Hlavní obsah

Byla to správná válka, získali jsme úctu spojenců, říká veterán Pouštní bouře

Foto: Profimedia.cz

Hořící ropné vrty v kuvajtské poušti byly poznávacím znamením války v Zálivu.

Reklama

„Zpočátku jsme důvěru spojenců neměli, dříve jsme pro ně byli nepřáteli. Poznali ale, že jsme dobří vojáci a umíme se válce postavit čelem,“ vzpomíná po 30 letech na operaci Pouštní bouře nyní 50letý veterán František Gábor.

Článek

Vzpomenete si ještě po těch 30 letech, s jakými pocity jste na operaci Pouštní bouře odjížděl? Byla to pro vás první zahraniční mise…

Ona to byla vůbec první mise tohoto charakteru od první světové války. Pocity se vám zapíšou nesmazatelně na celý život. Odjíždíte do války, nevíte, jestli se vrátíte. Na druhou stranu víte, že děláte správnou věc.

Jaká byla tehdy atmosféra mezi veřejností? Podporovala hodně tuto misi?

Souviselo to s tím, jaká byla tehdy atmosféra ve společnosti. Po revoluci byli lidé nadšení a chtěli dělat správné věci. Mezi ně patří i to, že když má malá země zkušenost s okupací, tak je třeba pomoci bojovat proti zlu i mimo Evropu. Myslím, že to tehdy byla správná a spravedlivá válka za dobrou věc. Osvobodili jsme malou zemi od okupace, tak jako nám přineslo mezinárodní společenství svobodu v roce 1945.

Válka v Perském zálivu

Ozbrojený konflikt mezi Irákem a koalicí 28 států v čele s USA, kterým OSN poskytla mandát k provedení vojenské operace za účelem osvobození Kuvajtu. Na straně OSN se zúčastnilo i Československo. Její bojová fáze, která se označuje jako operace Pouštní bouře, probíhala od 17. ledna 1991 do 28. února 1991.

Kde jste vy osobně sloužil?

Sloužili jsme jako podpora saúdskoarabských vojsk. Původně jsme byli vysláni na „humanitární misi“, čemuž odpovídala i výstroj a vybavení. Měli jsme působit v týlu a chránit vojenskou základnu. Situace na místě si ale vyžádala, aby byla naše jednotka nasazená na čtyřech místech přímo na frontě.

Jeden váš kolega zemřel, několik dalších bylo zraněno. Vy osobně jste se dostal do situace, kdy by šlo přímo o život? Bál jste se o něj?

Samozřejmě že se bojíte o život. 17. ledna v noci vypršelo ultimátum a v poušti začala létat letadla. Nic nevidíte, slyšíte jen jejich hukot a pak před vámi na obzoru začnou výbuchy. Vy víte, že tam budete dříve nebo později muset jít, to s vámi prostě zahýbe. Určité obavy má v tu chvíli každý rozumný člověk. A takové okamžiky vás provázejí celé nasazení. Musíte v sobě ale obavy potlačit a plnit úkoly a dělat svoji práci, kvůli které tam jste.

Naším úkolem bylo chránit saúdskoarabské vojáky před případným chemickým útokem. V průběhu nasazení jsme několikrát naměřili nízkou koncentraci bojových látek.

Foto: Profimedia.cz

František Gábor na archivním snímku z doby, kdy kandidoval v barvách TOP 09 na hejtmana.

Byl to sarin i yperit. Používal je tehdy režim Saddáma Husajna, nebo to byly spíše nějaké zbytky ze skladů, které spojenci bombardovali?

My jsme odjížděli do potenciálního válečného konfliktu, kde mohly být masově nasazeny otravné látky. Saddám Husajn je v té době měl ve velkém množství a uměl je používat – dělal to za íránsko-irácké války i proti vlastním obyvatelům.

Naše měření prokázala, že tam ty látky byly, nicméně ve stopovém množství. To dokazuje, že tam Husajn chemické zbraně skutečně měl. Můj osobní dojem je ten, že když docházelo k bombardování iráckých pozic, tak se mimo jiné bombardovaly i sklady munice. V nich nějaké bojové látky byly, když pak došlo k sekundárnímu zamoření. Po bombardování začalo svítit slunce, látky se ohřály, vystoupaly do vzduchu, kde se zase ochladily a klesaly k zemi. Nebylo to tedy cílené použití chemických látek, ale potvrdilo se, že je nepřítel měl.

Jak tehdy vypadala komunikace s vašimi blízkými?

Tenkrát nebyly mobily, psali jsme dopisy, mně se za celou dobu podařilo domů dovolat dvakrát. Neměli jsme internet, žádné videohry, jen tu svoji techniku na poušti, to bylo vše. Stres na vás nějakým způsobem doléhá, k tomu si uvědomujete, že jsou ve vzduchu stopy otravných látek, všechny ty faktory se mohou sečíst. I proto tam tehdy byly nějaké zdravotní problémy.

Kdo je František Gábor

Rodák z Liberce vystudoval obor chemická technologie se zaměřením na vojenskou chemii na Vojenské střední odborné škole v Žilině. Vysokoškolské vzdělání získal na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava. V letech 1990 až 1991 působil v protichemickém praporu nasazeném ve válce v Perském zálivu v oblasti Saúdské Arábie a Kuvajtu. Později působil jako technický pracovník a spolumajitel liberecké společnosti MET.CHEM., která likviduje nebezpečný odpad. V letech 2007 až 2013 byl sekretářem Československé obce legionářské. Angažoval se také v komunální politice, byl zastupitelem Liberce a Libereckého kraje. kandidoval za Demokratickou unii v rámci tehdejší Čtyřkoalice, později vstoupil do TOP 09.

Tehdejší velitel Ján Valo mluvil v jednom rozhovoru o počáteční nedůvěře Američanů a Britů vůči vojákům z bývalých komunistických zemí, tedy i českým chemikům. Cítil jste to podobně?

Je třeba si jednu věc uvědomit: tehdy jsme se postavili po bok saúdskoarabským vojákům, a stali se tak součástí mezinárodní koalice. Byli jsme ale jistým způsobem zvláštní – vždyť do té doby jsme byli jejich potenciálním nepřítelem. Byli jsme cvičeni na střet s vojsky NATO, stejně jako oni byli připravovaní na střet s vojáky Varšavské smlouvy.

Nikdo nás nepodcenil, zpočátku jsme ale neměli jejich důvěru. Nevěděli, co od nás mají čekat. Svým přístupem k úkolům a tomu, co a jak jsme dělali, jsme si vydobyli úctu spojenců. Náš velitel je přesvědčen o tom, že jsme tím napomohli brzkému vstupu Česka do NATO.

Odjížděli jsme jako humanitární jednotka. Když nám pak ale na místě řekli, že potřebují zabezpečit vojáky v první linii, nikdo nad tím nedumal. Velitel přišel, řekl, že je to potřeba. Nikdo neřekl ne a šlo se na frontu. Zabezpečení vojáků nelze dělat z týlu bojových jednotek, tam rozhodují vteřiny.

To spojenci vnímali, viděli, že své práci rozumíme. Poznali, že jsme dobří vojáci a umíme se k válce postavit čelem.

Méně spokojenosti asi panovalo s přístupem lidí v Praze, kteří vám poslali nefunkční obrněnec i plesnivé plynové masky. Vzpomínáte nějak i na tyto události?

Ne, na tyto věci nevzpomínám. Byla to první mise, armáda se učila, jak má fungovat, jak vojáky na misi zabezpečit, jak se o ně starat po jejím skončení. Návrat našeho padlého až domů zajistili nakonec Američané, třeba to jsme tenkrát neuměli. Byla to první mise a zároveň válečné nasazení, všechno jsme se museli učit – fungování v extrémních podmínkách, spolupráci s cizími armádami, které měly jiné standardy, atd. Myslím, že to nakonec dopadlo pro všechny dobře a Armáda České republiky urazila za 30 let ohromný kus cesty a naučila se spoustu věcí.

U toho obrněného transportéru byla prasklá hydraulická hadice, což byla běžná závada. Hadice v hydraulice praskaly poměrně běžně. Chybou bylo, že neposlali náhradní díly. Dnes už máte servisní pakety a vojáci už nemají problémy takového charakteru, jako jsme měli my. Nakonec jsem to opravil tak, že jsem hadici vymontoval z iráckého vozu, a fungovalo to.

Vy jste také ekolog. Jak se díváte na tehdejší irácké útoky na ropná zařízení? Dá se to srovnat s tím, co se děje v regionu dnes?

Byly to ohromné ekologické škody. Když od Kuvajtu začalo foukat a přicházely mraky, nebyly to mraky dešťové, ale mraky ze spalin ze zapálených ropných vrtů. I toto mohlo mít vliv na zdraví vojáků, kteří byli do operace nasazení. Když pršelo, kapky vás pálily na kůži. Dodnes si pamatuji, že na stanech zůstávaly po deštích fleky.

Poušť to poznamená, byla to ekologická katastrofa ohromných rozměrů. Nebylo to ale poprvé: Co dělali nacisté za války? Taktika spálené země. Později se hledaly způsoby, jak zapálené vrty uhasit – někdo je střílel, další je zkoušel sfouknout zapáleným leteckým motorem.

Abychom zjistili faktické zdravotní dopady, museli bychom mít přístup do zdravotní evidence Kuvajtu.

Válka v Kuvajtu měla i svůj významný mediální rozměr, vůbec poprvé jsme mohli válečný konflikt sledovat díky americké CNN v přímém přenosu. Vnímali jste tento posun i vy jako vojáci na místě?

Řekl bych, že to má dva úhly pohledu. Když jste tím vojákem v poušti, víte – když to zjednoduším –, co se děje kolem vás kilometr doprava, kilometr doleva. V tu chvíli jste rád, že okolo vás vše funguje, jak má.

Samozřejmě že média i vojáci začali lépe komunikovat, na druhou stranu si ale uvědomte i druhou, negativní stránku. Máte sice informace, několik stovek blízkých těch vojáků ale při nich trne strachy. Blízcí to vnímají jinak než samotní vojáci, kteří žijí ze dne na den, plní úkoly, starají se o výzbroj a mají pevně daný režim.

V televizi 14. ledna řekli, že končí ultimátum a vojáci půjdou do války. Moje manželka, která byla těhotná, se z toho sesypala a byla v nemocnici. Lékaři jí tehdy píchli injekci a poslali jí na pokoj spolubydlící. Přišla tam paní Lukešová a holky si spolu pobrečely, protože ona měla na misi syna. Poznaly se, my jsme se s Petrem Lukešem poznali také… to jsou vztahy, které pak máte na celý život.

Maminky, tatínci, manželky a další žijí také v ohromném stresu, mají to svým způsobem složitější než samotní vojáci. Kdyby Saddám Husajn použil chemické zbraně, kolik by se z nás vrátilo? Čtyřicet, šedesát? Chemici jdou tam, odkud jiní odcházejí, jsou na to vycvičení.

I Američané počítali s tím, že by v takovém případě měli ztráty, a to až 80 procent. Když naposledy probíhala chemická válka v Evropě, což bylo během první světové války, byly mrtvých statisíce.

Jak se dnes díváte na svoji účast v misi s odstupem tří desetiletí? Šel byste do toho znovu?

Je to věc, kterou si pak nesete celý život s sebou. Děkuji Bohu, že jsme se tenkrát vrátili. A jinak ano, šel bych do toho znovu, se stejnou partou, byly v ní úžasné mezilidské vztahy, nikdy potom jsem už něco takového nezažil. Bylo to upřímné, všichni věděli, že jsme v tom společně. Krizové situace tříbí charaktery, tam poznáte, jaký kdo je.

Navíc to byla správná a spravedlivá válka. Já to beru tak, že mezinárodní společenství nám přineslo naši republiku a uznání naší státnosti. Vybojovali ji legionáři, ale i oni byli po boku mezinárodního společenství. Podruhé nám mezinárodní společenství vybojovalo svobodu a obnovilo republiku, bez něho bychom byli kolonií Německa. My jsme v Kuvajtu udělali malou splátku a pomohli osvobodit zemi, to bylo myslím správné. Bojovali jsme na straně dobra proti zlu a takto by se mělo mezinárodní společenství lidsky chovat.

Reklama

Související témata:

Doporučované