Hlavní obsah

Cesta zpět nepřipadala v úvahu. Mluvčí uprchlíků vzpomíná na dění na německé ambasádě v Praze v roce 1989

Foto: Německé velvyslanectví

Peter-Christian Bürger u plotu německé ambasády.

Reklama

K pádu Berlínské zdi došlo oficiálně 9. listopadu 1989. Drolit se však nenáviděná stavba začala už o něco dříve, a to za hranicemi země – poprvé se pomyslně zhroutila 30. září 1989 na pražském velvyslanectví SRN. Svědkem toho byl i Peter Christian Bürger, který na ambasádě působil jako mluvčí východoněmeckých uprchlíků.

Článek

Od roku 1961 uprchlo na Západ s nadějí na lepší budoucnost okolo 150 tisíc východních Němců. Občané NDR totiž nezřídka čelili – podobně jako Češi za komunistického režimu – represím, sankcím a sledování Státní bezpečností, v Německu známé pod zkratkou Stasi.

S perzekucemi ze strany tajné policie se setkal osobně i Peter Christian Bürger. Stasi ho sledovala už v mládí jako člena mladé křesťanské obce Junge Gemeinde, jeho pozdější žádost o vystěhování z NDR se tak setkala se zamítavou reakcí. Rodák z Chemnitzu, tehdejšího Karl-Marx-Stadtu, v tomto státě postupně přestal vidět další perspektivu pro život. „Došlo to tak daleko, že jsem si jednoho dne řekl: to už nechci, takhle už dál nemohu žít. Dal jsem se dohromady se dvěma kamarády z mládí a řekli jsme si, že z této země nelegálně utečeme,” uvedl Bürger. Psal se únor 1986, trojici mladíků ale při pokusu o útěk zatkla Státní bezpečnost. Jeden z kamarádů totiž byl jejím spolupracovníkem.

Klíče pro policii

Christiana Bürgera tak čekal rok a sedm měsíců dlouhý pobyt ve vězení. Útlaku ze strany státu se ale nezbavil ani po jeho opuštění. „Musel jsem se pravidelně hlásit na policii, dokonce jsem musel odevzdat i klíč od bytu. Policie tedy mohla kdykoliv, ve dne v noci, přijít ke mně domů a podívat se, co dělám, co zrovna píšu nebo s kým ležím v posteli,” popsal tehdejší situaci. Vedle nehlášených návštěv měl zákaz opustit město a vykonávat musel přidělenou práci bez možnosti výběru. To ho podle jeho slov psychicky poznamenalo.

Obyvatelé Německa byli na rozdělené území zvyklí už od poválečného dění, kdy v roce 1949 došlo ke vzniku dvou samostatných republik – západní Spolkové republiky Německo a východní Německé demokratické republiky – a k vytvoření čtyř okupačních zón. Východní část okupovanou Sovětským svazem postupem času kvůli nevyhovujícím životním podmínkám opouštělo čím dál více lidí. Napětí mezi oblastmi vyvrcholilo právě stavbou Berlínské zdi v srpnu 1961. Zatímco život v SRN probíhal dál v zajetých kolejích, situace v NDR se postupně stávala čím dál bezútěšnější.

„Komunistickému režimu moc nevyhovovalo, když se někdo příliš vyptával, nebo dokonce něco kritizoval,” vzpomíná Bürger. Ti, kteří už v tomto systému nechtěli žít, si volili jiné alternativy. Některým se podařilo získat výjezdní doložku, a přestěhovat se tak na Západ, někteří se pokusili utéct přímo přes zeď. Na konci osmdesátých let se však objevila i třetí alternativa – utéct přes západoněmeckou ambasádu jiné země. K této možnosti se nakonec odhodlal i on.

Zpátky už se nevracím

Naděje bývalému vedoucímu mládežnického klubu a vyučenému kuchaři svitla na jaře roku 1989. „Tehdy jsem v západoněmecké televizi viděl velmi krátký příspěvek o tom, že se údajně několik uprchlíků z NDR zdržuje na západoněmeckém velvyslanectví v Praze, a chtějí si tak vynutit odjezd do SRN. Já jsem si pak říkal, že je to jediná šance, jediná možnost, kterou mám,” vzpomínal v rozhovoru. Překážkou však byl zákaz opustit město. Přišel tak čas opět porušit pravidla totalitního režimu. 20. června v noci se tehdy 32letý Peter-Christian Bürger vydal k asi 40 kilometrů vzdálené československé hranici. Tu se mu podařilo překročit u Božího Daru. Noc přečkal v blízkém lese a ráno se z přilehlého Jáchymova vydal autobusem do Prahy.

Na velvyslanectví Spolkové republiky Německo dorazil 21. června 1989. Diplomatovi Manfredu Weberovi tehdy řekl: „Jsem pan Bürger a chtěl bych tu požádat o azyl. Jsem německý občan a nemám v plánu odsud odejít pryč.”

Čistě fakticky se nejednalo o žádost o azyl, protože obyvatelé NDR byli podle Hallsteinovy doktríny, která uznávala hranice Německa z roku 1937, zároveň i občany SRN. Čistě prakticky se ale Bürger dostal na bezpečné území západního Německa.

V červnu 1989 pobývalo v pražském Lobkovickém paláci jen několik desítek lidí a život na ambasádě byl podle slov pana Bürgera celkem pohodlný. Tehdy se ještě nebydlelo ve stanech, zaměstnanci uvolnili uprchlíkům k přespávání přilehlé budovy. Jedna rodina dokonce bydlela přímo u velvyslance v bytě pod střechou. K jídlu azylanti dostávali balíčky potravin zvané EPA, stejné jako vojáci Bundeswehru. „Bylo tam všechno, co voják potřebuje k přežití na jeden den – byla tam káva, čaj, mléko, cukr, sůl, chléb, sýr, máslo, nějaký sáček s jídlem, které se dalo ohřát vodou,” vzpomíná Christian Bürger v rozhovoru pro Seznam.

Uprchlíci dostávali na ambasádě vojenské balíčky potravin, které obsahovaly stravu pro jednoho člověka na jeden den.Video: Bundeswehr, Youtube.com

Azylantů na velvyslanectví ale postupem času přibývalo a s tím i požadavků jednotlivých lidí. Z iniciativy velvyslance tak vzniklo vedení, které pomáhalo s organizací. „Jednoho dne k nám přišel pan Weber a řekl: ‚Takhle to dál nejde. Neustále tu chodí někdo z vás do naší kanceláře, někdo chce to, někdo ono. Musíte to trochu koordinovat.” Na žádost pana Webera tak vznikla i pozice mluvčího uprchlíků, který s ním jako jediný vyřizoval jejich požadavky. Stal se jím – prý náhodou – právě Peter-Christian Bürger.

„Pro každou místnost nebo stan, kde spali lidé, jsme ustanovili jednoho vedoucího. S nimi jsem potom jednou denně míval poradu o tom, jaký má kdo problém. Někdo třeba potřeboval lékaře, někdo nové boty a my jsme z toho vždy sepsali seznam objednávek. Já jsem to pak každý večer s panem Weberem probíral a vyhodnocoval,” řekl tehdejší mluvčí uprchlíků.

Jediný společný cíl - svoboda

Peter-Christian Bürger měl kromě zajištění hladšího chodu dění v Lobkovickém paláci na starost také kontakt s novináři. Šlo mu především o to, aby se informace o tamní situaci východních Němců rozšířila i za brány ambasády. „Chtěli jsme jim představit svou situaci a umístit do mezinárodních médií různé výzvy, aby o nás více informovala, protože vláda NDR nás původně vůbec nechtěla pustit,” vzpomínal na tehdejší vypjaté poměry.

Že o dění na ambasádě nemělo ponětí mnoho lidí mimo budovu, potvrdil v rozhovoru pro Seznam i fotograf Josef Ptáček, který jako jediný dostal povolení fotit uvnitř západoněmeckého velvyslanectví. „Jedna věc je nezvratný fakt – na Malé Straně to věděli všichni, že se tady něco děje, ale na Vinohradech už nevěděl nikdo nic, protože ve zprávách o tom nebyla ani zmínka. Všechno to probíhalo takovým tichým mlčením a všechny zprávy se předávaly nějakými tamtamy nebo bůhvíčím. Malá Strana byla vzhůru nohama a ostatní části Prahy neměly ani ponětí, že se tu něco děje,“ vylíčil český fotograf.

S nárůstem uprchlíků – když už jich na velvyslanectví bylo okolo čtyř tisíc – se začala zhoršovat i humanitární situace. V postelích i na schodech se spalo na směny, přibývaly různé hygienické problémy a sem tam docházelo k menším sporům. „Důležité bylo, že jsme spolu neustále mluvili. Všem nám bylo především jasné, že máme jeden společný cíl, který byl absolutní a který měl přednost před vším ostatním – abychom se dostali na svobodu a abychom si mohli sami určovat svůj život,” popsal tehdejší cíl uprchlíků Bürger.

Plán B s nejistým koncem

Na ambasádě se pochopitelně často probíraly všechny možné varianty dalšího vývoje. „Nejbezpečnější by samozřejmě bylo, kdybychom se dostali přímo na Západ tak, jak jsme si to všichni přáli. Řekli jsme si ale, že kdybychom skutečně nedosáhli žádného řešení, tak bychom všichni společně odešli z ambasády v jednom bloku. A to takovým způsobem, že venku by byli muži, uprostřed ženy a děti, a takhle bychom společně šli až k rakouským hranicím,” nastínil v rozhovoru Bürger jejich záložní plán.

Československá vláda se podle něj k situaci na velvyslanectví stavěla zpočátku zdrženlivě. Prohlašovala prý, že jde o vnitroněmecký problém a že by si ho tudíž měly vyřešit německé státy mezi sebou.

Plán B měl jedno velké „ale“ – nikdo z azylantů netušil, co by se stalo, kdyby v tak velkém počtu vyšli do ulic. „Na pět tisíc lidí nestačí několik set policistů, ale kdyby přišla armáda, to by bylo něco jiného. Žádné lepší řešení jsme však také neměli. Jen jednu věc jsme ale věděli úplně přesně – že zpátky bychom nikdy nešli,” zdůraznil bývalý mluvčí.

Zamkni si kancelář, cesta je volná

Na pražskou ambasádu SRN často přicházely delegace politiků, poslanců Spolkového sněmu nebo lékařů Červeného kříže, aby se na tamní situaci podívali. Když tedy Peteru-Christianu Bürgerovi diplomat Manfred Weber oznámil, že na velvyslanectví dorazí spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, nepřikládal tomu větší význam. „Asi jsem se na pana Webera díval velmi nechápavě, protože mi potom řekl: ‚Podívejte se, pan Genscher je těžce nemocný. Nepojede jen tak pro zábavu přímo z Valného shromáždění OSN v New Yorku do Prahy, aby se sem jel podívat s nějakou delegací,” vzpomínal Bürger. Uvědomil si, že ten den padne rozhodnutí. „Když mi pak pan Weber řekl: ‚Zamkni si svou kancelář‘, věděl jsem, že už bylo rozhodnuto.”

Navečer 30. září 1989 zazněl z balkonu Lobkovického paláce zlomový projev ministra Genschera. „Milí krajané, přijeli jsme sem, abychom vám sdělili, že vycestovat je dnes…“ Jeho poslední slova se ztratila v jásotu tisíců dočasných obyvatel západoněmeckého velvyslanectví. Cesta na Západ byla volná.

Projev, na který vzpomíná celé Německo.Video: Tagesschau.de, Seznam Zprávy

Autobusy a vlaky odvezly v první vlně okolo pěti tisíc lidí. „Pan Weber sám jeden z vlaků s uprchlíky doprovázel do bavorského Hofu. Tam si vzal z půjčovny auto a jel zase zpátky. Když se do Prahy 1. října odpoledne vrátil, stály před branami ambasády další tři stovky lidí,” uvedl Bürger. V druhé vlně, která trvala do 4. října, odešly do SRN přes jejich velvyslanectví další tisíce lidí. Celkově pomohla západoněmecká ambasáda k cestě na svobodu zhruba deseti až patnácti tisícům východních Němců.

V jednom z prvních autobusů směřujících ke svobodě seděl i sám Bürger. Jeho vysněnou cílovou destinací podle jeho slov bylo vždy Bavorsko. „Miluji hory. Chtěl jsem vidět Alpy a Dolomity,” svěřil se s tehdejším přáním. Po pádu Berlínské zdi se dozvěděl, že udavačem jeho pokusů o útěk z NDR byla jeho tehdejší manželka, která spolupracovala s německou Státní bezpečností.

Bürger je v současnosti majitelem gastronomické firmy v Sasku a jako dobrovolník trénuje fotbal. Z Bavorska se po čase vrátil do svého rodného města Karl-Marx-Stadtu, dnešního Chemnitzu.

Reklama

Doporučované