Příběh kostela, který přesunuli kvůli uhlí. A pak vyrostlo sídliště Chanov

Dají se dějiny stěhovat? Kostely ano, i když je to obtížné a často se to nedělá. Dají se přestěhovat. Ale hrozí jim, že z nich zbydou jenom zdi. Že když se zhroutí vazby, které po staletí navazovaly s domy a lidmi ve svém městě, budou vypadat jako slovo vytržené z věty.

Stále to může být krásné slovo. A srozumitelné. Ale smysl celé věty vystavět nedokáže.

Mostecký kostel Nanebevzetí Panny Marie přežil likvidaci svého města. Starý Most byl srovnán se zemí kvůli uhlí. Ale až do nově postaveného města kostel nedorazil. Do cesty se mu postavily koleje a silnice.

Vypadá opuštěně. A jeho opuštěnost zvýrazňuje jeho symbolickou roli: Ne, dějiny se stěhovat nedají.

Hrozí totiž, že se rozpadnou.

Na jaře roku 1968 se ve starém Mostě natáčel americký válečný film Most u Remagenu. Demolice města probíhala už tři roky a trosky domů byly ideálním prostředím pro snímek zachycující příběh z konce druhé světové války. „Naše staré a k zániku odsouzené město dodalo nejvhodnější kulisu,“ napsal kronikář Antonín Mazanec.

Cituje ho historik Matěj Spurný, který se moderními dějinami Mostu zabývá už deset let a je autorem mimořádné knihy Most do budoucnosti: Laboratoř socialiastické modernity na severu Čech.

Spurný ukazuje těžko uvěřitelnou každodennost „města v likvidaci“ na dalších detailech. Pro autory válečného filmu to byla skutečně nenahraditelná kulisa – z tanků se mohlo střílet přímo do domů, protože ty byly tak jako tak určeny k demolici. Ale o pár ulic dál ještě bydleli lidé. Ve městě fungovaly školy, obchody a dokonce i divadlo.

O deset let později se v Mostu natáčela česká detektivka Stíhán a podezřelý. Závěrečných dvacet minut se odehrává v opuštěných polorozbořených mosteckých ulicích. Muž prchající před policií se tu může bez problémů skrývat. Není to ale bez rizika: Jen o vlásek nakonec unikne smrti, když se ukrývá v domě aktuálně určeném k demolici.

Inspiraci filmařům mohl poskytnout reálný příběh: Paní Ida Nováková dostala dekret na nový byt v novém Mostě a úřední dopis, že se má vystěhovat. Ve starém bytě měla neevidovaného podnájemníka, který žádný dopis nedostal. Paní Nováková ho v novém bytě nechtěla… A tak vše vrcholilo neuvěřitelnou scénou se šťastným koncem: Podnájemník jednoho rána vystrčil hlavu z okna a uslyšel volání pyrotechniků, kteří vkládali výbušniny do zdí: „Chlape, máme vás vyhodit do povětří?“

Dobová novinová reportáž popisuje atmosféru města následovně: „Z domů se vynořují temné postavy, které se obezřetně rozhlížejí na všechny strany… Spaly v opuštěných domech na slámě a hadrech a teď spěchají s plechovými nebo měděnými rourami do sběrny, aby si vydělaly pár korun na snídani. Mladiství, kteří utekli z domova, tátové, kteří neplatí alimenty, lidé na útěku, po kterých pátrá policie, lidé bez domova i práce.“

Definitivní rozhodnutí o demolici starého Mostu padlo v 60. letech minulého století. Ale rýsovat se začalo už mnohem dřív, v době mezi světovými válkami. A vyrůstalo z několika zdrojů, které se slévají ve zvláštních dějinách města.

Most vznikl jako královské město ve 13. století. Mělo být strategickou mocenskou výspou krále na severu Čech. V průběhu staletí se ale jeho význam stále více začal prolínat s těžbou uhlí. Tu nepřerušila ani německá okupace během druhé světové války. Naopak – pro Němce bylo uhlí důležitou strategickou surovinou. Těžbu zmodernizovali, centralizovali a v nedalekém Záluží postavili chemičku na výrobu benzinu. Poválečná československá ekonomika plynule navázala…

V tomto ohledu se zdá být těžko vysvětlitelné, že Most byl v katastrofálním stavu. Bydlelo tu tehdy přibližně 15 tisíc lidí. Více než desetina z nich sdílela byt s jinou rodinou. Přes 60 % Mostečanů žilo v jednopokojových bytech bez koupelny. Koupelnu neměla ale ani řada větších bytů. Tři stovky z 1300 domů byly v havarijním stavu a potřebovaly okamžitou opravdu střechy, zajištění statiky, rekonstrukci vodovodu a kanalizace. Běžné byly výpadky elektřiny a pitné vody. Na jaře 1963 se zřítilo několik domů na Mírovém náměstí…

Bohatství města spočívalo především v tom, co se skrývalo pod ním. A bylo to bohatství tak velké, že paradoxně vedlo nejprve k chudobě a pak k likvidaci města samotného.

Nejistota se zřejmě v hlavách bohatých měšťanů usadila už v 19. století: Svoje výstavní vily si stavěli za okrajem města. A čtvrť Zahražany na svazích Hněvína později také jediná přežila.

Do budov ve městě nikdo neinvestoval. Jejich budoucnost byla krajně nejistá…

A tak se město začalo rozpadat desítky let před řízenou demolicí.

K rozpadu města přispělo nepochybně i to, že – jen s mírnou nadsázkou řečeno – ho neměl nikdo rád. Most byl po většinu svých dějin městem s převahou německy mluvících obyvatel. Čechů začalo přibývat až od 19. století, kdy bylo potřeba více dělníků do dolů.

V roce 1880 se 90 % obyvatel Mostu hlásilo k německé národnosti. O 30 let později to bylo 85 % a v roce 1930 to bylo okolo 64 %. Tehdy v Mostě žilo přibližně 28 tisíc lidí. Němců tedy necelých 18 tisíc. Po konci války jich tu zbylo několik stovek.

Přišli Češi z vnitrozemí, Romové ze Slovenska. Jistě, vrátili se také někteří ze starousedlíků, kteří museli město opustit po roce 1938. Ale většina z těch lidí sem přicházela jako na frontovou linii: Je třeba vymýtit památku po panství Němců a po Němcích jako takových. Je třeba znovu dobýt tuhle část země, obsadit a upevnit hranici.

Ano, to město se neobývalo, ale dobývalo. Hned ve dvou smyslech slova: jako nepřátelské území. A jako zásobárna uhlí.

Byla to především zašlá noclehárna pro horníky, kterou nikdo neměl příliš rád. A tak když stát přišel s krásnou technokratickou utopií, že postaví úplně nové město, našel se jen málokdo, kdo byl proti.

Nové město! Inspirované vizemi Le Corbusiera a dalších velkých meziválečných architektů. Promyšlené, ideálně organizované, čisté, s širokými ulicemi a důstojnými byty! Velký fungující prostor pro moderní spokojený život.

Nové město! Navíc jen kousek od toho, které se změní v uhelný důl. Symbolické završení konce dějin. Dějin, které se rozpadly.

Dějiny nelze vyhánět jako lidi. Ani stěhovat jako kostely nebo města. Rozpadnou se. A jejich části ulpí na krajině a na lidech.

A promění je. Mnohdy k nepoznání.

Nejprve kostel vyztužili ocelovými sloupy a betonovým prstencem. Pak ho oddělili od základů a naložili na 53 pro tento účel vyrobených podvozků. Počítačově řízený mechanismus podvozků dokázal vyrovnávat nerovnosti dráhy s milimetrovou přesností.

Nejcennější mostecká památka, pozdně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, byl po dlouhých diskuzích mezi památkáři, úředníky a politiky zvolen jako symbol. Technického pokroku a šetrného zacházení s minulostí. Byla to světově ojedinělá akce, která dávala zapomenout na temnější stránky stěhování Mostu: Celé historické město padlo kvůli těžbě uhlí.

A byli tu také ještě třeba Romové.

Když se kostel dal v roce 1975 do pohybu, zůstávali ve starém Mostě prakticky už jenom Romové. Most se stal romským ghettem pro zhruba 1000 lidí. V průběhu výstavby nového Mostu totiž občané přišli na to, že Romy v novém bydlišti jako sousedy nechtějí. Plán na rozmístění malých skupinek Romů mezi „bílé“ narazil u obou skupin. Romové nechtěli být izolovaní, „bílí“ je pokud možno nechtěli mít vedle sebe vůbec.

A tak stát postavil ještě jedno nové město. Sídliště pro Romy asi dva kilometry od nového Mostu. Chanov.

Ústup od utopické vize, že v moderním prostorném městě budou všichni šťastni? Nebo naopak ukázka toho, co všechno socialistický stát dokáže postavit a zorganizovat? Ne jedno, ale dvě nová města. Aby byli všichni šťastni.

Romové každopádně dopadli podobně jako kostel. Uvázli kdesi na půli cesty: mezi starým ghettem a novým městem.

V novém ghettu.

S výztuhami vážil kostel přibližně 12 tisíc tun. Je 60 metrů dlouhý a 30 metrů vysoký. Do pohybu se dal 30 září 1975. Jel rychlostí mezi 2 až 3 centimetry za hodinu. Stěhování bylo zapsáno do Guinnessovy knihy rekordů – byla to tehdy nejtěžší vcelku přenesená stavba.

Příprava trvala dlouho, technologie nebyla vyzkoušená, zvažovaly se navíc různé varianty. Například i ta, že by rypadla kostel obkroužila a ten zůstal stát na vysokém pilíři zeminy uprostřed lomu.

Jiné stavební firmy na přesun kostela nečekaly. Nové město rychle rostlo a potřebovalo spojení se světem. A tak se stalo, že na místo určení v novém Mostu se kostel nedostal. Jeho cesta skončila před koridorem pro stavbu železnice a rychlostní silnice.

Vypadá opuštěně.

Připomíná verše Vladimíra Holana z Noci s Hamletem:

Kopec na obzoru, kde pár balvanů

usilovalo o navrácení celého hradu…