Hlavní obsah

Bez dohod s Tureckem a Afrikou migranty EU domů nevrátí, říká expert

Kristof Bender z think-tanku European Stability Initiative.

Reklama

„Navrácení lidí, kteří nemají nárok na ochranu v EU, je složité a návrh Evropské komise ho konkrétně neřeší,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy rakouský expert na migraci Kristof Bender.

Článek

Považujete středeční návrh Evropské komise za dobrý základ pro vytvoření nové azylové politiky sedmadvacítky?

Myslím, že obsahuje množství nápadů a návrhů, které vypadají dobře a jdou správným směrem. Není tam ale příliš konkrétních odpovědí na to, jak by systém měl vlastně fungovat v praxi. Co tento návrh znamená pro 12 tisíc uprchlíků na ostrově Lesbos, pro zachraňování lidí na moři nebo jak by mělo fungovat vracení těch uchazečů o azyl, kteří nemají právo na ochranu v EU. Chybí mi tam trochu realismu, jak by to vše mělo v praxi fungovat a jak můžeme dosáhnout svých cílů.

Východní křídlo EU není spokojeno s povinností sdílené solidarity, jižní státy chtějí naopak povinné přerozdělování uprchlíků. Kdo bude podle vás největším odpůrcem případné dohody?

Velká potíž je v tom, že se Evropská komise snaží nalézt kompromis mezi dvěma tábory, které jsou velmi daleko od sebe. Na jedné straně máte ty, kteří říkají, že strašné podmínky v uprchlickém táboře Moria ukazují, jak by to mělo vypadat. Moria slouží podle nich jako varovný příklad, který má pomoci držet lidi dál od Evropy. Na druhé straně jsou země, které považují podmínky v táboře Moria za ostudné. To jsou společnosti založené na hodnotách, jež chtějí respektovat konvence o uprchlících a lidskoprávní normy.

Mezi těmito dvěma protikladnými tábory je velmi těžké postavit most. Kompromis se vždy dá nalézt mezi zeměmi, které mají společný zájem na tom, aby udržely Evropskou unii funkční. Teď tu ale máme několik zemí, které tento zájem nemají a nestojí o to, udržet Unii jako spolek zemí, kde funguje liberální demokracie.

Evropská unie se už několik let neúspěšně potýká s takzvanou návratovou politikou, tedy vracením neúspěšných žadatelů o azyl. Myslíte, že nynější návrh tento problém pomůže vyřešit, i když stále nemáme jasný seznam bezpečných zemí?

Myslím, že obecně je dobré mít dohody se zeměmi, odkud uprchlíci přicházejí a kterými procházejí, dohody o jejich navracení. To je podle mě klíčový bod azylového systému. Pokud chceme mít solidní a fungující azylový systém, potřebujeme nalézt cestu, jak vrátit ty lidi, kteří nemají na ochranu nárok.

Co je Evropská stabilizační iniciativa

Think-tank, v němž Kristof Bender působí, vnikl v roce 1999 v Sarajevu. Vytvořili ho analytici a bývalí zaměstnanci OBSE, OSN a Světové banky. Jeho práce se soustředí na jihovýchodní Evropu a rozšiřování EU. Kanceláře má v Bruselu, Berlíně a Istanbulu. Organizace je označována za hlavního architekta migračního paktu mezi EU a Tureckem.

Problém vidím v tom, nečetl jsem tedy dosud ty stovky stránek návrhu, že tam není to, jak to budeme dělat. Podle mě je to možné pouze díky partnerství se státy původu uprchlíků a státy, jimiž procházejí.

Takovou dohodu uzavřela Evropská unie s Tureckem, think-tank European Stability Initiative je označován jako její architekt…

Ano, měli jsme takové partnerství čtyři roky s Tureckem. Podporovali jsme ho finančně miliardami eur a Turecko mělo brát zpátky ty, kteří přistáli na řeckých ostrovech a neměli podle EU nárok na ochranu. Toto už od března nefunguje, Evropská unie Turecku nenabídla nový návrh, který by zajistil, aby lidem sídlícím na jeho území zajistila pokračující přístup ke zdravotní péči, vzdělání a základní sociální péči. To ale padlo a nyní žádné skutečné partnerství tohoto druhu nemáme.

Například Německo tak v prvních šesti měsících roku dokázalo vrátit do zemí mimo EU tisíc lidí. Pouhý tisíc. A ostatní země na tom nejsou o nic lépe. Víme, že vracet lidi je těžké, právě proto mi v tom návrhu Evropské komise chybí návod, jak uzavírat trvale udržitelná partnerství s dalšími zeměmi, abychom je tam mohli vracet.

Odpovědí je podle mě přijít s novou nabídkou Turecku: zajistit značnou finanční částku pro uprchlíky žijící v Turecku a na oplátku požadovat, aby Turecko přijímalo zpátky uprchlíky, kteří se vylodí na řeckých ostrovech a nemají nárok na ochranu.

A nemusí to být jen s Tureckem. Vezměte si například Tunisko. V tuto chvíli přichází přes Středozemní moře jen velmi málo lidí, značná část z nich právě přes Tunisko. Mohli bychom uvažovat nad tím, že bychom Tunisku nabídli to samé, co Ukrajině. Pokud zajistíte, že všichni lidé, kteří od vás přijdou, se vrátí zpět, nabídneme vám bezvízový režim. Pokud by Tunisko ty lidi bralo zpět, počet příchozích by se velmi rychle snížil, protože naděje na to, že zůstanou v Evropě, by byla mnohem nižší. Pokud by věděli, že se po nějakých šesti týdnech dostanou zase zpátky do Tuniska, jejich ochota vydávat se na nebezpečnou cestu a platit velkou sumu pašerákům by se snížila.

O podobném systému můžeme uvažovat i v případě Maroka nebo dalších západoafrických států, jako je Senegal, Gambie, Ghana, možná i Nigérie. V tom, myslím, selháváme. Můžeme jít a říci: Nebojte se, nejde o lidi, kteří už v Evropě jsou. Zpět vezmete jen ty, kteří spáchali vážné zločiny, a pak ty, kteří přijdou, řekněme, po 1. lednu a my shledáme, že nemají nárok na azyl.

Musíme jim ale něco nabídnout a třeba tak i posílit legální migraci pomocí studijních nebo pracovních víz, která jim každý rok uděláme. To by byla win-win situace.

Zmínil jste chybějící konkrétní body v návrhu Komise. Když si trochu zaspekulujeme, kolik uprchlíků by tedy měly vzít jednotlivé členské státy, pokud na to přistoupí a nevyberou si možnost platit Itálii a Řecku ani pomoc s návraty? Myslíte, že budou ty počty podobné těm, které dříve v rámci kvót navrhovala Junckerova Komise?

To opravdu nevím a myslím, že ty počty snad ani nejsou specifikované. Povinné kvóty prosazované v minulosti byly podle mého chybou, nefungovalo to a státy visegrádské čtyřky a některé další to odmítaly. Lidé, kteří by v nich dostali azyl, by se nakonec stejně chtěli přesunout jinam. Myšlenka rovnoměrně distribuovat uprchlíky po Evropské unii není realistická. Nejde jen o socioekonomické faktory, ale i o jazyk, kterým se v těch zemích mluví, nebo o klima – to vše má vliv na to, proč lidé míří do jedné země a snaží se vyhnout zemi druhé.

Pokud přijmeme skutečnost, že některé státy uprchlíky odmítají a některé další jsou sice naplněné, ale nějakou dodatečnou kapacitu ještě mají, měli bychom se této reality držet. Návrh by měl být založen na dobrovolném příspěvku k přerozdělování uprchlíků. Pokud jsou některé země jako Německo, Švédsko, Portugalsko a další ochotné ještě někoho přijmout, nechme je to udělat. Nutit k tomu ale další státy… Když donutíme Viktora Orbána přijmout pár stovek uprchlíků, využije to k tomu, aby prezentoval EU jako nepřátelskou instituci a svoji zemi jako oběť.

Bylo by samozřejmě pěkné, kdyby každý stát nějak přispěl, není to ale realistické. Něco jiného je ovšem očekávat finanční příspěvek.

Návrh stanoví, že azylový proces na hranicích by neměl trvat déle než 12 týdnů. Je to realistické i v případech, kdy v zemích původu zuří válka a lidé přicházejí bez dokladů?

Myšlenka zavést rychlé procedury u vstupu do EU je v zásadě správná a důležitá. Jak ale už asi tušíte, mám jisté pochybnosti, jak to bude probíhat. Myslím si nicméně, že proveditelné to je. Nizozemský azylový systém tak funguje už čtyři roky – závazné rozhodnutí druhé instance dostanete do šesti týdnů.

Jsem ale trochu skeptický, zda to může dokázat Evropská unie, která nemá takové zkušenosti jako třeba Německo, jež se poučilo z uprchlické vlny v roce 2015. Situaci na řeckých ostrovech se jí nedaří vyřešit už čtyři roky. Proč by to teď mělo být jiné?

Potřeba rychlé procedury je podle mého úzce spjatá s tím, abychom měli kam poslat ty, kteří naši ochranu nepotřebují. Pokud to nedokážeme, proč by měly jihoevropské státy na svém území hostit uprchlické tábory s nově příchozími? Chápu, že se budou ptát, co se bude dít po těch rychlých azylových procedurách. A co se stane s těmi, kteří nemají na azyl nárok. V tuto chvíli jsou naše šance poslat je do jejich zemí původu nebo do těch tranzitních velice malé.

Mluvil jste o maďarském premiéru Orbánovi. Když mu nyní EU nabízí tři možnosti – přijmout uprchlíky, zaplatit jižním státům, nebo pomoci s návraty – myslíte, že to pro něj a stejně smýšlející politiky bude přijatelné?

Nevím, to se musíte zeptat jich. Toto je ale jen návrh Evropské komise. Zda se vůbec někdy stane evropským právem, je úplně jiná otázka. Samozřejmě bude potřeba podpora členských států, aby se z návrhu na papíře stala realita. Myslím, že jsme stále hodně daleko od konkrétních řešení – kromě podpory států bude také potřeba vytvořit kapacity na řeckých ostrovech, v Itálii, Španělsku a také se dohodnout s Tureckem a africkými státy tak, aby z toho měla užitek jak Evropská unie, tak i tyto země.

Reklama

Doporučované