Okresní přebor mi přinesl ortel: Už jsem pro všechny navždy Jarda Kužel

Mělo to být setkání z jiné dimenze. V pražském parku Cibulka, hned vedle rybníčku, do kterého se v perném dni skáče pro ochlazení. Na jedné straně dřevěné lavičky by se usadil herec David Novotný, fanatický sparťan, fanoušek Manchesteru United a legendární útočník Jarda Kužel z Okresního přeboru. Na druhé straně Matěj Kovář, který v Manchesteru United chytal, Spartě pomohl k titulu a zároveň se stal hrdinou fotbalové baráže o mistrovství světa. Jenže mise neklapla.

Tak dlouho se hledal termín mezi tréninky a divadlem, až Kovář frnknul do Ameriky. „Úplně s ním souzním, že chtěl poslední dny před odletem věnovat svojí lásce,“ povídal Novotný, když jsme se potkali ve dvou.

Škoda, ne?

Trochu jo. Před lety jsme hráli charitativní fotbalový turnaj v Mikulově, pozval nás Kuba Voráček, ten slavnej hokejista. Přimotal se tam ke mně starší pán a povídá: Já su Kovář. Vy prej jste, pane Kužel, velký sparťan a fanoušek Manchesteru United. To vás bude zajímat můj kluk.

Matějův táta?

No jasně. Matějovu cestu sleduju od chvíle, co jako teenager odešel před osmi lety ze Slovácka do Anglie. Neuvěřitelně se ta cesta vine. Občas se zaklikatí a pak zase najde správný směr. Proto bych se Matěje zeptal, jak to dělá, že centry stahuje tak ladně. I na lajně umí být neuvěřitelně rychlý. A jak při baráži vyčapal ty penalty, to bylo něco. Možná by mi vymluvil domněnku, že je někdy až moc suverénní, což mu občas přivodí nějakou neplechu, ale to se zatím nedozvíme.

Mohl by nám vyprávět, jak se slaví nizozemský titul, který vychytal pro PSV Eindhoven.

Nech to bejt, třeba jindy. Myslím, že má proporce, aby se jednou do Anglie vrátil. Fakt bych mu to přál.

A co byste přál sobě?

Abych si mohl ještě někdy čutnout. Už víc než rok jsem bez fotbalu a strašně mi to chybí. Lanaří mě, ať si jdu kopnout aspoň za Real Top Praha kvůli charitě, ale já se bojím o práci. Loni mě chytla ploténka a chodil jsem nakřivo jako Quasimodo, narovnat se nešlo. Musel jsem najet na Smíškovu metodu, denně natahuju gumy, dělám dechová a stabilizační cvičení, takže poznávám svaly, o kterých chlapi často ani neví, že je v sobě mají.

Běháte?

Bez balonu mě to nikdy nebavilo a teď kór. Zbyly mi procházky. Strašně se mi stýská po fotbálku, ale nemůžu si dovolit, aby mě nějaký dědula nebo snaživý junior drcnul ramínkem na půlce hřiště a já pak měsíc kulhal.

Co jste před deseti lety skončil v Dejvickém divadle, jste na volné noze. Máte radši film, nebo divadlo?

Divadlo. I kvůli tomu, že nedochází ke střídání energií.

Střídání energií?

Bude mi 57 a víc než polovinu života jsem nastavený tak, abych od sedmi nebo od půl osmé večer byl fakt dobrej. Zvedne se opona, stojíš tam před lidmi, kteří si zaplatili, a musíš být nejlepší. Tím pádem vím, kolik můžu z kostičky magi ušetřit přes den energie, abych byl večer dobrej. Pro rodinný život na prd: Děcka, moc mě neotravujte, já večer hraju. Ale když jsem dobrej, všimnou si mě. A já chci bejt dobrej i pro lidi, kteří si to zaslouží za to, že přijdou.

Hrajete Na Fidlovačce, ve Viole, v Činoherním klubu, necháváte si role v Dejvickém divadle, do toho prakticky každý den zkoušíte. Vybíráte si, do čeho jít?

Už jo. Víc se ptám, víc se setkávám, víc zvažuju. Dřív to bylo: Ty vole, samozřejmě, dejte mi to, beru! Abych kývnul dneska, musí se to sejít. Ptám se hned: Počkat, s kým budu hrát? Ani tak nejde o režiséra, který ti bude stát dva měsíce za zády při zkouškách, spíš o soubor kolem. Abyste si sedli v šatně, což je úplně stejné jako ve sportu. Každý režisér potřebuje mít dobrou šatnu, stejně jako trenér ji musí mít pošéfovanou. Možná jsem starej model, klasickej boomer, ale já to tak prostě mám rád. Jakmile je chemie v šatně, přelije se zákonitě i na jeviště.

V Okresním přeboru musela být dokonalá.

Tam si sedlo všecičko. My se báli jedině toho, aby humor, který jsme v té šatně nastolili, nebyl na obtíž nebo přestřelený.

Jak to myslíte? Vždyť tím seriálem se baví už druhá generace při reprízách.

Ale my netušili, jestli jsme to nepřeťápli. Pořád jsme ty fóry a gagy košatili a předháněli se, kdo bude vtipnější. Každý jsme měli ve své roli mantinely, jen jsme nevěděli, kde přesně ty mantinely jsou. Zkoušeli jsme režiséra Honzu Prušinovského, co nám ještě dovolí. Lehce nás korigoval a měl právo veta, ale zároveň nás nechával dohrávat scénky. My se fakt báli, jestli ten náš humor, který byl vlastně interní a strašně nás bavil, doleze až k lidem.

Šlo taky o vulgarity?

Spíš o vyznění vtipů. Když se jim gebíme my, vůbec to nemusí znamenat, že se budou gebit i diváci. To riziko nemusel každý zblajznout a my bychom se při natáčení rozhodně neodvážili tvrdit, že z toho vznikne kult. Podobné to bylo třeba při natáčení Čtvrté hvězdy, během které jsme váhali, jestli dejvického humoru není moc. Každopádně šatna byla pokaždé boží, libová, nezapomenutelná.

Leckomu z herců změnil Okresní přebor život. Ladislav Hampl je od té doby hulič Jarmil, Leoš Noha ráčkující zdjavotník a vy…

A já jsem Jarda Kužel. Přinesl mi velkou popularitu i jeden zásadní ortel. To jde holt ruku v ruce, když na tebe čučí celá republika.

Copak je to vada?

Vůbec, moc se mi líbí, že to štrejchlo všechny generace, dokonce pěkně genderově vyváženě. Od puberťáků až po babičky. Nevím, jak bych hledal člověka, který by s Okresním přeborem nikdy nepřišel do styku. Buď s naším seriálem, nebo tím, že se občas zajde podívat k vesnickému hřišti, dá si pivo, opře se o klandru a kibicuje. Ale pak jsou taky situace, že kráčíte světem s Ondrášem Vetchým, lidi si na vás ukazují a povykují: Hele, Vetchý a Jarda Kužel.

Aha, už chápu.

Pan Vetchý, ten velký charismatický herec, ne Jirka Luňák. Chraň bůh, že bych to bral osobně, jen to v člověku lehce rezonuje a zůstává.

Že vás nevnímají jako umělce, který na jevišti skvěle ztvární vážné role a aspiruje na ceny Alfréda Radoka?

Jasně, mohlo by mi to být líto, ale vždycky to přehluší ten potlesk, který vnímám, když přes den uspořím energii a večer si stoupnu před lidi. Člověče, zrovna včera to bylo hodně dobrý, až dojemný, ale pro 300 lidí, zatímco v televizi tě vidí a ocení miliony. Divadlo můžeš zahrát stokrát skvěle, ale televizního přesahu nedosáhneš. Na druhou stranu ti divadlo přinese radost a komplimenty hned.

Nemůže úspěch Okresního přeboru souviset i s tím, že fotbal je univerzální jazyk?

Nevím, jestli jsem zrovna dneska, když tu není Matěj Kovář, připravený na filozofování (úsměv). Mám dojem, že jsme tehdy skvěle trefili formát i téma. Lidi byli přesyceni seriály o doktorech a policajtech, fočus byl pro ně fajn změna.

Myslíte, že Miroslav Koubek má v reprezentaci libovou šatnu?

Budu doufat, že jo, ale netuším. Každopádně jsem pochopil, že má poslední slovo a dělá si nároďák po svém. Klidně postaru, což nemusí být na závadu. Díky baráži, před kterou neměl ani jeden testovací zápas, jsem poznal, že umí načuchat soupeře a nenechá si kecat do práce.

Tím, že zkusil mazáka Vladimíra Daridu, aby se vrátil do reprezentace?

Třeba. Věděl, že když Daridu přilepí na šikovnějšího soupeře, tak s ním bude běhat a vymaže ho, než se mu vyčerpají baterky. Mně jako fanouškovi to sice přišlo mimo, ale pokud si to pan Koubek obhájí, tak ať. On je zodpovědný, on musí konat. Já můžu leda remcat.

Remcal jste?

Remcal. První zápas s Irskem totiž Daridovi moc nevyšel a proti Dánsku pak vedle něj vrátil Součka, což bylo lepší. Trenér reagoval rozumně. Viděl, co jsem viděl já, a v dalším kroku vlastně uznal, že se napoprvé netrefil. To neumí každý. Sakra, po bitvě je každej generál, to se nám to peskuje, když nemáme zodpovědnost, ale někdo musí rozhodnout. Každopádně sorry, nároďák to zvládl, ubojoval, vymodlil, vyškrábal, postoupil.

Po dvou penaltových dramatech.

Ale ne náhodou! To nebylo tak, že by to ti kluci dostali zadarmo. Dostali sice od soupeřů pár dárků, ale kdyby netahali a nenechali na hřišti srdce, teď nejsme v Americe, ale v…

Pardon, že skáču do řeči, ale ještě k trenérovi. Před mistrovstvím si dupnul a nechal ve výběru dva slávisty, se kterými jejich klub zatočil.

Celá Slavia mu může být volná. Když si myslel, že Chorého s Douděrou potřebuje a věří si, že je srovná do latě, měl svaté právo to udělat. A já jsem rád.

Fakt? Vy? Sparťan až za hrob?

Hele, ti dva jsou mi vrcholně nesympatický už tím, jaký dres oblékají, ale něco umí, dávají do toho adrenalínek. Dohrají souboj, přišlápnou, vyprovokují, napumpují mančaft svojí energií. Jen to gesto, jak vypoulí oči a dotčeně položí ruce na tvář, když mu rozhodčí pískne faul, bych Chorasovi zakázal. Jako by přísahal: Zeptejte se mojí mámy, já jsem fakt nevinnej. Sakra, nekecej, nelži mi!

To byste mu řekl?

Vzal bych si ho stranu a řekl: Ty vole, prosím tě, přestaň s tím gestem jednou pro vždy a budeme kamarádi. Vždycky bych chtěl hrát s ním, ne pro němu. Ale s podmínkou, že nebude ublíženě poulit oči.

Co s Douděrou?

Já na něj chodil, když kopal už za Duklu. To bylo neskutečný péro. Jakmile načuchnul Slavií, začal dělat víc volovin. Že je občas herec, to mi nevadí. Taky jsem se snažil být fotbalistou. Spolu bychom mohli válet sudy, to umíme oba dobře, to by nám šlo.

Pořád nevím, kdy přeháníte.

Můj názor si čtenář klidně může vydělit číslicí x, protože jsem sparťan. Slavia ty dva sice před pár týdny vyobcovala, ale teď bere zpátečku. Nevěřte jim! Ani Pinocchiovi neuvěříš, když ti poví, že si holí nohy. Jsem rád, že trenér Koubek rozhodl podle svého a doporučil bych slávistům, ať vyjádření svého předsedy Tvrdíka dělí taky. Klidně stovkou. Protože ten jejich Jarda je amébní, přizpůsobivej a udělá cokoli, aby byl co nejpopulárnější.

Poslyšte, vy jste během covidu opravdu zvažoval, že byste začal trénovat?

Lehce. Protože jedna z mála věcí, o které si myslím, že jí rozumím, je čutání do balonu. Svoje povolání jsem dělat nemohl, divadla zavřená, tak co ti zbejvalo? Rukama bych se asi neuživil, rozvážet jídlo jako někteří kolegové se mi nechtělo. Ne snad, že bych to neuměl, ale znám se. Někdo by si na mě otevřel držku, já bych mu nákup hodil na hlavu a bylo by po práci. Covid mě holt přinutil zastavit se a přemýšlet.

O tom být trenérem?

Míhalo se mi to v hlavě. Já sice v sobě nemám ambice nabádat ostatní k něčemu nebo jim snad radit, ale vidím. Na jevišti se třeba přitočím k herci a něco mu špitnu soukromě. Možná to jako vyzní jako rada, ale nejsem režisér. Když mi někdo podá bílej list, abych ho smysluplně zaplnil, nedokážu to. Ale když bude ten list popsanej, tak mu ho trochu pospravím.

Takže covid byl k čemu?

Zjistil jsem, že to moje povolání je zbytné. K čemu ti je to, že se umíš naučit Shakespeara? Že dokážeš udělat kotrmelec nebo se s červenou bambulí na nose legračně klaníš k zemi? Když je válečný stav, nejsi nic. My herci jsme hry, ne chléb.

Herci byli za covidu bez publika, ale fotbalisté přece taky.

Aspoň mohli čutat na čerstvém vzduchu a snímaly je u toho kamery. Sice to bylo stejné jako jít do hospody na nealko, ale šlo to. Já si v té době slíbil, že až to pomine, vrátím se jako herec, který se přestane brát tak smrtelně vážně. Chci chodit na jeviště s pokorou pobavit ty, kteří nám dávají ten chléb.

A oni vám to vracejí potleskem, stejně jako fanoušci reagují na fotbalisty.

Kopáči mají blíž k zatracení. Týden tě nosí na ramenou, pak něco dodrbeš, uděláš chybu a pohřbí tě. Já můžu udělat chyb, kolik chci - a buď se z toho vykecám, nebo to dokonce zúročím a obrátím v žert. Jakmile selže fotbalista, je to fatální.

Vnímáte to tak coby fanoušek? Umíte odpustit hned?

Ani náhodou. Drtím mezi pysky nadávky a nemám slitování. Když slyším obhajobu, že to třeba hráč myslel dobře, ještě mi ta hláška přitopí pod kotel: Ty vole, jak, myslel dobře? Jak, že se snažil? Kdyby to nepokazil, nemá co napravovat.

Pomalu se to blíží, nad ránem 12. června hrají Češi s Jižní Koreou. Dáte si budíka?

Budu chrápat, práce má přednost. Dopoledne mám zkoušku, večer představení Na Fidlovačce. S Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem hrajeme Obraz. Nemůžu si dovolit ztrácet energii nespaním, takže vyhlásím embargo.

To vypadá jak?

Nikdo mi nesmí prozradit, jak to dopadlo. Nikdo. Mohl bych si samozřejmě přivstat, abych předešel zklamání, že mi někdo těch 90 minut emocí ukradne, ale asi to nechám na odpoledne po zkoušce.

Copak se nikdo nepodřekne? Děti? Kolegové?

Striktně zakázáno! Spoustu čutálů Sparty jsem v téhle sezoně viděl až ze záznamu. A mistrovství světa, protože se hraje v Americe s časovým posunem, nebude jiné.

Vážně vás nebude nikdo ponoukat?

Vždycky to říkám všem: Ani náznaky nechci vidět, já to poznám, tak mě neserte. Ale občas se samozřejmě stane, že mám smůlu, což mi připomíná jeden díl ze sitcomu Jak jsem potkal vaši matku. V Americe se hraje Super Bowl, jenže partička musí na pohřeb a přenos si chce pustit až zpětně. Dělají všechno, aby se vyhnuli výsledku. Odvracejí oči od zprávy, zacpávají si uši, jeden kouká jenom škvírkou ve slunečních brýlích, má sluchátka a klapky podél očí, další se přiváže želízky k radiátoru. A stejně mají smůlu.

Vy máte takovou příhodu?

V Dejvicích jsem kdysi prokopnul dveře od koupelny. Všichni byli laskaví, respektovali moje embargo, abych se na zápas nároďáku podíval zpětně. Dal jsem si po představení sprchu, pohvizdoval si v pantoflíčkách, kolem pasu ručník. Stačilo se obléknout a vyrazit domů k televizi za zážitkem. Najednou kolem prošla slečna a povídá: Dobrý den, 1:0 výhra, hezký zápas. A já byl vzteky bez sebe.

Umíte tipovat? Jak dopadnou Češi na mundialu?

Netuším. Když jsem viděl, jak syrově se tam naši kluci prohryzali, klidně můžou postoupit ze skupiny. Korejci budou houževnatí, dycinky jsou to robotí mravenci. Jihoafričani nevyzpytatelní a Mexikánce mám rád. Hrají doma, to bude těžkej voříšek. Budu fandit.

I slávistům?

Budu fandit Láďovi Krejčímu, to byl ve Spartě správnej kapitán. Matějovi Kovářovi za to, že nám vychytal titul. A další kluky v základní sestavě asi mít nebudu. Tak komu ještě? Poraď. Asi Pavlu Šulcovi, kterému jsem přišel na chuť, když jsem kvůli bývalému sparťanovi Adamu Karabcovi začal sledovat Lyon. Super typoň, ten Šulcík. Neobléká sice správný dres, ale moji sympatii si získal.

Když jste byl školák, kopal jste za Spartu. Fotbalem jste si taky chvíli vydělával, když jste hrál nižší soutěž v Rakousku. Snil jste o tom, že budete mít lvíčka na prsou?

To mi nikdy nic neříkalo, protože jsem věděl, že je to zoufale daleko. Ani o velkém sparťanském esku na prsou jsem nesnil. Rád jsem čutal, ale ambice jsem neměl. A když jsem ve čtrnácti nečekaně zvládl talentovky na konzervatoř, ukázalo mi to směr. Takhle já to v životě mám. Já nesním, ty sny přicházejí samy. Teprve později si uvědomím, že jsem si vlastně splnil sen. Možná je to tím, že si jako festovní blíženec jen tak poletuju světem.

Jak se to projevuje?

Od rána mám napsaný na čele, jakou mám náladu. Když blbou, tak mě nepokoušej. Není to se mnou snadný, ale férovej jsem.

Manchester United jste si vybral proč?

A víš, že vlastně nevím? Měli stejně rudé dresy jako Sparta a když k nim přestoupil Wayne Rooney, nebylo co řešit. Růňák je jenom jeden. Ale je pravda, že dřív jsem fandil Barceloně kvůli Ronaldu Koemanovi. V té svojí levé haxně měl šílenou mordu.

Byl zrzek jako vy.

No právě, ale Rooney je daleko lepší. Proto jsem si jeho dres vzal do Okresního přeboru, ale dělal jsem všechno, abych si ho neopotil.