„Odpověď hloupému kritikovi.“ Pianista se vymezil na Pražském jaru

Fred Hersch je jemný, tichý člověk. O to bylo překvapivější, když americký jazzový pianista tento týden na festivalu Pražské jaro uvedl přídavek svého koncertu zvýšeným hlasem. „Nějaký idiotský kritik v New York Times sestavil seznam třiceti nejvýznamnějších žijících skladatelů. A možná protože je mu dvacet, tak tam nedal Billyho Joela,“ zmínil známého zpěváka a klavíristu, jehož absenci na seznamu už zkritizovali pianista Brad Mehldau nebo hudební youtuber Rick Beato.

„Billy Joel je jedním z největších žijících skladatelů, tečka. Takže jako odpověď na tuhle nespravedlnost vám zahraju mou oblíbenou píseň od Billyho Joela,“ dodal Fred Hersch, načež sám od klavíru spustil coververzi songu And So It Goes vyprávějícího o vztahu odsouzeném k nezdaru.

Sedmdesátiletý jazzový pianista a skladatel z amerického města Cincinnati, který byl nominován na 17 cen Grammy, vystoupil tento čtvrtek v sále DOX+ s triem. Fred Hersch uvedl několik vlastních i převzatých kompozic, hrál jazzové standardy i free, navrch přidal brazilský song. Část repertoáru se překrývala s jeho loňskou nahrávkou The Surrounding Green, už třetí pro mnichovské vydavatelství ECM.

Pro Čechy to byla po sedmi letech příležitost zažít muže, který tu podle všech prognóz dávno být neměl. Ve své autobiografii Good Things Happen Slowly z roku 2017 Fred Hersch popisuje, jak osazenstvo newyorských gay barů 80. let minulého století s panikou sledovalo šíření epidemie AIDS, zprvu dlouho neidentifikované.

„Přišli jste do baru na Fire Islandu a chlápek, který byl posledně sexy, namakaný, energický, se zářícíma očima, se tu najednou plížil jako přízrak, šedá kůže mu visela na kostech, oči měl matné a obličej potřísněný fialovými skvrnami,“ popisuje pianista, jak tehdy v novinách denně četl o úmrtích třicetiletých a čtyřicetiletých mužů. „U všech byly jako příčina úmrtí uvedeny zápal plic nebo infarkt, což u mužů v tomto věku vůbec není běžné,“ vzpomíná Hersch na dobu, než lékaři identifikovali, že nemoc způsobuje virus HIV.

V roce 1984, právě když se chystal natočit první album pod vlastním jménem, sám pocítil příznaky. „Zničehonic jsem hrozně zeslábl. Bylo to, jako když na vás leze chřipka, ale nikdy naplno nepropukne,“ popisuje, jak začal mít pořád žízeň, motala se mu hlava z prudkých pohybů, ztrácel váhu, na tváři se mu objevily pupínky. Nakonec si u doktora vyslechl stejnou diagnózu jako jeho tehdejší přítel: HIV. „Pociťoval jsem složitou směs emocí a nutkání, od velmi temných po ryze pozitivní,“ líčí pianista, jak se rozhodl všechnu zbývající sílu obtisknout do své první desky. Od té doby každou točí s vědomím, že může být poslední.

„Protože jsem se diagnózu dozvěděl zhruba ve stejné době, kdy jsem natočil první album pod svým jménem, moje nemoc a má hudba jsou v mé hlavě neoddělitelně spojené,“ vysvětluje muž, jenž kolegům zesnulým v důsledku AIDS mimo jiné věnoval dvě skladby na desce Forward Motion z roku 1991. Tento čtvrtek z ní na Pražském jaru hraje titulní kompozici. Má pro něj osobní význam, ve stejné době udělal coming out. „Do té doby jsem byl takový hudebně upjatější. Až na Forward Motion jsem se poprvé začal cítit jistěji,“ připouští v knize.

Hersch v ní vysvětluje, jak mu v 80. letech zachránily život rychlá léčba a mix 33 prášků, které bere dodnes. Přesto několikrát málem zemřel. Koncem roku 2007 musel po konzultaci s lékařem prášky vysadit, virus se mu za krátký čas rozšířil po celém těle a napadl nervový systém. Pianista přestal být schopný sám jíst nebo se umýt a propadal paranoidním představám. „Celé dny jsem ležel schoulený v jakémsi zatemnění mysli. Byl jsem třeba přesvědčený, že dokážu zastavit čas. Běhal jsem po domě nahý, v jednu chvíli jsem měl chuť spáchat sebevraždu, ve druhé jsem zničehonic smazal všechny e-maily. Pak mě děsila noční můra, že si přijdou pro moje piano,“ ilustruje stavy šílenství.

Když se z něj konečně dostal, v létě 2008 chytl vážný zápal plic, který vyústil v septický šok. Fred Hersch skončil na dva měsíce v kómatu. Po probuzení se učil znovu mluvit, psát i hrát. „Tahle zkušenost byla v mém životě hraniční. Od té doby se cítím trochu jiný. A také o hodně vděčnější za to, že žiju,“ uzavírá v pamětech epizodu, v jejímž důsledku se prý hudebně definitivně uvolnil. „Už mi tolik nezáleží na názoru druhých. Myslím, že jsem začal hrát hlouběji. Ať už je to způsobené věkem, zkušenostmi, zralostí, nebo prostě zostřeným vnímáním toho, co je v životě nejdůležitější, protože právě to jsem si při tomhle setkání se smrtí uvědomil,“ píše Hersch.

Umělec s šedou bradkou a brýlemi, oblečený v košili s květinovým vzorem, na Pražském jaru celý večer sedí za klavírním křídlem Yamaha. Když dohraje skladbu, vždy se otočí k divákům, s rukama na kolenou se lehce ukloní, představí další píseň a už se zase soustředí na kontakt s muzikanty, kontrabasistou Felixem Moseholmem a bubeníkem Jochenem Rueckertem.

Přestože jde o jinou rytmiku, než jaká účinkuje na loňské desce, vzájemná souhra jiskří od úvodní skladby, coververze Everybody’s Song od dnes již nežijícího londýnského trumpetisty Kennyho Wheelera.

Následuje trojice kompozic z posledního alba: Poetická balada se silnou melodií a spoustou prostoru mezi notami Plainsong, postbopové Law Years od avantgardisty Ornetta Colemana, v nichž rytmika swinguje, a Herschova kompozice s radostným vyzněním Anticipation. Ve všech muzikanti svobodomyslně rozvíjejí spontánní nápady. „Jazz je intimní umění. Vyjadřujete sebe sama a zároveň reagujete na to, jak se vyjadřují vaši spoluhráči,“ shrnuje v autobiografii pianista, pro nějž prý bylo svého času zjevením si uvědomit, že v jazzu může uplatnit svou odlišnost.

Od dětství měl pocit, že nezapadá. V dospívání se brýlatý introvert křehké konstituce zajímal o řecké mýty nebo renesanční umění, za což se mu vrstevníci posmívali. K nízkému sebevědomí přispěly absence mužských vzorů, malé ambice i uvědomění, že ho přitahují muži, což nejprve popíral, později tajil, a když si to na vysoké škole poprvé připustil, zažil znásilnění. „Nejsem vysoký. V mládí jsem býval dost rozložitý, špatně vidím, prakticky celý život nosím brýle. Ale když sednu ke klavíru, žádný z těchto fyzických nedostatků najednou není rozhodující. U klavíru jde jenom o hudbu. A když ji hraju, najednou dovedu být zajímavý,“ popisuje jednu z motivací, proč začal koncertovat.

Zajímavý byl samozřejmě také při čtvrtečním vystoupení. Chvílemi posluchač chápal, proč býval Hersch pro svůj lyricismus přirovnáván k Billu Evansovi a pro preciznost, čistotu tónu či práci s levou rukou později Bradu Mehldauovi. Přesto zní osobitě. Skvěle například ve 3/4 rytmu hraje coververzi skladby Palhaço od brazilského kytaristy a pianisty Egberta Gismontiho. O hudbu z těchto končin se Hersch zajímá celý život, v 70. letech se ji učil v brazilském jazzklubu na Manhattanu. „Od té doby prakticky na každý koncert zařazuji alespoň jednu brazilskou skladbu. Gismonti je jedním z největších žijících velikánů,“ zmiňuje v knize.

Ze svých vzorů v Praze připomíná také Thelonia Monka. „Pořád v jeho hudbě objevuji něco nového. Rád zahraju baladu a po ní něco od Monka,“ uvedl v autobiografii. Přesně to udělal na Pražském jaru, kde po standardu Moonlight in Vermont zařazuje Monkovo energické We See.

V tu chvíli už se devadesátiminutový koncert chýlí ke konci. Zbývá čas na poslední skladbu s triem. „Svět je v troskách. Všude chaos. Žijeme v opravdu zvláštní době. V Americe každý den přináší nové utrpení. Ale právě proto nesmíme přestat věřit, že bude lépe. Zahraji vám tedy tu nejoptimističtější píseň, kterou znám,“ oznamuje pianista, načež spustí klasiku Somewhere od Leonarda Bernsteina. Od někoho s Herschovým osudem je to dvojnásob povzbuzující.