Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Systém územního plánování, jehož současná podoba je podle řady odborníků jednou z hlavních důvodů špatné dostupnosti bydlení a pomalé výstavby, má projít zásadní změnou. Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) připravuje rekodifikaci, jež má zjednodušit schvalovací procesy, omezit množství dokumentů a odstranit překážky, které brzdí rozvoj měst a obcí.
Rekodifikaci vede Tomáš Hudeček, vrchní ředitel sekce výstavby a veřejného investování na MMR. Cestou má být méně striktní přístup úřadů i finanční motivace pro obce, které se rozhodnou své území aktivně rozvíjet, popisuje v rozhovoru.
Co je dnes podle vás největší problém českého územního plánování?
Máme příliš mnoho plánů, ale málo skutečného plánování. Každý plán už něco uzavře, zreguluje, omezí – a přitom často neodpovídá realitě. Výsledkem je, že máme detailně popsáno, co kde má být, ale v praxi to tam nejde uskutečnit, protože se mezitím změnily potřeby, technologie nebo priority.
Problém není v tom, že by se neplánovalo, ale že se systém stal neflexibilním. Každý nový plán je po pár letech zastaralý. Chceme proto změnit samotný proces plánování, ne přidávat další dokumenty.
Ta změna je teď na vás. Jak velká bude? Je to velmi velká změna. V jiných zemích, třeba v Holandsku nebo Irsku, trvala rekodifikace územního plánování deset let a byla označena za nejkomplexnější reformu od války. My přicházíme zhruba s patnáctiletým zpožděním, ale konečně existuje společenská shoda, že se něco musí změnit.
Co je cílem chystané reformy?
Cílem je změnit samotný proces plánování, zjednodušit ho tak, aby se starostové cítili motivováni k rozvoji svého území. Chceme, aby plánování bylo živý proces, ne jednorázový dokument.
Starostové dnes nemají motivaci?
Dnes je pro starostu rizikem udělat změnu v území. Okamžitě dostane desítky e-mailů a stížností, ale pozitivní efekt, jako jsou noví obyvatelé, škola, pracovní příležitosti, to se dostaví až za roky. Negativní reakce přijdou hned, přínosy pozdě. Starostové proto často volí klid, ne rozvoj. Motivace k rozvoji chybí i proto, že systém jim klade překážky.
Jak tu motivaci chcete posílit?
Částečně legislativně, částečně finančně. První krok je upravit rozpočtové určení daní tak, aby obce, které se chtějí rozvíjet, měly z růstu skutečný prospěch. Dnes se příjmy z daní rozdělují téměř rovnoměrně a aktivní obec si v praxi nepolepší víc než ta, která nic nedělá. Přitom je přirozené, že určité nerovnosti by být měly. Když někde vzniká rozvoj, měly by tam zůstat i výnosy.
Motivace obcí ale nemusí být jen finanční. Jedním z důležitých nástrojů jsou takzvané plánovací smlouvy, tedy dohody mezi městem a investorem o tom, co výstavba přinese oběma stranám.
Ty už tu ale v řadě případů byly použity…
V českém systému sice už existují, ale zatím nefungují tak, jak by měly. Například v Praze se vážou na změnu územního plánu, což znamená, že investor zaplatí peníze městu dávno před tím, než se k výstavbě vůbec dostane.
Podstata těchto smluv je ale v něčem jiném, v reálné debatě „u stolu“. Město, investor a dotčené orgány by se měli sejít a bavit se o konkrétním projektu. Teprve tehdy lze dojít k dohodě, která má smysl. Třeba že za dvě patra navíc vznikne školka, park nebo část bytů pro město.
Zmiňoval jste i rozpočtové určení daní. Jak konkrétně by se mělo změnit?
Dneska obce dostávají peníze podle počtu obyvatel s trvalým bydlištěm. Když se někde postaví nová čtvrť, ale lidé si tam nenahlásí trvalý pobyt, obec z toho nic nemá. Aktivní obce jsou tím pádem potrestané, pasivní zvýhodněné. Navrhujeme, aby se část daňového výnosu odvíjela od nově postavené plochy, například malé procento z každého nového metru čtverečního po určitou dobu. Tím by obce měly přímý benefit z rozvoje.
Problémem je ale také potřeba desítek souhlasných stanovisek různých úřadů a dalších institucí. Dojde na zjednodušení i v této oblasti?
Ano, to je jeden z největších problémů. Každý projekt dnes potřebuje kolem šedesáti souhlasů různých orgánů a stačí, aby jeden z nich řekl „ne“, a celý proces se zastaví. Tím vzniká obrovská nerovnováha. Rozvoj musí získat šedesátkrát „ano“, ale zablokovat ho může jedno jediné „ne“.
Jak chcete dosáhnout zjednodušení?
Máme několik variant, jak to udělat. Jedna možnost je, že se některá stanoviska změní ze závazných na doporučující. Úřad by pak neměl právo projekt zablokovat, ale jen upozornit na problém a dát k němu stanovisko.
Druhá možnost je zachovat závaznost, ale změnit princip. Když úřad řekne „ne“, musí své rozhodnutí odůvodnit. Dnes totiž stačí prosté nesouhlasné stanovisko, aniž by úředník musel vysvětlit proč. Přenesení argumentační povinnosti na stranu úřadu by znamenalo velkou změnu. Veřejná správa by musela aktivně zdůvodnit, proč něco nejde, a ne se jen pasivně bránit.
Zvažujeme i další přístupy, například zónování, tedy určení oblastí, kde budou stanoviska závazná a kde už ne. Cílem je celkově vyvážit vztah mezi rozvojovými a ochranářskými zájmy, aby se o projektech dalo rozhodovat rozumně a rychleji.
Co rozhodne o tom, kterou z těch variant nakonec zvolíte?
Právníci teď všechny varianty podrobně rozpracovávají. Posuzují, do jakých zákonů zasahují, jak by se promítly do praxe a jak složité by bylo je projednat. Až budeme mít tyto analýzy hotové, začneme jednat a hledat kombinaci, která bude v praxi fungovat.
Už jste na toto téma jednali s budoucí vládou?
Dnes panuje mimořádná společenská shoda. Obce, stát, investoři, profesní komory i Hospodářská komora chtějí změnu. Po letech konečně všichni vidí, že současný systém nefunguje. Nová politická reprezentace mluví stejným jazykem, takže věřím, že změnu se podaří prosadit.
Očekáváte shodu i na úrovni jednotlivých resortů?
Jednání nebudou jednoduchá. Každé ministerstvo má své dotčené orgány a vlastní priority a právě tam vzniká většina střetů. Už dnes ale vidíme, že některé resorty si uvědomují, že jejich úřady se během let odchýlily od původního smyslu. Například ministerstvo životního prostředí nechce bránit rozvoji, ale chce, aby byl udržitelný. Jenže jejich stanoviska dnes často končí prostým „ne“, bez ohledu na to, že důsledkem může být ještě horší varianta.
Kdy poznáme, že se opravdu něco změnilo?
Když se plánování zjednoduší a zůstane v rukou těch, kdo ho chtějí využít, bude to vidět i v praxi. Dnes starosta po čtyřech letech může říct, že schválil plán. Po rekodifikaci by měl říct, že postavil školu nebo novou čtvrť.
