Hlavní obsah

Blog: Řízek nechutně vymáchaný v tatarce. Dobrou chuť na české dovolené!

Jan Stránský
editor analýz a publicistiky
Foto: Profimedia.cz

Cyklisté na Šumavě (ilustrační foto).

Reklama

18. 8. 2021 12:45

Zelňačka, koprovka, rajská, vývar, kulajda, kapr, králík, zelí, srnčí, špenát, kachnička. Dojímáme se nad hardcore českými pokrmy. Kdo se ale vydá na tuzemskou dovolenou, narazí většinou maximálně na přepálený smažený eidam.

Článek

Houbová, svíčková nebo papriková omáčka vyšňořená domácími knedlíky. Mňam. Houskovými, případně karlovarskými. Také se vám sbíhají sliny? Polkněte. Vyrazíte-li na dovolenou po českých krajinách – na Moravě je to možná lepší, nevím – nic z toho na nejoblíbenějších turistických trasách nejspíš nepozřete.

V lepším případě – a je jich zoufale málo – natrefíte na kiosek s rozmrazenou hypermarketovou pizzou. Případně s instantními bramborovými noky plněnými krychličkami více či méně teplého uzeného masa. Opět z mrazicího boxu. Požitek z jídla závisí výhradně na množství wattů. Na kondici mikrovlnky.

Z nabídky bister, kde se o prázdninách zastavují na oběd cyklisté, pěší i čím dál početnější party elektrokolařů, by doktorka Cajthamlová dostala fatální sérii masivních infarktů.

Celé je to zvláštní. Líbezným šumavským pohořím (kupříkladu pobřežím Schwarzenberského kanálu) funí borci na karbonových kolech za dvě stě tisíc, najíždějíce svých každodenních 150 kilometrů. Předjíždějí matky s rozteklým make-upem a tělnaté otce vlekoucí za sebou na tyčích vřískající potomky. A samozřejmě davy elektrobikerů. Starších lidí, kteří by už kopce vlastními silami nevyšlápli, ale díky motorku na rámu si mohou i v penzi užívat horského povětří a fantastických výhledů.

Není to nádhera? Bez ohledu na věk a kondici dělají něco pro zdraví.

Pak jde ale všechno do kopru. Sejdou se u některého ze stánků s fastfoodem, jimiž je Šumava, ostatně jako kterákoliv jiná turistická destinace v Česku, promořená. A začnou si připadat jako ve filmu Na Hromnice o den více. Zlý sen, do kterého se den co den, oběd za obědem, zas a znovu probouzíte.

Smažený sýr. Smažený květák. Smažený řízek. Jako příloha smažené hranolky. Smažené krokety. Kdo si nepřiobjedná tatarku nebo kečup, může v očích personálu spatřit nechápavé blahosklonné opovržení.

Nevím, jsem již muž starého typu, ale tuto novou módu, toto bezectné máchání řízku v majonéze, považuji za trestuhodné. Stačí na čtvrt hodinky šlápnout do pedálů a hned na rakouských hranicích se české řezáky zanoří do s patřičnou úctou podávaného Wiener Schnitzelu. Do pochoutky, která si ponížení, jehož se jí dostává na české straně, vážně nezaslouží.

Pokaždé si u výdejního okénka preventivně opatřeného cedulí „Karty nebereme“, u pultíku s plastovými – dnes čím dál častěji s podobně nechutnými dřevěnými – příbory vzpomenu na Pulp Fiction. Vincent Vega (John Travolta) vysvětluje Julesu Winnfieldovi (Samuel L. Jackson) „ty drobný rozdíly mezi Amerikou a Evropou“.

Vincent: Víš, co dávaj v Holandsku na hranolky místo kečupu?

Jules: Co?

Vincent: Majonézu.

Jules: Ach, ne.

Vincent: Jo, na vlastní oči jsem viděl, jak to v tý srač*e topěj.

Vincente, na Šumavě v tom topěj nejen hranolky, ale i řízky.

Chytré hodinky, což je mimochodem fenomén, který by stál za samostatnou studii, neboť na horách nepotkáte bytost, jež by jimi neměla obtočenou levici, se mohou jít se svými počty našlapaných kroků, najetých kilometrů a spotřebovaných kalorií vycpat. Dřete jako zvíře. Řídítka máte promočená na kov. Potem smrdíte až do Vimperku. Přilba vám na horkem otékajícím mozku skoro puká. Podobně jako srdce. Plíce jsou v plamenech. Chce se vám zvracet vyčerpáním, ale díky endorfinům se smějete, ačkoliv je váš výkon objektivně vzato k pláči.

Leč vinou neexistujícího meníčka covidové panděro stejně nesundáte. Drceni hypoglykemií se nakonec lačně vrháte po krmi, jež je jediná po ruce. McSmažák a Tatarka King. Celodenní úsilí utopíte v kalorické bombě s prakticky nulovou nutriční hodnotou a zápornou hodnotou chuťovou. Jako byste vypili půllitr oleje.

Přeháním, samozřejmě. Existují nesčetné výjimky. Tento text ale nemá ambici hovořit o tradičních restauracích a hutných hospodách. Jistě, tam dostanete zvěřinu, kozí sýry a kefíry, bramborové zelníky, kaldoun a především místní delikátní houby na padesát způsobů. Libovka.

V kopcích u stánků ovšem podobné lahody – nemáte-li extra štěstí – nenajdete. Tady, sázejíce pragmaticky na poměr cena/výkon a zřejmě jakousi nepsanou kartelovou dohodu, podávají na plastových talířcích takřka výhradně smažený sýr s kašovitými hranolky a alobalovým pytlíčkem tatarky. To vše za láskyplných 179 korun.

Když jsme po týdnu – nafouknutí jako airbag – opouštěli jinak přenádhernou Šumavu, zafunělo sedadlo spolujezdce: „Kristepane, jak já se těším na cokoliv normálního s rejží.“

Ze zadních kurtovacích sedaček by se běžně zvedl ječivý nesouhlas. Protože hranolky s tatarkou spláchnuté Kofolou dosud patřily mezi totální dětské gastrohity. Zakazované. Dostupné jen výjimečně. Tolerované jen ve chvílích, kdy už není zbytí.

Po týdnu s fritézou a majolkou ale i vzadu panuje soucitné ticho. Rušené jen žlučníkovým říháním.

Kvůli dětem to ostatně celé píši. Nám starcům už týden s levným eidamem a malinovkou, která nikdy nespatřila ovoce, po němž se jmenuje, až tak žaludek netrhá.

Ale, mein Gott, opravdu není možné uvařit dětem o prázdninách cokoliv jiného než tento sajrajt?

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Smažené

Doporučované