Chronická nestabilita. Co přinese rok 2021 Blízkému východu?

Rok 2021 přinese už desáté výročí vlny protestů, pro které se vžil název arabské jaro. Demonstranti volající po demokracii dokázali svrhnout hned několik diktátorů, po jejich pádu ale v některých případech - zvláště v Sýrii a Libyi - přišly občanské války a chaos. V jiných zemích, jako je Egypt, se k moci dostal ještě autoritářštější vůdce, než jaký vládl předtím. Egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí se na stoupence demokracie a aktivisty obhajující lidská práva dívá stejně jako na islamisty ze zakázaného Muslimského bratrstva.

Režim ajatolláhů čelil v době administrativy Donalda Trumpa maximálnímu tlaku, o moc přátelštější vztahy zřejmě nenastanou ani po nástupu Joea Bidena. Nový americký prezident se ale na rozdíl od svého předchůdce chce vrátit k mezinárodní dohodě o kontrole íránského jaderného programu (JCPOA). Pokud na obnovení jednání Teherán přistoupí, mohlo by mu to přinést uvolnění sankcí a oživení strádající ekonomiky.

„Hodně bude záležet na tom, jestli v íránských prezidentských volbách v červnu 2021 zvítězí reformista, nebo konzervativec. Jak velký význam to má, lze snadno ilustrovat na proměnlivé křivce postojů posledních tří íránských prezidentů: rapidní propad poté, co po reformistovi Muhammadu Chátamím nastoupil konzervativec Mahmúd Ahmadínežád, a zpětný vzestup za Hasana Rúháního, než se v USA dostal k moci Donald Trump,“ hodnotí možný návrat k JCPOA brněnský politolog Marek Čejka.

Íránský režim ale také slíbil odvetu za zabití otce íránského jaderného programu Mohsena Fachrizádeha. Vzhledem k pragmatičnosti tamního režimu i k tomu, že ani smrt generála Solejmáního na začátku tohoto roku nevyvolala žádný vojenský konflikt, se Írán nejspíš omezí jen na odpověď v omezeném rozsahu.

Velkou neznámou je zdravotní stav nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího. V půlce prosince se na sociálních sítích spekulovalo o jeho zdravotním stavu, některé nepotvrzené zprávy hovořily i o jeho smrti. Západní tajné služby přišly už před několika lety s tvrzením, že Chameneí trpí rakovinou prostaty. Pokud by v příštím roce 81letý pragmatik v čele Islámské republiky skončil, vypukl by nepochybně ostrý boj o nástupnictví mezi íránskými konzervativci a reformisty. Předvídat v takovém případě další vývoj by bylo hádáním z křišťálové koule.

Izrael by měl v příštím roce zažít velké změny na politické scéně. Pokud by platila dohoda, kterou uzavřel premiér Benjamin Netanjahu s opozičním vůdcem a nynějším ministrem obrany Bennym Gancem, měl ho Ganc v čele kabinetu v říjnu vystřídat. Všechno ale bude jinak - Kneset neschválil ve druhé polovině prosince rozpočet, a Izraelci se tak koncem března vydají už počtvrté (!) během dvou let k parlamentním volbám.

„Dokonce sám Ganc před krátkým časem prohlásil, že nevěří, že k rotaci dojde. Izraelská politika je však plná těžko odhadnutelných manévrů a zvratů,“ připomněl Seznam Zprávám brněnský politolog Marek Čejka, jenž se izraelsko-palestinským konfliktem dlouhá léta zabývá.

Do politického dění může významně zasáhnout i justice - nejdéle sloužící izraelský premiér je totiž trestně stíhán kvůli korupci a podvodu. Pokud by Netanjahu volby prohrál, není vůbec vyloučené, že nakonec skončí ve vězení.

Co to všechno znamená pro izraelsko-palestinský konflikt? Nejspíš vůbec nic. Palestinci budou směrovat své naděje k Bílému domu, jehož nový nájemce Joe Biden povede pravděpodobně jinou politiku než Donald Trump. Očekává se, že se bude opět snažit dostat obě strany k jednacímu stolu a že už nebude Izraeli tolerovat neustálé rozšiřování ilegálních osad, které prakticky znemožňuje dvoustátní řešení konfliktu.

Podobně jako v Íránu mají i Palestinci ve svém čele stárnoucího muže, jehož odchod se zdá být nevyhnutelný. Pětaosmdesátiletý Mahmúd Abbás vládne už od roku 2005 a jeho vliv i legitimita postupně slábnou.

„Je dost pravděpodobné, že za Bidenova prezidentství dojde k proměně vrcholných palestinských i izraelských elit. Prezident Abbás je už prostě velmi vysokého věku, a podobně tak Netanjahuova schopnost politického přežívání může nějaký čas pokračovat, ale ne do konce věků. K politickému přežití Netanjahuovi velmi pomáhala Trumpova bezmezná podpora a v poslední době také zahraničněpolitické úspěchy. Jeho domácí roli však mnoho Izraelců vnímá jako velmi negativní,“ připomíná Marek Čejka.

Režim Bašára Asada chystá na příští rok vypsat prezidentské volby. Samotný Asad v polovině letošního roku sliboval, že v nich může kandidovat každý a že kandidátů bude spousta. Po zkušenostech s volbami z roku 2014 si o hlasování už mezinárodní společenství nedělá iluze a syrská exilová opozice vyzývá k bojkotu voleb.

Jak ale píše pro server Politico renomovaný novinář Charles Lister, může být rok 2021 pro Asada fatální. Zemi totiž drtí ekonomická krize, zvyšuje se nezaměstnanost, měna prochází hyperinflací a asi 85 procent obyvatel žije v chudobě. Proti Asadovi se tak už začínají obracet i ty vrstvy obyvatel, které ho v posledních deseti letech stále podporovaly, nebo alespoň tolerovaly.

Asad a blízký okruh jeho spolupracovníků už nečelí jen sankcím ze strany Západu, ale i vyšetřování kvůli válečným zločinům a používání zakázaných chemických zbraní. Na tom, že Asadovy jednotky v mnoha případech použily chlor, se shodují nejen nevládní organizace, ale i agentury OSN.

Asada už navíc kritizují i Rusové, kteří za svým spojencem dlouho stáli a jen ruský vstup do války zabránil diktátorově pádu. Část Sýrie už Asad ani neovládá, na severovýchodě v provincii Idlib vládnou proturecké skupiny, stejně jako v oblasti Aleppa. Další část země je pak v rukách Kurdů. Tak nejistou a křehkou pozici neměl Asad ani během arabského jara.

Jedním z mužů, který v tomto roce výrazně ovlivňoval blízkovýchodní dění, je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Zatímco v roce 2019 podniklo Turecko invazi do sousední Sýrie, letos se Erdoganovi muži vypravili ještě dál - do severoafrické Libye odcestovalo na pokyn Turecka na 18 tisíc syrských žoldnéřů. Turecko bylo vidět i během konfliktu v Náhorním Karabachu, kdy zásobovalo spřátelený Ázerbájdžán vojenskou technikou i zpravodajskými informacemi.

Erdogan se v průběhu roku dostal do konfliktu s Evropskou unií kvůli agresivní politice ve východním Středomoří, kde si nárokuje těžařská práva v mezinárodních vodách. Turecko se proto stalo jedním z témat prosincového setkání šéfů vlád a států sedmadvacítky.

„Hodně bude záležet na tom, jak se v březnu zachová Evropská rada. Zda se rozhodne pro silnější sankce, než platí dnes. Nemyslím ale, že by k tomu došlo, protože na to je v EU příliš malý konsenzus,“ hodnotí možný scénář Lucie Tungul, politoložka z Univerzity Palackého v Olomouci.

Zdůrazňuje ale nepředvídatelnost dění, které právě v Turecku více než kde jinde ovlivňuje nynější pandemie koronaviru. „Umrtvení turismu kvůli pandemii je pro Turecko katastrofou, země nemá nyní zdroje, odkud brát. I proto může mít Erdogan tendenci vyostřovat zahraniční politiku, aby odvrátil pozornost od problémů doma.“

Ukrajinská média v prosinci spekulovala o tom, že by Turecko mohlo kyjevské vládě pomoci ve válce s Ruskem o Donbas. Turecké bezpilotní letouny byly jedním z rozhodujících faktorů ve válce v Karabachu, jejich pomoc by uvítali i Ukrajinci. „Spolupráce Turecka a Ukrajiny je ve vojenské oblasti velice silná a existuje už delší dobu, i když se o ní málo ví. Turecko sdílí s Ukrajinou nedůvěru a strach z Ruska,“ vysvětluje olomoucká politoložka pozadí ukrajinského přemýšlení.

Na druhou stranu je ale třeba dodat, že americké sankce proti Turecku byly uvaleny proto, že Ankara koupila právě od Rusů protiraketový systém S-400. Vyzbrojováním Ukrajiny by se turecko-ruské vztahy značně vyostřily, což je nebezpečné pro obě strany.

Evropa bude Erdoganovo počínání sledovat i v otázce azylové a migrační politiky. V době, kdy předsedající Německo usiluje o reformu azylového systému, se bude třeba dohodnout s Erdoganem na nové dohodě o uprchlících. Zde je Turecko přesvědčené, že tahá za delší konec provazu: „Výdaje, které jeho vláda má, jsou mnohem vyšší, než jaké Turecko získalo z EU. Peníze ostatně nezískala ani vláda, ale organizace, které se o uprchlíky starají. Turecko jim přitom zajišťuje bezplatné vzdělání a lékařskou péči,“ připomíná složitou realitu Lucie Tungul.

Dohoda je podle politoložky v zájmu EU i Turecka, jen musí mít poněkud jiný obsah. „Smlouva nefunguje. Evropské země si neberou z Turecka téměř žádné uprchlíky, což bylo důležitou částí dohody. To v Turecku rezonuje a společnost je i vstřícnější vůči Erdoganovi, který toho využívá. Tvrdí, že uprchlíky nechtějí v Evropě proto, že jsou to muslimové,“ říká Tungul s tím, že právě Německo má vzhledem ke svým dlouholetým vztahům k Turecku největší šanci se s Erdoganovým režimem dohodnout.

Kromě výše zmíněných čtyř oblastí bude ale zajímavé sledovat i dění jinde v regionu. Jak bude pokračovat arabsko-izraelské sbližování? Přidá se do řady sunnitských států, které s Izraelem normalizovaly vztahy, i kolébka islámu Saúdská Arábie?

Vedle válkou zničené Sýrie probíhá dlouholetý konflikt i v Jemenu, kde není konec války na dohled. Organizace UNICEF letos upozornila, že v Jemenu trpí 12 milionů dětí a země je na pokraji hladomoru. Situace se v příštím roce zlepší jen těžko, Jemen nepatří mezi země, které by zbytku světa příliš ležely na srdci. A vlády Íránu a Saúdské Arábie, které zde vedou proxy válku, naléhání humanitárních organizací celé roky ignorují.

V severní Africe se může příští rok rozhodnout o osudu alžírské „revoluce úsměvů“, označované také slovem hirak. Protesty letos poněkud zmírnila pandemie koronaviru a opatření vlády, politický boj ale pokračuje a miliony Alžířanů sní o lepší, demokratické vládě.

V sousední Libyi nyní panuje křehké příměří, v roce 2021 se ale může země rozpadnout, pokud se jednáním nevyřeší fatální rozdělení země mezi Tripolisem a Bengházím. V Maroku pak bude hodně záležet na přístupu nové americké administrativy, zda odvolá postoj Donalda Trumpa, který kontroverzně uznal Západní Saharu jako součást království.