Co spojuje base jump a roztleskávačky? Patří k 10 nejnebezpečnějším sportům

Už vás napadlo, které sporty jsou nejnebezpečnější? Paradoxně mezi těmi úplně nejhoršími nejsou bojové sporty, byť se v první desítce v různých žebříčcích objevují. Dost nebezpečné jsou však i aktivity, do nichž byste to možná neřekli. Třeba jezdectví, roztleskávačky nebo jízda na divných malých kolech BMX na pumptrackové dráze.

Tohle je asi nejextrémnější sport mezi těmi extrémními. Kdo to nikdy neviděl, okamžitě pochopí. Base jump spočívá ve skoku z pevné podložky – většinou nikoli z letadla nebo z helikoptéry. Takže nejčastěji z nějakého útesu, horského štítu, vysokého mrakodrapu nebo vysílače.

Vtip je v tom, že nikdy nejste moc vysoko nad zemí. Při skoku dolů se musíte dostat velmi rychle a bezpečně od možnosti srážky s objektem, z něhož skáčete. Hlavní umění je tedy ve správné pozici při letu a v načasování otevření padáku. „Base jumpeři“ navíc často užívají tzv. skin suit, speciální oblečení, které je nadnáší a umožní jim trochu plachtit.

Říká se, že kdo se chce stát dobrým „base jumperem“, nesmí umřít příliš brzy. V tomto sportu totiž umírá největší procento těch, kteří ho provozují. Kdo chce přežít, musí nadrilovat speciální techniku letu, kterou natrénuje jedině při skocích z letadla. Nejde o desítky, ale stovky skoků, kdy máte možnost si to zkoušet a získávat tu správnou rutinu. Tenhle sport je tedy i dost finančně náročný. Od začátku 80. let zahynulo už více než 180 skokanů.

Závody BMX na zvlněných „pumptrackových“ drahách mohou někomu připadat až legrační, možná i docela bezpečné. Za poslední období ale ve světě došlo k několika velmi závažným úrazům.

Na trať vás vystřelí sjezd z obří rampy a naberete docela slušnou rychlost, pak vás čekají skoky, prudké klopené zatáčky a samozřejmě klubko jezdců kolem vás. Loni se těžce zranil při závodě australský supertalent pro OH v Tokiu Kai Sakakibara. Po mozkovém traumatu se učil znovu chodit, mluvit a už asi nikdy nebude vrcholově závodit.

Přímo na OH v Tokiu pak těžce havaroval další favorit – holandský jezdec Niek Kimmann. Skončil s těžkým otřesem a krvácením do mozku. Následky naštěstí nebyly zdaleka tak vážné jako u Sakakibary.

Pokud uznáte, že horolezectví je druh sportu, potom je i jedním z nejnebezpečnějších. Snad nemusíme dopodrobna popisovat situace výškových horolezců v extrémních podmínkách a obřích výškách. Bojujete s mrazem, nedostatkem kyslíku, vichrem, sněhem, padajícím kamením a kusy ledu. Zcela běžné jsou omrzliny a  výšková nemoc. Kolem 8 000 m pak začíná tzv. zóna smrti, v níž se nesmíte pohybovat moc dlouho.

Úplně šílenou disciplínou je tzv. volné lezení, kdy horolezci nezdolávají nejvyšší hory, ale šplhají po extrémních stěnách bez jakéhokoli jištění. Každý rok umře po celém světě několik desítek horolezců, ať už na vysokohorských expedicích, nebo „obyčejných“ skalních stěnách.

Představuje obrovské riziko prakticky v každém okamžiku. Jste sice na uzavřené silnici, ale nezřídka i v rychlostech 80–100 km v hodině většinou s jediným ochranným prvkem – a tím je helma. Stačí nepozornost, technický problém, vada materiálu, zatoulaný pes, kočka, kámen, nešťastně odhozená cyklolahev, neodhadnutá zatáčka, smyk, srážka cyklistů – a přichází pád. To nemluvíme o nehodách profesionálních cyklistů při tréninku. Nejčastěji trpí klíční kosti, zápěstí, kolena, lokty, pánve, ramena…

Smrtelných úrazů je minimum, ale také jsou. Jedna z posledních smrtelných nehod zasáhla tour Kolem Polska v roce 2019, kdy zahynul po nárazu do betonového kanálu belgický cyklista Bjorg Lambrecht. O rok později při stejném závodě málem přišel o život další Belgičan Fabio Jakobsen.

Freeride na lyžích či snowboardu je úžasný zimní sport, který ale může být velmi nebezpečný. Zrádný je v tom, že jeho podoba se může velmi lišit. Od krásného brázdění bezpečných prašanových plání až po naprosto extrémní sjezdy prudkými a úzkými kuloáry, i více než 20metrovými skoky ze skal.

Absolutní většina smrtelných nehod nebývá při velkých freeridových soutěžích, jako je Freeride World Tour, kdy organizátoři pečlivě kontrolují, jestli nehrozí utržení laviny. Právě ty jsou totiž největší hrozbou a postihují i slavné lyžaře při různých vedlejších akcích. Jednou z posledních obětí se stala mladá, velmi nadějná švýcarská snowboardistka Estelle Baletová, kterou strhla lavina plná kamení v roce 2016.

Tady hrozí kdykoli cokoli. Těžkých úrazů je navzdory obrovskému pokroku v bezpečnosti možná až překvapivě málo, ale jsou. Je to hlavně vinou extrémních rychlostí, kterých motocykly i auta dosahují.

Tím nejnebezpečnějším závodem je zřejmě motocyklová Tourist Trophy na britském ostrově Man, kde jezdci na regulérní silnici bez ochranných zón dosahují rychlosti až 320 km/h. Do roku 2018 tam zahynulo 256 jezdců.

Jsou krásné, ale málokdo tuší, jak mohou být nebezpečné. Pády v překážkových závodech typu Velká pardubická, při parkuru nebo v závodech všestrannosti jsou zcela běžné a velmi rizikové.

Vtip je v tom, že jezdec se musí naprosto sladit s koněm. Ne vždy to vyjde a ne vždy také kůň zvládne překážku. Poznala to i vynikající česká parkuristka Anna Kellnerová, která si v roce 2018 při pádu z koně zlomila stehenní kost.

Gymnastika vlastně není extrémně nebezpečná. Na pohled je dokonce velmi krásná a často to vypadá, že sportovci dělají své přeskoky, salta a veletoče naprosto lehce a snadno. Jsou za tím však roky tréninku, obrovská řehole, při níž o zranění není nouze. Přicházejí takřka neustále, nejčastěji jsou to zraněné svaly, úpony, šlachy a občas i nějaká ta zlomenina.

Do první desítky je nelze nezařadit a asi to málokoho překvapí. Zejména box, thajský box, kickbox, MMA… Krev tady teče běžně a často se přidávají i další úrazy – otřesy mozku, natržené šlachy a svaly a samozřejmě i zlomeniny.

V posledních několika desetiletích došlo zejména v Severní Americe v tomto sportu k vývoji nového, riskantního trendu. Zvedání morálky při zápasech v americkém fotbale, baseballu, basketbalu, hokeji, ale i v dalších sportech je svěřeno tančícím dívkám natěsnaným hned u hřiště.

Jsou připraveny skočit do akce při sebemenším zisku či bodu svého týmu. Vše se odehraje ve vteřinách, kdy týmoví hráči pronásledující míč třeba náhle změní směr nebo nárazem a setrvačností padají mezi ty křehké, absolutně nechráněné tancující panenky.

Výsledek je zřejmý. Častými následky takových srážek jsou zlomené nohy, žebra, poranění páteře a pohmožděniny. Uvádí se, že každoročně na celém světě utrpí zranění asi 20 000 roztleskávaček.

A co se do desítky nevešlo a klidně by tam mohlo být? Například surfing na obřích vlnách nebo kitesurfing, fotbal, ragby, sjezd na horských kolech, hokej, dráhová cyklistika…