Hlavní obsah

Výdech: Proč truchlíme za blízké, ale ne za zničenou přírodu?

Foto: Profimedia.cz

Cítit a prožívat emoce vyvolané ničením přírody a klimatickými změnami je v pořádku, říká psycholožka.

Reklama

Článek

Roste počet lidí, které trápí environmentální žal. Ten se projevuje jako pocit smutku, bezmoci, případně vzteku. Proč mnozí takové stavy zpochybňují? A proč je legitimní truchlit za ztrátu blízkého, ale ne za zničenou planetu?

Nejen o tom jsme si povídali v nové epizodě podcastové série Výdech o duševním zdraví s terapeutkou Zdeňkou Voštovou, která se zaměřuje právě na téma environmentálního žalu. Dlouhodobě pomáhá lidem, kteří pociťují úzkost a beznaděj z následků klimatických změn a neudržitelného způsobu života.

Negativní pocity se neobjevují nutně jen při představě zániku planety, ale třeba i při uvědomění si zásadní – a často definitivní – změny v přírodě. Například v podobě ztráty korálových útesů, vymírání lesů kvůli vleklému suchu nebo tání ledovců.

Třebaže se s tímto pojmem v moderní psychologii pracuje už řadu let, pořád jsme si nezvykli vypořádávat se s emocemi spojenými s environmentálním žalem.

„V naší kultuře jsme naučeni nedávat prostor bolesti, smutku, vzteku, strachu nebo třeba bezmoci, která se týká vnějšího světa. Jsme zaměřeni sami na sebe. A tohle není vnímané jako legitimní,“ říká Zdeňka Voštová.

Pieta za zmizelý ledovec

Truchlení nad ztrátou blízké osoby je společensky přijímáno s lítostí, zatímco u smutku kvůli přírodě tomu tak není. Stejně tak pohřeb člena rodiny vyvolává docela jiné reakce okolí než u piety za spálený les.

Sdílení environmentálního žalu se většinou dočká výsměšné reakce. Ten, kdo vyjadřuje smutek nebo obavu o planetu, bývá označován za hysterického. Dostává také řadu nálepek, od „greténa“ po „klimatického fanatika“.

„Právě obava, abychom nebyli považováni za příliš emocionální, nás může blokovat v tom, abychom vůbec dávali průchod emocím. Mimochodem, je potřeba si uvědomit, že takových blokátorů máme spoustu i bez toho. A proto mi přijde dobré ve společnosti nějakým způsobem kultivovat, že je v pořádku cítit emoce a že je v pořádku je prožívat,“ říká Voštová a odkazuje na publikaci Joanny Macyové Návrat do života.

Z psychologického hlediska je podle terapeutky truchlení kvůli přírodě smysluplným a zcela legitimním prožitkem. Voštová spatřuje velký význam i v hromadném truchlení. To si představme například jako smuteční obřad za ztrátu ledovce. Jeden takový hromadný rituál se nedávno odehrál ve Švýcarsku.

Co se některým jeví jako podivná záležitost, může být pro jiné posilujícím momentem. Minimálně v tom, že dává lidem možnost prožít emoce kolektivně a beze studu. „Lidé tím navíc společně vysílají zprávu okolnímu světu, že zaniklo něco hodnotného,“ vysvětluje Voštová s tím, že nejde o žádný nový výmysl moderní společnosti či ideologickou demonstraci.

V domorodých kulturách se tradičně konaly – a stále konají – nejrůznější obřady za přírodní ztráty. Je navíc docela běžné, že lidé v různých částech světa i uctívají různé přírodní jevy.

Pro lepší pochopení kontextu i toho, jaký máme vztah k přírodě, doporučuje Voštová třeba knížku Aktivní naděje od Joanny Macyové a psychiatra Chrise Johnstonea. Dále nabízí k prostudování materiály Americké psychologické asociace nebo také České psychologické aliance pro globální změny, jejímž představitelem je například i jeden z předešlých hostů Výdechu Adam Suchý.

Češi a klimatická změna

Zdrojů k tématu klimatického žalu je na rozdíl od předešlých dekád už dostatek. V poslední době přibyly i průzkumy veřejného mínění. A to i těch s českým kontextem.

Jeden z nejčerstvějších prováděla agentura STEM a Institut 2050 s názvem Česká (ne)transformace. Jasně ukazuje, že Češi považují ekologické hrozby za závažné a chtějí je řešit, byť se neshodnou na způsobu, jak na to. Pokud vás zajímají, jak se Češi staví ke změnám klimatu, poslechněte si rozhovor s ředitelem agentury STEM Martinem Buchtíkem v jedné z epizod podcastu Stopáž kolegy Jana Kordovského.

Třebaže vznikly i další průzkumy potvrzující fenomén environmentálního žalu, žádná z kateder psychologie v Česku specificky neřeší vztah duševního stavu člověka a přírody. Přitom jsou to podle řady psychologů i terapeutů vzájemně propojené nádoby a je potřeba jim věnovat pozornost.

„Tradiční mainstreamová psychologie, stejně jako celá naše západní společnost, je ale hodně vedená k tomu, abychom za nějakým individuálním utrpením hledali patologie člověka,“ říká na závěr Voštová s tím, že mnohé psychologické reakce člověka jsou přitom způsobené objektivními vnějšími událostmi. Tedy že příčina není vždy jen v naší hlavě, ale venku.

V nové epizodě Výdechu o klimatickém žalu jsme dále řešili, jak si pomoci při pocitech úzkosti, proč terapeuti doporučují aktivismus nebo jak se vypořádat s odsudky okolí. Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku.

Výdech

Podcastová série o duševním zdraví. Novinářka Šárka Kabátová se ptá psychoterapeutů a odborníků, jak zvládat současné výzvy a zachovat klidnou hlavu.

Nový díl každý čtvrtek. Odebírejte na platformě Podcasty.cz, Apple Podcasts, Spotify a ve všech dalších podcastových aplikacích.

Za úvodní konzultace děkujeme serveru Psychologie.cz a jeho šéfredaktorovi Janu Majerovi.

Reklama

Doporučované