Otázky a odpovědi: Babišova první porážka a co z ní plyne

Tři mandáty ze 14 finálových soubojů je prostě slabý výsledek. Není to sice nic úplně dramatického a nedá se z toho příliš vyvozovat vzhledem k příštím sněmovním volbám, na které se můžeme těšit už za rok, nicméně je to prohra.

Teď už i Andrej Babiš ví, jak se v politice cítí poražení.

Může si vzpomenout třeba na pravidelný úděl ODS (jejíž politiky v těch časech samozřejmě neznal, jen některým z nich občas zašel na svatbu): Bývalo kdysi pravidlem, že se v druhém kole proti jejím kandidátům spojovali v různých aliancích voliči různých stran.

ODS tak často prohrála, ale tím ještě nepřestala být velkou stranou, naopak. (To se stalo až mnohem později a z úplně jiných důvodů.)

Za rok bude všechno jinak. Sněmovní volby se budou konat v jiném čase, atmosféře, budou mít jiné téma, účast (místo 15 počítejme přibližně s 60 procenty) a hlavně volební systém.

Což je trochu paradox, protože ještě v rozhovoru, který vyšel v sobotu ráno v deníku Právo, volá Babiš po většinovém volebním systému, díky němuž by se mu lépe vládlo.

Odpoledne nejspíš pochopil, že to nebude tak jednoduché ani ve většinovém systému. (Pokud pochopitelně nemyslel jednokolový většinový, ale ani tam to nefunguje vždycky úplně automaticky.)

Tohle jsou pro Babiše cenné zkušenosti, které se mu ještě určitě budou hodit.

Jeho první reakce na senátní neúspěch prozradila mnohé, i když nepostrádala jistý chladný kalkul vycházející z mizivé volební účasti a tedy nálady voličů vůči horní komoře. Senát je nutné zrušit, pravil.

Což není myšlenka nijak originální, čas od času o ní pohovoří třeba prezident Miloš Zeman, ale u něj by to mohl být ještě pozůstatek traumatu z roku 2000, kdy ČSSD pod jeho vedením vybojovala přesně jedno senátní křeslo. Horšího výsledku dosáhl už od té doby z premiérů pouze Stanislav Gross v roce 2004 - a jeho spontánní reakcí byl samozřejmě návrh na zrušení Senátu.

Posledních sedm dní Andrejem Babišem ve skutečnosti nijak extra neotřáslo. Ověřil si jen dvě věci: Že se proti němu jsou ochotni spojovat soupeři, kteří jinak nemají mnoho společného.

A že jeho touha rychle a bez většího odporu vládnout nenaráží jen na „systém”, o němž tak rád mluví, ale také na vůli voličů.

Říká se tomu liberální parlamentní demokracie a ještě pořád má fungující pojistky.