„Korejci jsou jako roboti.“ Hokejový trenér o prvním soupeři fotbalistů

Cítí v kostech, že fotbalová reprezentace v Guadalajaře uspěje. „Myslím, že Koreu složíme ze standardních situací. Naši čahouni Schick s Chorým si naběhnou na roh a trknou tam dva góly. A protože budeme jednotní, bojovní a dodržíme taktiku, vyhrajeme. Korejci budou rychlejší, snaživější, ale doplatí na to, že neumějí improvizovat,“ soudí hokejová kapacita Patrik Martinec.

V české extralize získal střední útočník jediné zlato za čtvrt století (se Spartou 2000), v Koreji zvládl totéž za pětinu času, kdy sportovně dosluhoval. Nakonec kousek od Soulu zůstal i trénovat. Zamiloval si tamní kuchyni, získal hromadu přátel a dcerám otevřel svět do jiné kultury. Ta starší dokonce na vyhlášené univerzitě v Soulu vystudovala koreanistiku a politologii.

„Když byly holčičky malé, hlavně korejské babičky byly paf z jejich jemných blonďatých vlásků. Korejci mají černočerné, které ke stáru nanejvýš zešediví,“ líčí Martinec.

Změnila se Korea od těch časů hodně?

Až bych řekl převratně. V roce 2005 jsem přišel do Soulu, kde jsem nenašel nápis v angličtině. Když jsem si objednával jídlo v restauraci, ukazoval jsem na vedlejší stůl, že bych si dal to samé. Dnešní generace už vyrůstá na angličtině, Korea se otevřela. Pochopila, že musí. Co zůstalo stejné, je až nábožná úcta ke stáří, autoritám a spravedlnosti.

A bezpečnost.

Ano. Oni jsou schopní sesadit prezidenta a dát mu doživotní trest za pokus o vzpouru a zároveň nemusejí zamykat byt nebo auto, protože vědí, že pouliční kriminalita neexistuje. Na stadionech se nikdo nepere, nenadává. Oni fandí, spontánně piští, ale na chuligána nenarazíte.

Na co jste narazil vy, když jste přijal nabídku od klubu Anyang Halla?

Na třicet stejných tváří v kabině. Člověk z Evropy se musí rozkoukat, aby poznal, že každý ten kluk je jiný. Rozumím trenéru Koubkovi, pokud se mu Korejci pletli, když si připravoval notičky pro mistrovství světa. Když mezi nimi nežijete každý den, snadno si je můžete poplést. Po měsíci už jsem věděl, kdo je kdo.

Zkuste mi poradit, jak se to dělá?

Učíte se praxí. Pak zjistíte, že obyvatelé Soulu, Pusanu nebo Inčchonu mají výraznější, světlejší pleť. Jak žijí ve velkoměstě, pohybují se většinu času v klimatizovaných prostorech a venku se chrání deštníkem nebo rouškou. Farmáři nebo lidé z menších měst jsou víc na sluníčku, takže jsou opálenější. Je to podobné, když na Václaváku podle vizáže zpravidla poznám, kdo je Rus, východní Němec nebo Polák. Ale myslím, že zrovna tohle nebude pro český nároďák téma (úsměv).

Máte recht. Spíše je potřeba vymyslet, jak přemoct mohutného stopera Kima z Bayernu Mnichov, jak přibrzdit legendárního kapitána Sona a jak otrávit Leeho z PSG.

Když koukáte na korejskou soupisku, podle jmen je výraznější. Krajánci hrají za Feyenoord, Celtic, Mönchengladbach, Birmingham, Swansea, Mohuč, Midtjylland. A ti tři, co jste jmenoval, mají vlastní šuplík. Ale stejně mám pocit, že v celku nebudou Korejci tak silní jako my.

Neprotiřečíte si?

U kolektivních sportů historicky platí, že potřebují zahraničního trenéra. V asijské kvalifikaci nenarazí na velký odpor, ve světě už je to něco jiného. Cizinec je povyšuje, protože bourá jejich stereotypy a hierarchii. Zažil jsem to, tak vím, o čem mluvím. Jakmile chcete být úspěšný, musíte vykročit mimo korejskou zónu, kde starší vždycky dostávají přednost.

Musíte to Korejce odnaučit?

Prostě jim ukázat, že tudy ne. Guus Hiddink, který udělal převratný úspěch na mistrovství světa 2002, bez milosti při svých nominacích rovnou vyhodil všechny matadory. Než přišel, Korea nevyhrála na pěti šampionátech v řadě ani zápas. A najednou byla v semifinále. Můžeme se bavit, jak moc Korejcům připískávali rozhodčí, ale dokázali to. Díky Hiddinkovi, který rozmetal pořádky.

Proč mu to prošlo?

Kvůli tomu ho zaplatili. Nominaci korejských týmů nebo výběr nového trenéra obvykle dělá a schvaluje technická komise, jakási rada starších. V hokeji třeba rozhoduje o výběru na univerziádu, kde jsou vážně výborní hráči, až bych řekl profíci. Ne jako u nás, kde vysokoškoláci chodí na led spíš pro zábavu. A teď si vezměte, že Korea univerziádu nikdy nevyhrála, i když by podle mě klidně mohla.

Důvod mi řeknete?

Technická rada vybírá z každé vysoké školy po dvou, pěkně spravedlivě. Zohledňuje i regiony, aby se nikdo nemohl cítit upozaděný. Až Hiddink to všechno změnil a Korejci se dodnes jezdí klanět do jeho Guuzea v Holandsku. Jenže proč vydržel jen rok a půl?

Tehdy měl jenom dva krajánky. Útočníka Seola z Anderlechtu a zbožňovaného Ahna z Perugie.

O to víc si Hiddink musel dupnout, takže se nedivím, že nevydržel déle. Korejská tradice bývá často dost neprůstřelná. V hokeji jsem se potýkal se stejným nastavením, naštěstí jsem měl v mančaftu pět Kanaďanů. Ostatně i jejich reprezentace měla úspěch až ve chvíli, kdy se jí ujali trenér Jimmy Paek, který s Jágrovým Pittsburghem vyhrál Stanley Cup, a asistent Richard Park, hvězda z NHL, Američan s korejskými předky.

Jaké to bylo na klubové úrovni?

Úcta ke starším na každém kroku. Tady máte přihrávku, pane, zasloužíte si ji, my mladší si počkáme. Trochu přeháním, ale tohle chování k přirozeným autoritám Korejce determinuje. Nepomáhají příkazy, prostě jim musíte ukázat, že to jde i jinak. Abychom vyhráli zápas, potřebujeme se všichni spojit. Mně to v klubu trvalo odhadem dva měsíce.

Jak to? Vždyť trenér je přece autorita, ne?

Ano, velká autorita, stejně jako rodiče, prarodiče nebo třeba učitel. Kdyby řekl, že je Země placatá, žáci nebudou protestovat. Dalo by se říct, že Korejci si život ulehčují tím, že plní povinnost a nařízení. Nezpochybňují. A vy to jako trenér u kolektivního sportu musíte odbourat, abyste mohl uspět.

Mluvíme o improvizaci?

Na jednu stranu je pro vás ideální, že vás poslechnou na slovo a na hřišti udělají všechno podle předem namalované tabule, ale někdy je potřeba zapojit i vlastní hlavu, kreativitu, fikanost. A nejlepší je, když všechno propojíte. V historii natropilo dost škody, že Korejci hrávali dlouho jen kolem svého komína zápasy proti Číně nebo Japonsku a neuměli se rozhlédnout ven. Mohli být sebelíp fyzicky připravení, ale v konkurenci světa pak zaostávali.

Hiddink se zasadil, aby nezaostávali.

Protože si jako soupeře vybíral všechny možné styly. Francouze, Mexičany, Australany, Nigérijce, Američany, Chorvaty.

Mimochodem, v Drnovicích nastoupili taky proti českému týmu a dostali nařezáno 5:0.

Taky zkušenost. Pro jeden z posledních zápasů před šampionátem pak Hiddink úmyslně pozval Skoty, aby své kluky nechal pokopat. Aby zjistili, že fotbal i bolí. Ostatně, když si pustíte korejskou ligu, hraje se rychle, živelně, na krásných stadionech, lidé piští, ale na hřišti skoro bez kontaktu. Však i hokejová reprezentace před olympiádou 2018 v Pchjongčchangu odletěla na soustředění do Prahy, aby se proti Spartě nebo Plzni zocelila.

Ještě mě zajímá ta improvizace. Jak se učí, když ji nemáte v krvi?

Složitá věc. Rozhodně není náhoda, že Jižní Korea je prakticky neporazitelná ve sportech, kam improvizace nepatří. V shorttracku má přes 50 olympijských medailí. V lukostřelbě nemá konkurenci. Natáhnete tětivu, absolutně se soustředíte a trefíte střed. Jaká je v tom improvizace?

Je to dril.

Ani při baseballu, který oni k smrti milují, nepotřebujete bůhvíjakou mazanost. Prostě se řídíte pokyny od šéfa. Korejcům nevadí makat od rána do večera, jsou schopni na stadionu i spát, aby nic nezanedbali. Dáte jim švihadlo a oni budou skákat dva dny v kuse. Trochu jako roboti. Kolikrát jsem je musel krotit: Hoši, pochopte, i odpočinek je součástí tréninkového procesu.

Ale evropské kluby si třeba fotbalisty stejně pořizují.

Což je samozřejmě taky součást marketingu a velkého byznysu. Přesah celé Asie je v tomhle ohledu extrémní. I korejské firmy, jako Samsung, Hyundai, LG nebo KT Corporation, sponzorují ty nejlepší sportovce, aby byli vidět. Vzpomínám na mánii kolem Pak Či-songa, který kopal v Manchesteru United. Pro Koreu neexistoval jiný sportovec ani jiný klub. Do jakékoli hospody v Soulu jste přišel, tam běžel Manchester. Přitom Pak Či-song často býval jen náhradník.

Dřív měl takovou pozici Ahn Jung-hwan, který vyřadil Itálii na MS 2002.

Polobůh. Stejně jako teď Son Hung-min, který strávil deset let v Tottenhamu, než s velkou pompou odešel do Los Angeles. Kapitán nároďáku, i jeho plakátům se lidé klaní. Je to úplně stejná mánie jako K-pop. Rozdíl je pouze v tom, že korejská hudba, kterou dělají BTS, Blackpink nebo PSY se svým gangnam stylem, ovládla celý svět, zatímco fotbalisti jsou vzory pro Jižní Koreu jako takovou.

Jen musí na vojnu, která je na 21 měsíců povinná pro každého mladého muže.

Pokud nemáte ve sportu převratný úspěch. Konkrétně medaili na olympiádě nebo vítězství na Asijských hrách, což se zrovna týkalo Son Hung-mina. V roce 2018 na poslední chvíli vyhrál Asijské hry a vyneslo mu to jen zkrácený výcvik. Kdyby ne, musel by v Tottenhamu přerušit smlouvu a jít sloužit vlasti.

Jeho příjezd na základnu námořní pěchoty na ostrově Čedžu sledoval celý svět.

Byl to krásný příběh. A taky důkaz, jak jsou Korejci hrdí a poslušní. Ani nejslavnější ze všech nehledal důvod, proč se tomu vyhnout, a tři týdny si mezi mariňáky odkroutil. Vzpomínám, jak se rozhořela debata o tom, proč se sportovci branné povinnosti můžou vyhnout a třeba pro držitele Oscara nebo nejpopulárnější zpěváky žádná taková možnost není.

Ta sláva mě zajímá. Nepatří jen fotbalistům a K-popu, ne?

Třeba krasobruslařka Kim Ju-na byla absolutní svátostí. Když vyhrála olympiádu 2010 ve Vancouveru, byla úplně všude. Jakmile jste zapnul televizi a běžely reklamní spoty, objevila se v každém druhém. Byla tváří sedmi největších firem v zemi, přitom Korea na olympiádě byla zlatá hned šestkrát. Když čtyři roky poté Kim Ju-na skončila až druhá, Korea skoro držela státní smutek, protože se cítila podvedená, že zlato získala protežovaná Ruska. Nebo baseball.

Čekám smršť.

A dočkáte se. Vedle fotbalu sport číslo jedna. Během olympiády 2008 v Pekingu jsem jel zrovna taxíkem, když Korea hrála. Mě baseball moc nebaví, protože mi nepřijde zábavný, ale země se při každém zápase skoro zastavila. I ten taxikář. Měl u volantu veliký monitor a sledoval strašně důležitý odpal. Povídá: Omlouvám se, to musím vidět. Teprve pak jsme mohli jet dál.

Nevyhrála Korea celý turnaj?

Ve finále 3:2 proti Kubě. Pálkař I Sung-jop je od té doby nesmrtelný. Pro Koreu to byla stejně kultovní událost jako pro nás Nagano.

Nagano slaví Češi dodnes, tak mě napadá: Umějí Korejci slavit?

Až jsem si divil, jak do nich padá rýžová pálenka soju. Něco mezi vodkou a saké. Nemá to moc procent, ale oni si to dávají ve velkém. Když to proloží pivem, další dva dny s nimi není řeč. Snad teď po zápase nebudou mít k oslavám důvod.