Cukrář Josef Maršálek: Z cukru se stalo nové náboženství. Ale základ je rovnováha

V Londýně pracoval pro slavný obchodní dům Harrods, vdolky pro anglickou královnu připravoval v Buckinghamském paláci, v Česku je známý především jako porotce pořadu Peče celá země. S Blankou Kubíkovou hovořil o životě úspěšného cukráře, ale i o tom, jak rodina přijala jeho sexuální orientaci. (Moderátorka a respondent se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)

Na několikátý pokus jsi přijal žádost o ruku. Proč jsi to předtím odmítl?

Já neřekl ne. Poprvé jsem byl požádán o ruku a jako prstýnek jsem dostal takový ten kroužek, který je pod každou PET lahví. Bylo to v Benátkách a bylo to spontánní, a tak jsem nevěděl, jak mám reagovat. A podruhé to bylo u kamarádů Francouzů na Silvestra půl hodiny před půlnocí, dostal jsem kroužek z alobalu od šampaňského stočený do ruličky. Péťa (vysokoškolský učitel Petr Tejml, partner Josefa Maršálka, pozn. red.) mi řekl, že by bylo dobré se vzít v roce 2020, protože jak budeme stárnout, naše paměť bude čím dál tím horší a číslo 2020 se dá dobře zapamatovat. Načež moje francouzská přítelkyně Babet, které je 65 let, se zeptala, co mi Petr říkal. Já jí to přetlumočil a ona prohlásila: Takže bude svatba! A takhle se to stalo.

Co tomu říká tvoje rodina?

Co se týká mé sexuální orientace, naštěstí jsem ji nemusel nikdy s nikým řešit, což je obrovská výhoda. Když se mě rodina zeptala, jestli mám přítelkyni, tak jsem řekl, že ne. Potom se mě zeptali, jestli mám přítele, a já řekl, že ano. A tím to haslo.

Kdy to bylo?

Babičky jsem konfrontoval před dvěma nebo třemi lety se svým předchozím partnerem a sestra to ví asi patnáct let, ta to věděla jako jedna z prvních. Rodiče to věděli hned, jak jsem se odstěhoval do Prahy, to mi bylo dvacet. Tehdy padla otázka: s kým pojedeš na dovolenou? S nějakou kamarádkou? A s kamarádkou jsem tehdy nejel. Teď, když jsem zpátky v Česku, zejména babičky mají obrovskou radost z toho, že jsem se usadil.

Jsi zpátky natrvalo?

Ano. Možná někdy pojedu pracovat do zahraničí, ale to je jiná věc. Třeba na časově omezené projekty na pár týdnů, takové nabídky mi chodí. Přijal bych to v případě, že by to pro mě bylo zajímavé. Dovedu si představit, že sbalím Petra, pojedeme někam, kde si budeme čtyři týdny užívat, něco u toho uděláme a potom se zase vrátíme.

Třeba na půl roku, rok, to už je pro tebe nereálné?

Ono se říká, že Bůh se směje tvým plánům. Tak já určitě nebudu kreslit všechny své plány, ale takhle teď momentálně nepřemýšlím.

Už když jsi kdysi odjížděl do zahraničí, tak to mělo být jen na šest týdnů. A ono se to trošku zvrtlo…

Ono se to zvrtlo strašně moc, protože já jsem do zahraničí nikdy jet nechtěl. A když už, tak jsem nikdy nechtěl do Anglie. Dokonce jsem na gymnáziu měl angličtinu jako druhý jazyk a angličtinářovi jsem tehdy kvůli vyznamenání slíbil, že když mi dá dvojku, tak už v životě s angličtinou dělat nebudu. Nakonec jsem se dostal do Anglie díky kamarádce Markétě, která měla nápad, že by na svoje poslední prázdniny na konci univerzity jela na léto do Skotska trhat maliny. Mně to přišlo super a nakonec mě v Praze oslovila jedna pracovní agentura, díky které jsem si mohl práci v Anglii dokonce vybrat. S Markétou jsme se rozhodli, že se do Británie na těch šest týdnů odstěhujeme, ale ona mi den před odletem řekla, že nikam nejede, protože se šťastně zamilovala. Takže jsem odlétal úplně sám.

Takže tě do toho uvrtala…

Takhle bych to nikdy neřekl. Ale je to přesně tak. Já ji za to ale miluji.

Jel jsi tam na šest týdnů a zůstal jsi tam deset let?

Jel jsem tam na šest týdnů. A když jsem po prázdninách nadřízenému v hotelu řekl, že pozítří jedu zpátky do Prahy na vysokou školu, kterou jsem rok předtím dálkově začal, tak následoval dost agresivní dialog na téma, jak je možné, že to nevěděl dřív, že to by mě vůbec netahali přes půl světa na práci na šest týdnů. Všechno jsme si vyříkali a on přišel s tím, že to zvládnu studovat ze zahraničí.

Dopadlo to tak, že jsem dva tři týdny pracoval v kuse nonstop a našetřil dny volna na školu, a tak jsem dálkově studoval. Po dvou letech jsem to v hotelu zabalil, udělal jsem si bakalářské zkoušky v Praze a cestoval jsem po Evropě. Když mi došly peníze, nastěhoval jsem se na pár týdnů do Londýna a dostal jsem nabídku pracovat v Harrods jako brigádník. Mělo to být jen na šest týdnů do Vánoc, na Silvestra jsem ale dostal e-mail s nabídkou ke spolupráci. Zůstal jsem tam sedm let. Těch celkových deset let uplynulo jako voda.

Jak na to dneska vzpomínáš?

Cítím se privilegován. Protože všechno, co jsem v životě dělal, ať už to bylo příjemné, nebo nepříjemné, tak mám pocit, že vždycky vedlo k něčemu lepšímu. Mluvím o tom proto, aby lidé, kterým se dějí i nepříjemné věci, chápali, že i za tím nepříjemným čeká zase světlo, jsou tam otevřené dveře, je tam zase nějaká příležitost. Steve Jobs vždycky říkal: není důležité, že nevíte, proč se vám některé věci v životě dějí. Ono je důležité, aby vám jednoho krásného dne všechny ty věci do sebe zapadly a daly jeden velký smysl. A mně život už dlouhodobě smysl dává. A vím, že i když přijde perioda, která je blbá – lidé třeba nemohou chodit do práce, nemůžou chodit navštěvovat přátele, navštěvovat rodinu, nemůžou chodit nakupovat –, tak za ní vždycky světlo je.

Měli bychom říct, že Harrods není jen tak obyčejný obchoďák, není tam obyčejná cukrárna. Jak to tam vypadá?

Před asi 180 lety to byl jen malinký krcálek, pár metrů čtverečních s čajem a s kávou. A dneska je to sedmipatrový obchodní dům, nejluxusnější na světě, milion čtverečních prodejních ploch. V té budově může najednou pracovat asi pět a půl tisíce lidí. Jen na mém oddělení pracovalo 36 cukrářů z 27 zemí světa. Já jsem byl jeden z těch nadřízených, kterých bylo za celou historii třeba třicet. A to bylo neuvěřitelné.

S Harrods je navíc spojena spousta příběhů: Herec Pierce Brosnan, který později ztvárnil Jamese Bonda, tam kdysi pracoval. Pracovala tam i nevlastní maminka princezny Diany, měla na starosti mezinárodní obchod.

Princezna Diana se tam málem přivdala…

Princezna Diana málem skončila jako snacha pana Mohameda Al-Fayeda, který Harrods tenkrát vlastnil. V roce 2010 ho prodal a já jsem asi tři roky nato odešel.

Odešel jsi v momentě, kdy ti nabídli, že můžeš šéfovat celé tamější gastronomii. Proč?

Vždycky odcházím, když mi nabízejí povýšení.

Takže to nebyla nabídka, která se neodmítá?

Nabídka, která se neodmítá, neexistuje. Každou nabídku lze odmítnout.

Nemysleli si o tobě, že jsi blázen?

Neměl jsem to jednoduché. Musel jsem dát půl roku dopředu vědět, že odcházím. Takže jsem sice v listopadu věděl, že odcházím, ale ještě půl roku jsem tam musel být. Mnohem raději bych dostal padáka na hodinu než odejít za půl roku. A neodcházel jsem proto, že jsem tam už nechtěl být, ale věděl jsem, že za mnou je spousta lidí, kteří se nemohli posunout v té hierarchii výš, protože jsem tam byl já. A já už měl svoje „odděláno“. Navíc jsem od doby, co jsem tam přišel jako brigádník, naplnil vše, co jsem v Harrods dokázat chtěl. Už když jsem získal cenu manažera roku, byla to pro mě zpráva, že už tam nemám co dělat. Mohl bych tam pracovat ještě dalších třicet let na direktorské pozici, strávit v Harrods celou svou kariéru. Takových lidí je spousta, ale já k tomu neměl důvod.

Tvoje mediální zkratka je „ten, co pekl pro britskou královnu“. Je pravdivá?

Když jsem se tehdy vrátil po cestách po Evropě do Anglie, pracoval jsem přes agenturu i v galerii Tate Modern a Buckinghamském paláci. Zůstal jsem tam šest dní a vykrajoval odpolední vdolky k čaji – s rozinkami i bez nich. Dělal jsem i nepečený čokoládový dort z cukru, másla, čokolády, vajíček a sušenek, kterým v Anglii říkají shortbread. A to byla moje práce v Buckinghamském paláci. Tehdy jsem tam vykrýval pozici, na které zrovna nikdo nebyl.

Takže královna jedla tvoje sušenky.

Královna jedla sušenky, které jsem já vytvořil. Je ale otázka, jestli je vůbec jedla, protože jsem někde četl, že ty vdolky, co jsem vypichoval, prý drobí psíčkům. Takže ti psíčci je mají každý den čerstvé.

Takže Josef Maršálek pekl pro královniny psy.

Je to možné.

Chodilo se pro královnu nakupovat i do Harrods?

Historicky byl Harrods opravdu jeden z mála podniků, kde královská rodina nakupovala. Ale to se právě změnilo po smrti princezny Diany, protože Mohamed Al-Fayed obvinil manžela královny Alžběty prince Filipa z toho, že to byla vražda, kterou inicioval on. A tam se okamžitě, ze dne na den zrušila celá historie, která trvala stovky let.

Vždycky jsi chtěl být pekař, obě tvoje babičky mi potvrdily, že se od malička kolem nich motal a chtl pomáhat péct. K cukrařině ses dostal až po maturitě n gymnátiu. Proč jsi vlastně dál studoval?

Já jsem odmaturoval a šel jsem na rok učit do ZUŠ. Pak jsem zjistil, že to pro mě nemá moc smysl, a šel jsem do Prahy, kde jsem dostal příležitost pracovat v cukrárně, v zakázkové výrobě. Tehdy mi ale došlo, že kdybych chtěl pracovat někde jinde, neměl bych výuční list, a proto jsem si udělal nejprve dálkově kuchařský obor, protože cukrářský tehdy neotevřeli, a další rok jsem si dodělal i cukrářský výuční list. Nakonec jsem měl výuční listy dva, a abych ukojil touhu rodičů a měli doma vysokoškoláka, tak jsem se porozhlédl, jaké vysoké školy se dají studovat dálkově. Sympatická mi byla hotelová škola, která byla jediná v Česku. Ale byla soukromá, a na první rok tak padly všechny moje úspory. Do Anglie jsem proto odjížděl skoro bez peněz.

Vždycky jsem šel proti proudu.

Opravdu cukr a mouka nejsou bílý zabiják, jak se dnes říká?

Pokaždé si vzpomenu na babičky. Babička přežila svoji dceru, moji mámu, druhá babička přežila svého syna, mého tátu. Obě babičky vždycky říkaly: co já bych z toho života měla, kdybych se nemohla ani najíst? Já jsem přesvědčen, že život má být v rovnováze. Za tím si stojím. Myslím si, že cukr pro nás není až tak špatný. Přece nikdo neříká, běžte do obchodu, kupte si tři kila cukru a zbaštěte je. Bez cukru nemůže fungovat ani mozek. A já mám pocit, že z cukru se bohužel stalo nové náboženství. Každé dva nebo tři roky se objeví nějaká surovina, potravina, nebo jedinec, které jsou považovány za nebezpečné. A později se objeví zase jiný viník a na předchozího se zapomene. Lidé by si měli udělat pořádek ve svých životech, podívat se, jak jednají s ostatními i se sebou, a potom se zabývat tím, co jedí.