Článek
Výčet jeho profesí je dlouhý. Choreograf, který spolupracoval s raperem Kanye Westem, tanečník, producent, podnikatel, kreativec. To vše je Yemi A.D., kterého si generace z přelomu milénia může pamatovat jako moderátora hitparády ESO.
Majitel eventové agentury JAD Productions s česko-nigerijskými kořeny, který se narodil v Liberci, se v koronavirové epidemii rozhodl, že se pokusí „o nemožné“. Z pražských Holešovic propojí svět, aby se s následky epidemie zejména v byznysové sféře vyrovnal.
Nejdříve si vyzkoušel v českém prostředí konference Anti-Panic Platform, na nichž čeští byznysoví prominenti diskutovali o tom, jak z patové situace ven a co to znamená do budoucna. A pak Yemi „vystřelil k Měsíci“ neboli udělal totéž na půdě Spojených států pod jménem Moonshot (anglický idiom pro nemožné).
Jako diskutující se mu sešli třeba šéf největší newyorské organizace bojující s chudobou Wes Moore, Kathryn Stevensonová, šéfka týmu vyvíjejícího vakcínu proti covidu-19 na Harvardu, šéfka start-upů v Googlu Jewel Burks Solomonová, bývalá americká ministryně zahraniční Madeleine Albrightová či Jessie Woolley-Wilsonová, šéfka DreamBox Learningu, největší platformy pro distanční vzdělávání.
A jak vidí lídři budoucnost? „Řada lidí doufá, že se vrátíme do nějakého normálu, nebo připouští maximálně ,nový normál‘. Ale to vážně nebude stejné jako předtím. Čekají nás další krize,“ míní devětatřicetiletý Yemi.
Jak jste prožíval první nástup pandemie? Propadl jste v panice?
Ze začátku jsem měl pocit, že se mi to snad jen zdá. Těsně předtím jsem natáčel s Netflixem science fiction snímek, který zobrazuje Zemi po obří apokalypse, kdy velká část lidstva vymře. Následně společnost funguje na bázi klanů a já tam hraji otroka jedné generálky. Hned poté jsem letěl na 2 týdny přednášet do Ameriky, a když jsem se vrátil, rozjel se naplno virus a já měl pocit, že se vše začalo dít ve skutečnosti. A říkal jsem, že je to fakt hustý. A chvilku jsem si na tom ulítával. Ale to vám vydrží chvíli, pak to hustý přestane být.
Proberete se a musíte začít řešit praktické věci. Mám pocit, že naštěstí funguji v turbulencích dobře, takže jsem se vrhl po hlavě do záchranných projektů. Dosud jsem měl většinu podnikání postavenou na fyzickém setkávání, ať už jde o taneční akademii, nebo byznysové eventy, a to najednou nebylo možné. V panice jsem nebyl, naopak energii jsem vrhl do projektů, které mohou fungovat i mimo fyzický svět, a to dlouhodobě. Po třech měsících jsme si sedli a říkali si, co se povedlo a nepovedlo a jak dál. Protože základ je, že se společnost nevrátí úplně do toho, na co jsme byli zvyklí. Řada lidí doufá, že se vrátíme do nějakého normálu, nebo připouští maximálně „nový normál“. Ale to vážně nebude stejné jako předtím. Čekají nás další krize.
Podivná taneční hodina. Takto Yemi provozoval na dálku svou Dance Academy.
Jak se vyhnout panice? Protože vy jste si našel svůj prostor v online konferencích místo klasických eventů, ale třeba vaši tanečníci těžko mohou jen streamovat…
V té první fázi jsem vypadal před nimi trochu jako „plašan“. Ne tedy ve stylu „zachraň se, kdo můžeš“. Ale v tom smyslu, že nesmějí vypnout. Ono vás k tomu taková situace svádí. Teď je prostě zavřeno, tak budeme odpočívat a pak se to zase vrátí do starých kolejí. A já říkal, že toho budou litovat. Odpočívat se má ve chvíli, kdy je dobře, a ne když je krize.
Takže jsem je pořád popichoval, aby volný čas využili k tomu, aby se něco nového naučili, přišli s novým projektem, s kterým vyjedou hned, jak to bude možné. Aby zapracovali na prezentaci, naučili se víc žít ve virtuálním prostředí. Třeba právě taneční lekce online je strašně náročná, protože na ty lidi pořádně nevidíte. Tudíž potřebujete co nejlepší televizní průpravu a dobře zvládnout práci s kamerou a tak dále. Zkrátka snažil jsem se je probrat z jakési letargie, které propadli.
A v druhé vlně jsem v uměleckém světě naopak polevil, protože mi přišlo, že se nebudu vnucovat, když jsou tak v pohodě a sami spokojení. Jenže se to otočilo a začali sami přicházet, říkat si o podporu. A to si myslím, že je podobné i v dalších branžích, nejen umělecké, že chvíli – a někdy poměrně dlouho, bohužel – lidem dochází, že ty změny budou nevratné.
Měl jste podobný pocit i v klasické byznysové sféře, pro kterou děláváte eventy?
Intuice vám v takovýchto případech říká, že byste se měl stáhnout do sebe, starat se o sebe, neexperimentovat a snažit se vydržet, propouštět, šetřit. Jenže v tomto případě je intuice špatná. Vy potřebujete být naopak kreativní víc než jindy. Někdo vám vzal koleje, po kterých jste byl zvyklý jezdit třeba dvacet let, a vy teď nevíte, jestli doprava, doleva nebo rovně.
Co my jsme udělali, bylo propojování lídrů z mnoha oblastí, aby si mohli vyměňovat zkušenosti. Řekli jsme si, že máme nějaké know-how eventové agentury a musíme být schopní se posunout do virtuálního prostředí a přitom překonat to, že jsou lidé otrávení ze všech videokonferenčních hovorů. Vyvést je z míry, nedělat jednostrannou komunikaci. Nechat je spolu skutečně diskutovat. K tomu nám moc pomohlo také spojení se středoevropským Aspen Institutem.
A kreativitu vzbudíte tím, že spojíte lidi z velmi rozdílných prostředí. Lidi ze zdravotnictví, bankovnictví, kultury, neziskového sektoru a ukážete jim úplně novou perspektivu a také šance, kterých by si při výměně zkušeností s ostatními ze svého oboru nevšimli.
Vy jste ty panely nazvali „antipanické“. Co vám tedy vyšlo jako rady nebo řešení, jak nepropadnout v byznysu panice?
V první fázi jsme slýchali v různých obměnách od všech, ať už to bylo od vedení Googlu, Škodovky, České spořitelny, v podstatě totéž. A to, že selhávala komunikace. Mezi státem a lidmi, mezi státem a firmami, mezi organizacemi navzájem, možná i uvnitř jednotlivých firem nebo institucí. A důvod byl, že nikdo neuměl předpovědět, co bude dál. Jenže tím vytváříte v lidech nejistotu. Ono vůbec nevadí, když jim řeknete, že nevíte, jak to bude dál. Naopak si z toho odnesou, že v tom nejsou sami. Zároveň je uklidníte tím, že představíte aspoň základní plán. Že pokud se stane A, pak budete reagovat nějak, a pokud nastane B, tak zase jinak. S tím souvisí i to, jak se vyznat v informacích. Protože se jich šíří extrémně mnoho a stát je v jejich sdělování a vyzdvihování těch opravdu důležitých velmi těžkopádný. Vezměte si, jak dlouho trvalo vytvořit jen obyčejný covid portál.
Druhá fáze, když se oklepete z toho prvního šoku, je hledání partnerů v krizi. Příkladem může být továrna, která musela kvůli epidemii zavřít, ale může své lidi přechodně poskytnout jinam, třeba na distribuci ochranných prostředků. Technologie pro to máme, jen je správně využít ve formě aplikací, portálů a tak dále.
A třetí faktor, který ke zvládnutí krize potřebujete, je dobrý leadership neboli kvalitní vedení. V tom jsme nejen my selhali. Pohořel v podstatě celý svět. Odkrylo to jednu podstatnou věc. To, že nesmíme jen trpně čekat na změny, které za nás někdo rozhodne, ale svůj život měnit aktivně, než nám ho někdo agresivně a násilně promění.
Má to dva rozměry. Změny nařízené svrchu jsou pomalé a těžkopádné. Vláda něco rozhodne, většinou jen jako reakci na něco, co už nastalo, a ještě si není jistá, jestli ta změna bude prospěšná. Proto jsou dobré změny odspoda, kdy se třeba byznys domluví mezi sebou, jak si vypomoci a jak postupovat proti šíření pandemie.
A druhá rovina, že musíte být vždy proaktivní. To je doménou uměleckého a kreativního světa. Nečekat jen až přijde zakázka, pokyn, abyste se dali do práce. Ale musíte pořád vymýšlet něco nového, prezentovat to a nebýt jen otrokem změn, ale iniciátorem změn. Protože jinak se dostanete do chvíle, kdy vám odejde odběratel a vy to můžete zavřít.
Teď si představuji toho proaktivního zedníka…
Jasně, že to zní vzletně a někdo mi může říct, že si lítám na obláčku a čím vlastně přispívám, když dělám „do kultury“. K tomu dvě věci. Kultura byla vždy důležitá. Jednak byla motorem změn a jednak vždycky platilo „chléb a hry“. Neboli potřebujete mentální potravu. A v této chvíli je tím, kdo táhne tu změnu k digitální budoucnosti.
Ale zpátky k tomu zedníkovi nebo jakémukoliv jinému manuálně pracujícímu člověku. Ony se digitalizace a robotizace týkají všech. Řada lidí kvůli tomu přijde o práci a teď je ten čas, který mají k tomu, aby si našli svou cestu, jak se s tím vypořádat. Naučit se a nabídnout něco navíc. Najít pro své schopnosti nové uplatnění. Představa, že s prvním povoláním také odejdeme do důchodu, už dnes zkrátka neplatí.
Co vás na těch konferencích překvapilo nejvíc, jaká myšlenka vás zasáhla?
Asi ne konkrétní myšlenka, ale celkové vyznění. Nebo jinak. Autenticita lidí z byznysu. V dobrých časech je vidíte sebevědomě hlásat nějaké myšlenky. Ale teď byli mnohem osobnější, sdělovali, co je trápí a porovnávali to s ostatními. A také otevřenost novým nápadům. Teď se vám fakt nestane, že by si někdo na vás nenašel čas, nebo se neozval zpátky, když mu napíšete.
A když přece jen budu chtít i něco konkrétního?
Pak jsou to jednotlivé projekty, které ukazují, jak jsou Češi nesmírně kreativní. Třeba jedno knihkupectví, které samozřejmě muselo zavřít a mohlo zkrachovat, přišlo se systémem, kdy jste se přihlásili a oni vám dělali něco jako kurátora knížek. Každý týden vám dovezli novou knížku, starou odvezli a díky této službě překlenuli první vlnu pandemie. Nebo čokoládovny, které přišly s nápadem, že přes ně lidé budou posílat sladkosti do první linie. A takových nápadů bylo nepřeberné množství.
Je to přesně příklad toho, čím umíme konkurovat světu. Nevyčerpatelnou tvořivostí a vynalézavostí.
Vy jste pak zkušenost s Anti-Panic konferencemi přenesl i do Ameriky, kde se vám podařilo dát dohromady lídry opravdu obrovských firem a zároveň zapojit i třeba Madeleine Albrightovou. To vážně slyšeli na kluka z Liberce?
Ta Amerika byla vlastně strašná… drzost. Já tam studuji v Aspenu a ve třídě jsem jim říkal, co tady děláme a že by bylo fajn to udělat i v Americe. A část třídy se fakt nadchla, a dokonce se na to složili, takže jsme to pořádali bez nějakých velkých sponzorských darů. Lidem totiž přišlo velmi osvěžující, že jde o nezávislou iniciativu, která není ani na jedné straně politického spektra.
A Madeleine – to byl drobný příběh právě z mých studií. Já tam byl ve škole a ona tam měla nějakou přednášku a jela na golfovém vozíku po areálu a já prostě řekl: „Dobrý den“. Ji překvapilo, že na ni černoch mluví česky, dali jsme se do řeči a pak si dopisovali. A nejdřív jsem jí napsal, jestli by se zapojila do české konference a ona byla všemi deseti pro. Když jsme připravovali americkou verzi, která se jmenovala Moonshot, tak se připojila znovu, protože považovala tu českou konferenci za výjimečnou a chtěla u toho být i na druhé straně oceánu.
Ukázka ze zákulisí konference Moonshot:
Co bylo na americké konferenci jiné oproti té české?
V přístupu, který je daný kulturně. V obou společnostech lidé milují příběhy. Ale Američané je potřebují s happy endem. Ten je Čechům dost často podezřelý a vidí v něm zradu.
A pak – Američané jsou ochotni jít do něčeho, když jim vyhovuje vícero faktorů a jeden dva jim po chuti nejsou. Češi couvnou, i když jim takzvaně nesedí jen jeden aspekt.
Toto bylo třeba v Americe ukázat. Rovnou příběhy řešení s happy endem.
A po vyslechnutí myšlenek na těch konferencích: Co bude trápit svět v příštích letech?
Každá země i přesto, že čelí stejnému problému, bude mít trošku jiné problémy. V Americe krize úplně obnažila obrovskou nerovnost. Ať už v přístupu ke vzdělání, zdravotní péči, mají obrovský rasový problém. A to je bude všechno velmi tížit.
U nás, byť mi to jistě bude řada lidí rozporovat, je nerovnost minimální. Nás naopak bude mnohem víc trápit přístup k technologiím. Protože kdo je bude mít, bude mít rychlejší růst a tím i bohatství. A právě technologie u nás mohou prohloubit tu dosud minimální nerovnost.
Bohužel technologie s sebou nesou prohlubování toho, čeho jsme svědky už několik let. A to je rozdělování společnosti. Tudíž bude muset být čím dál větší důraz kladený na takzvaný etický design technologií, aby třeba neubližovaly našim dětem.
A zároveň čím více technologií, tím větší riziko kyberterorismu, s kterým si politici nevědí rady, protože sami často netuší, co která technologie obnáší.
Tudíž technologie budou představovat největší příležitost, ale i největší hrozbu pro každou společnost.
Yemi mimo jiné působí jako český velvyslanec dobré vůle, a to i v Nigérii, kde má své vlastním kořeny.
A co to se společností bude dělat?
Myslím si, že budeme mít větší a větší problém spolu komunikovat. Budeme mít problém s tím, když někdo bude mít jiný názor. Všechny vymoženosti jako zoom konference a možnost reagovat na cokoliv, co se kde objeví, vede k tomu, že stále méně komunikujeme fyzicky. Což vás ale vede k tomu, že ztrácíte ochotu vyslechnout opačný názor.
Přitom bez toho se nikam neposuneme. Protože v diskuzi vznikají ty nejlepší nápady a projekty. Jsou lidé, kteří vidí jen krátkodobý zisk a krátkodobou prosperitu a podřizují se tomu. Naopak jsou ti, kteří jsou ochotni obětovat krátkodobou prosperitu za dlouhodobou a mají jiný pohled na věc. A jedni jak druzí se mohou mýlit. Obětujete třeba krátkodobou prosperitu, ale ta dlouhodobá nepřijde. Společně mohou přijít s něčím, co zajistí obojí.
To upřímně nevyznívá zrovna optimisticky. Neměli jste hledat na protipanických panelech, jak z takovéhoto světa ven?
Ony by ty Anti-Panic konference nebyly ani třeba, kdyby nám komunikace fungovala normálně. A z toho si máme vzít ponaučení. Že slovíčkaření a díky tomu vyhraná slovní přestřelka na sítích nás nezachrání. Také že přiznat chybu není slabost. To je u nás ještě stále velmi stigmatizované.
Přitom třeba v Americe, když už bychom se chtěli inspirovat, vám třeba prodělaný bankrot přidává body. Máte vyšší důvěru, a ne nižší jako u nás. Tam to znamená, že si člověk něco prožil, ustál to a měl sílu jít dál a zkusit to znovu. Tady je to, že jste selhal. Proto za žádnou cenu nechceme u nás přiznávat chyby, protože by se po nás někdo vozil. To je třeba změnit.
Nebude jeden z důsledků této krize také ten, že alespoň dočasně omezíme aktivity, do kterých vy se mimochodem výrazně zapojujete, a to humanitární nebo rozvojová pomoc a důraz na udržitelný rozvoj a ekologii?
Technokraticky by se dalo říct, že na miskách vah, kde máte starost o své živobytí a pomoc, se to stane. Ale ono to funguje trošku jinak. Samozřejmě se dá čekat, že rozpočty firem určené na tyto aktivity se sníží, ale naopak tato zvláštní doba probudila v lidech vůli pomáhat. Nemám to podložené studiemi, ale vidím to v řadě projektů, kterých se účastním. Ať už je to škola v Indonésii, nebo stipendijní program v Nigérii. Je vidět, že víc lidí se chce zapojit a věnovat i víc své energie právě takovýmto věcem. Což na jistou dobu zalepí propad z firemní sféry a pak se uvidí. Věřím, že to bude spíš lepší.
A podobně to vidím u ekologie a udržitelnosti. Jenom opravdu velcí ignoranti si dnes můžou myslet, že lze jít a založit novou firmu bez ohledu na udržitelnost. A díky tomu má tolik nových projektů a organizací udržitelnost v DNA. Problém je samozřejmě s těmi starými korporacemi, které si daly nálepku, že je udržitelnost zajímá, a pak něco přiohnuly, aby jim to vyšlo. Ale všechno zdravé nové podnikání to bere jako samozřejmost.
Kromě toho – to hlavní je, že není pravda, že máte jen dvě možnosti. Že to buďto bude drahé a bude to ekologické a lidé přijdou o práci a budeme živořit. Anebo to bude levné, vytvoří to pracovní místa, ale bude to zasmraďovat vzduch a vodu a bude to udržovat nadále nerovnost mezi muži a ženami. Ten, kdo to takto prezentuje, dělá špatně svoji práci. Neexistují jen dvě varianty. Svět není černý a bílý. Stejně tak udržitelnost není bitva mezi tím, zda všude vysázet stromy, nebo je všude vykácet. Pokud budeme kreativní a nebudeme líní, vždy se dá přijít s řadou řešení, jak to udělat, aby to nebylo drahé, ale aby to stále bylo ekologické. A to vidím jako svou misi s projektem Moonshot.
