Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
Přestože stojí jen pár kroků od jednoho z nejrušnějších olomouckých náměstí, působí trochu zastrčeně. Jediný činný dominikánský klášter na Moravě se schovává za nenápadnou fasádou ve Slovenské ulici.
Zpoza těžkých dřevěných dveří vykoukne postava v bílém hábitu přepásaném koženým opaskem - typickém oděvu dominikánů.
„Pojďte dál,“ usměje se kněz Damián Němec a svižným krokem zamíří chodbou vpřed. Členem řádu je už téměř čtyřicet let.
„Rozhodoval jsem se dlouho. Nikdy jsem neměl v úmyslu stát se knězem, ani vstoupit do řádu,“ vypráví, jak se k dominikánům dostal.
Nakonec jej ale přesvědčila kombinace prvků, kterou řád od počátku kloubí dohromady: důraz na komunitní život, společné slavení liturgie a zároveň hluboké studium napříč obory.
Dominikáni ostatně platí za jeden z nejvzdělanějších církevních řádů. Od svého vzniku se vyznačovali intelektuálními i kazatelskými aktivitami a mnozí jejich členové jsou držitelé nejvyšších akademických titulů.
„Řád má svoji kulturu, která je víc intelektuální. Já jsem sám matematik a pracoval jsem ve výzkumných ústavech. Mně se na řádu nejvíc líbila syntéza vědy a víry - skrze rozum,“ říká další z bratrů, kněz Jan Rajlich.
Čtyři kláštery
Dominikánský řád je v Česku poměrně skromný: donedávna žily v republice tři desítky bratří, po nedávném úmrtí Dominika Duky jich zůstává devětadvacet.
Pro veřejnost možná nenápadný řád má ale dlouhou historii. Vznikl na začátku třináctého století ve Francii a rychle se rozšířil do okolních zemí - včetně těch českých. Na mapě najdeme desítky dominikánských klášterů, v provozu ale zůstávají už jen čtyři - kromě toho v Olomouci ještě v Praze, Plzni a Jablonném v Podještědí.
Olomoucká komunita je největší - osm bratrů v ní žije trvale a další dva pod něj spadají. Kromě duchovních v klášteře bydlí ještě zhruba čtyřicítka studentů - převážně ze zdejší Univerzity Palackého. S řádem ani církví nemusí být nijak spjatí, podmínkou je pouze dodržování společných pravidel.
Právě spolupráce s lidmi, kteří jsou takzvaně „zvenku“, je další charakteristikou dominikánů. „Pro nás nejsou hlavní skupinou jen věřící, ale je důležité myslet také na lidi, kteří jsou mimo církev,“ potvrzuje Jan Rajlich.
Členové řádu se proto běžně zapojují do výuky na středních i vysokých školách, podílejí se na vydávání knih nebo organizují společenské akce pro veřejnost.
Život určují modlitby
S Damiánem Němcem se noříme do spleti klášterních chodeb. „Toto je důležité místo,“ zastavuje se u dveří, za kterými je klášterní kaple. „Tady mnohdy v modlitbách padají ta nejdůležitější rozhodnutí,“ dodává.
Dny bratří jsou různorodé, některé věci mají ale v denním harmonogramu své pevné místo: nejméně třikrát denně společná modlitba a - pokud to program umožní - také společný oběd v barokním refektáři, tedy jídelně.
Po něm většinou následuje přibližně půlhodinové posezení, kterému se říká rekreace. Jednou týdně ji střídá pracovní porada.
„Život určují modlitby. Začínáme většinou kolem sedmé hodiny, poslední jsou třeba v devět večer. A mezitím je to hodně různorodé, záleží, co kdo má za povinnosti,“ popisuje pražský provinciál Lukáš Fošum.
Osobní i pracovní život se v klášteře přirozeně prolínají. „U nás je člověk skoro pořád doma v práci. Pracovní náplň je rozvrstvená do celého dne,“ dodává Fošum.
„Každý z nás má jeden den v týdnu takzvaně odpočinkový, kdy nemusí vstát ráno na společné modlitby a může si přispat,“ doplňuje Damián Němec.
Ke klášteru přiléhá také pozdně gotický kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, kde se denně slouží mše. Mimochodem, i zde jde doba neúprosně vpřed - interiér je sice historický, přenosy bohoslužeb je nicméně možné sledovat online.
„Nemůžeme někoho verbovat“
Jak už bylo zmíněno, aktuálně má řád v Česku necelé tři desítky členů. A jeho řady se několik let nerozšířily. Velká vlna žádostí o vstup do téměř všech řádů byla především v devadesátých letech, kdy padl komunistický režim. Další, menší skupina nastoupila během prvního desetiletí nového tisíciletí. Nyní ale ve formaci, tedy přípravě na funkci, není nikdo.
„Je potřeba povolání nějak podporovat, aby se o nás vědělo. Třeba se pak někdo rozhodne vstoupit. Ale nemůže to být náš hlavní cíl, a už vůbec na to nemůžeme tlačit nebo někoho verbovat,“ podotýká Lukáš Fošum.
Jeho olomoucký spolubratr Jan Rajlich to vidí podobně: „Pokud je náš řád dobrý, je to Bůh, kdo se o nás stará - i o ta povolání. Když budeme dělat, co máme, oni si nás najdou,“ myslí si.
„Nemyslím si, že by sebezáchova nějakého společenství byla pro Boha důvodem. Pokud tu něco nemá být, tak to zanikne. Pro nás je důležité být autentičtí, opravdoví a dělat to, co máme,“ dodává.
Ne každý, kdo o vstup do řádu projeví zájem, je ale přijat. Kandidát musí být starší osmnácti let, ideálně ještě o pár let starší. Kritériem je také dosažené vzdělání i schopnost života v komunitě. „Vždycky se časem ukáže, jestli tam ten člověk patří, nebo ne,“ říká Lukáš Fošum.
