ta je nesmírně komplexní. V některých chvílích se na pódiu pohybují čtyři desítky lidí. Muzikanti neustále mění postavení, v exponovanějších pasážích si stoupají na schody. Obyčejné tahy smyčcem proměňují v téměř herecké etudy, jejichž vyznění kromě bombastických světel podporují akční nájezdy kamery, přenášející dění na dvě obrazovky u stropu.

Témata z jednoho filmu či ságy kapela spojí vždy do bloku, po němž následuje potlesk a Zimmer často několik minut představuje hudebníky. „Když jsem dokončil tenhle soundtrack, měl jsem asi 19 motivů. Ještě nikdy jsme je naživo nezahráli všechny, ale tohle je nejblíž, co jsme se k tomu kdy dostali,“ uvádí část z historického akčního filmu Gladiátor. Za velkého aplausu ji v O2 areně se žlutým turbanem na hlavě přichází zazpívat čtyřiašedesátiletá Lisa Gerrard z australské skupiny Dead Can Dance. Stejně jako na soundtracku z roku 2000 pěje vlastním vymyšleným jazykem, čímž hudbě dodává lehce severoafrický nádech. Na loňském pokračování Gladiátora skladatel nepracoval.

Zimmerova show je zajímavá právě účastí muzikantů, kteří natáčeli původní hudbu. Když dojde na sci-fi Duna, po pódiu pražské O2 areny dramaticky pobíhá a zpěvem na hranici křiku intonuje Američanka Loire Cotler. I když milostný motiv hraný na arménský nástroj duduk nebo zvuk skotských dud, ve filmu zároveň imitovaných na elektrickou kytaru, naživo schází.

Aplaus si vyslouží jihoafrický hudebník Lebo M Morake se songy ze Lvího krále. Sbor, nyní převlečený do žluto-červené, se nahoře na ochozu snaží roztančit sedící diváky. „Leba jsem poznal, když měl status politického uprchlíka, pracoval v myčce a vůbec mu to nešlo. Musel jsem zasáhnout, aby nepoškrábal i další auta,“ žertoval Zimmer v časopisu Rolling Stone, jak v 90. letech minulého století začala jejich spolupráce. Dnes pokračuje do další generace: vedle Morakeho zpívá v Praze jeho dcera Refi.

Osmašedesátiletý Zimmer střídá syntezátor, klávesy, elektrickou kytaru i baskytaru. Vypadá, že si večer užívá. Rodák z Frankfurtu nad Mohanem je po Johnu Williamsovi asi nejznámějším žijícím skladatelem filmové hudby. Jeho soundtracky mísící zvuk orchestru se syntezátory, rockem a prvky world music už desítky let formují velkorozpočtové hollywoodské trháky.

Vidět držitele dvou Oscarů, tří Zlatých glóbů nebo pěti Grammy na pódiu je stále trochu nezvyk. Zimmer sice jako mladík hrával v hardrockové kapele Krakatoa nebo anglických The Buggles. Od roku 1988, kdy prorazil soundtrackem k dramatu Rain Man s herci Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem, ale zásadně nekoncertoval. Ani když svými soundtracky na přelomu tisíciletí pomohl dostat filmovou hudbu do popředí zájmu.

Až v minulé dekádě ho kytarista Johnny Marr se zpěvákem Pharrellem Williamsem přiměli překonat trému. „Musíš se podívat publiku do očí. Nemůžeš se věčně schovávat za plátnem. Těm lidem to dlužíš,“ řekli mu prý.

Marr známý z kapely The Smiths na pódiu pražské O2 areny tentokrát chybí, v pozici druhého kytaristy hrajícího také na banjo je tu však jeho syn Nile. Ještě víc pozornosti na sebe strhává britský kytarista s dlouhými bílými vlasy po ramena Guthrie Govan. Spoluhráč rockových hvězd Joea Satrianiho a Stevea Vaie z projektu G3 se blýskne v bloku ze supermanovského filmu Muž z oceli, kde v dlouhém sólu kvílivě vytahuje struny.

Koncert rozdělený dvacetiminutovou přestávkou trvá bezmála tři hodiny. Zimmerovy starší filmy doplňuje novější tvorba včetně tanečního, opět na síle syntezátoru postaveného tracku ze závodního filmu F1, který letos v českých kinech vidělo téměř 500 tisíc diváků.

Hlasitě obecenstvo aplauduje violoncellistce Mariko Muranaka, při jejímž sólu z krimi Hannibal se pódium zbarví do krvavě rudé, i slovenské flétnistce Veronice Vitázkové, jež zdraví diváky rodnou řečí a střídá několik dechových nástrojů. Nečekaný prvek v segmentu ze sci-fi Interstellar obstará akrobatka ve třpytivém celotělovém trikotu, zavěšená na kladce u stropu a vrhající odlesky do nejzazších koutů O2 areny.

„Pocházím z rockového světa, takže je mi vlastní dělat show. Život je dnes těžký. A lidé za tyhle lístky zaplatili spoustu peněz, tak jsme jim toho chtěli dát co nejvíc,“ popsal loni Hans Zimmer agentuře AP, jak k projektu přistupoval.

Místy je to opravdu trochu matějská, okázalá a dělaná na efekt. Zároveň ale profesionálně odsýpá, udržuje vysokou laťku a nikdy nepřekročí hranici dobrého vkusu.

Někomu mohou vadit umělohmotné videoprojekce, jinému třeba melodramatický motiv z válečného filmu Pearl Harbor. Zimmer složil hudbu k tolika snímkům, že nemohl zařadit vše. Tentokrát se nedostalo namátkou na Řidiče slečny Daisy, Tenkou červenou linii, Prince Egyptského, Black Hawk Down, Dunkerk nebo bondovku Není čas zemřít.

Kdo by to rád zažil v trochu jiné podobě, sice bez Zimmerovy osobní přítomnosti, zato s projekcemi filmových ukázek, plnohodnotným orchestrem místo syntezátoru a větším důrazem na romantickou stránku jeho tvorby, bude mít příležitost v říjnu 2026, kdy do O2 areny zavítá jiný koncertní projekt nazvaný The World of Hans Zimmer.