Článek
Podle průzkumu STEM/MARK z letošního dubna se většina české veřejnosti domnívá, že děti čtou méně, než v dětství četli oni. Viní z toho zejména digitální technologie, ale připouštějí, že do jisté míry na to má vliv i rodinné prostředí.
Je nepopiratelné, že digitální technologie mohou krást pozornost. Je ale nutné dávat rovnítko mezi ně a oslabující čtenářské návyky dětí a dospívajících?
„Každá generace má tendenci idealizovat své vlastní dětství. Když dnešní rodiče říkají, že četli víc, je nutné si mimo jiné uvědomit, že měli také méně alternativ. Dítě devadesátých let nebo ještě starší generace jednoduše nemělo TikTok, YouTube ani online hry,“ říká Kateřina Váňová z Katedry českého jazyka a literatury Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci.
Pozornost současných dětí je rozmělněna mezi mnohem více typů médií, která konzumují. Což ale neznamená, že by četly méně, v některých případech to může být i naopak. „Nečtou méně textů, ale čtou jinak. Množství času tráví konzumací obsahů na obrazovkách - chaty, sociální sítě, titulky videí, herní komunikace, fanfikce nebo interaktivní příběhy,“ vyjmenovává Kateřina Váňová.
Upozorňuje však, že tento typ digitální recepce nelze mechanicky srovnávat se soustředěnou četbou tradiční literatury. „A právě tuto změnu dospělí často interpretují jako úpadek čtení,“ domnívá se. Že je mezi těmito formami rozdíl, je nezpochybnitelné. Zatímco digitální prostředí je založené na rychlém střídání podnětů, krátkých formátech a okamžité zpětné vazbě, kniha vyžaduje trpělivost, ticho a čas.
„Proměnil se i sběr informací. V hromadné dopravě pozoruji, že lidé, i ti mladší, konzumují online zpravodajství. Zároveň středoškoláci a vysokoškoláci už nepotřebují knihy pro získávání informací, umí si je vyhledat na internetu,“ přidává další rozměr literatury Ondřej Müller, programový ředitel dětského nakladatelství Albatros.
Rozhoduje se doma i ve škole
Podle Váňové by ale byla chyba svádět vše jen na digitální technologie: „Dětské čtenářství je vždy výsledkem širšího kulturního prostředí. Klíčovou roli stále hraje rodina a čtenářské vzory, škola a způsob, jakým se o literatuře učí, dostupnost knih, společenská prestiž čtení i to, jestli dítě zažívá četbu jako radost, nebo jako povinnost.“
Vliv těchto faktorů se navíc proměňuje v závislosti na věku dítěte. Zatímco v předškolním věku je kniha synonymem pro bezpečí a sdílený čas s rodiči, kteří dítěti předčítají, většinou ve věku šesti až osmi let přichází fáze začínajícího čtenáře.
Zde se role školy a rodiny prolíná nejintenzivněji. Dítě se samo učí ovládnout text, což vyžaduje velké kognitivní úsilí, a podpora dospělých je zásadně důležitá v tom, aby se z mechanického slabikování vyvinula skutečná radost z objevování příběhů.
„Velmi důležité je, zda dítě při osvojování čtení zažije úspěch, nebo frustraci. Pokud je to spojeno s tlakem, výkonem nebo pocitem selhání, může se vztah ke čtení narušit velice brzy,“ upozorňuje Váňová. Zároveň v tomto věku ještě nebývají tak silným konkurentem digitální technologie.
Jak souvisí čtení s rozvojem
Knihy nepřinášejí jen konzumaci příběhů, pro děti a dospívající mají i několik důležitých rovin pro jejich rozvoj. Kateřina Váňová vyjmenovává čtyři oblasti:
- Jazyk a myšlení: Dítě si prostřednictvím četby osvojuje slovní zásobu, komplexnější větné struktury, schopnost abstrakce, práci s významem. Kniha je jazykově mnohem bohatší než většina digitální komunikace.
- Schopnost soustředění: Čtení delšího textu učí trpělivosti, práci s pozorností, odolnosti vůči rozptylování, což jsou v dnešní době mimořádně cenné kompetence.
- Empatie a imaginace: Literatura umožňuje vstupovat do perspektivy druhých lidí. Dítě sleduje motivace postav, učí se chápat emoce, literatura/příběh/prostor imaginace je pro něj bezpečný prostor pro zkoušení sociálních interakcí, takový trenažér vztahů. Právě imaginace je něco, co pasivnější audiovizuální média často stimulují méně.
- Schopnost porozumění světu: Dobrá literatura dítě učí, že svět není jednoduchý a jednoznačný. Rozvíjí schopnost interpretovat, pochybovat, chápat více významových rovin. Což je podstatné i pro orientaci v dnešním informačním světě.
Velkou roli hrají vzdělávací instituce. Nejsou sice samospásné, někdy ale mohou malému čtenáři zatlouct poslední hřebík do rakve jeho vztahu ke čtení. Stačí, když budou stále trvat na zastaralých seznamech povinné četby, které jsou pro dnešní děti těžko stravitelné a pochopitelné.
Naopak pomoct mohou třeba knižní kluby, kde si děti budou sdílet své prožitky z četby. To ale lze tehdy, pokud jim místo Aloise Jiráska budou vyučující nabízet současné literáty, kteří jim jsou bližší i tématy.
Ostatně jak dobře to může fungovat, ukazuje i trend „BookToku“. Young adult čtenáři v tomto případě na sociálních sítích sdílí přečtené knihy. Kniha se pro ně navíc stává důležitým předmětem, artefaktem, který si chtějí vystavit. Většinou jde o světy fantasy, případně contemporary romány, které se zabývají současnými tématy, jako je hledání vlastní identity, psychické problémy či pocity z nepochopení okolím.
„Čtení se stává vizuálním požitkem, což je vidět i na zpracování knih. Například Čtvrté křídlo - vydává se s ilustracemi, barevnou ořízkou, to mladí knihu berou jako artefakt. Je to velká změna, když to srovnám třeba s devadesátkami, kdy se hodně vydávaly brožované publikace, ve kterých šlo hlavně o příběh. Člověk mnohdy knihu dočetl a třeba ji i poslal dál,“ vnímá Ondřej Müller další rozdíl mezi čtením knih.
„Číst“ filmy a seriály
Jakmile si čtenáři udělají k příběhu vztah, může mít kniha klidně i tisíc stran. Příběh je chytne a oni se dožadují dalších dílů, aby mohli do světa fantazie unikat na delší dobu. Jenže je tu konkurence dalších médií - touhu po příbězích mohou ukojit i jinde.
„Kniha ztratila monopol na příběh a imaginaci. V minulých dekádách byla kniha pro dítě primárním, často jediným médiem. Dnes kniha o pozornost nesoutěží s jinou knihou, ale s vysoce imerzivními digitálními platformami,“ říká Váňová.
„Vlastně jakékoli krátké video na sítích nebo YouTube, i když je to třeba jen do obrazu ztvárněný vtip, je příběh. Jen jde o jinou formu vyprávění. Ostatně to samé se děje na streamovacích platformách. Díky moderním technologiím dnes dokážete natočit epické příběhy, které pak lidé konzumují skrze obrazovky, a to klidně v metru cestou do školy,“ dodává k tomu Ondřej Müller.
Mnohé z nich jsou dnes zpracovány opravdu velkolepě - v několika časových rovinách, s velkým množstvím osudů, postav, které mají propracovanou psychologii. „Myslím, že s tím tvůrci takto pracují schválně - příběh přenášejí do audiovizuální podoby a má, v uvozovkách, nahradit ten psaný román,“ říká Müller.
Dodává, že mezi svými kamarády má i nečtenáře, který knihy nečte, ale rád sleduje filmy a seriály, příběhy tedy konzumuje tímto způsobem. „A neznamená to, že by byl hloupější nebo neměl všeobecný rozhled,“ říká.
Rozděleni textem: Hrozí nová čtenářská propast?
Kateřina Váňová by ale úlohu soustředěného čtení nepodceňovala. Když někomu chybí, obvykle se to na něm projeví. „Nejen já osobně, ale i moji kolegové a výzkumy často upozorňují na slabší schopnost delší koncentrace, nižší čtenářskou výdrž, obtížnější práci se složitějšími texty, schopnosti interpretace, omezenější slovní zásobu a někdy obtížnější formulaci souvislých odpovědí,“ vysvětluje.
Zároveň dodává, že dnešní děti rozhodně nejsou horší. Jen jsou adaptované na jiné prostředí. Umí být rychlejší v orientaci v informacích, jsou schopnější v multitaskingu, vizuálně gramotnější a flexibilnější v práci s digitálními médii.
Čím více nástrah nejen na děti v tomto směru číhá, tím větší bude odklon od četby samotné. Může se tedy stát, že se z kdysi masového koníčku stane opět elitářská záležitost?
„Upřímně řečeno, část odborníků z toho má obavy, jde o takzvaný fenomén digikatastrofismu. Osobně si ale nemyslím, že knihy zmizí. Literatura má mimořádnou schopnost adaptace a opakovaně přežila nástup nových médií. Nezničil ji film ani televize. Ale je možné, že se mění společenské postavení takzvané hluboké četby,“ říká Kateřina Váňová.
Dříve byla soustředěná četba mnohem běžnější napříč společností, dnes je čím dál tím více vázaná na vzdělání, rodinné zázemí a sociální prostředí. „Riziko podle mého názoru nespočívá v tom, že by lidé přestali číst úplně, ale že vznikne výraznější rozdíl mezi těmi, kteří si osvojují hlubokou četbu, a těmi, kteří zůstanou převážně u fragmentárního obsahu,“ tvrdí Váňová.
