Hlavní obsah

Den plný strachu a radiace. Svět si připomíná výročí černobylské havárie

Foto: Profimedia.cz

Černobylská jaderná elektrárna.

Reklama

Od nejhorší jaderné havárie v historii uplynulo 34 let. Slovo Černobyl se už neříká šeptem. Co se tehdy v jaderné elektrárně stalo, kolik lidí zaplatilo neštěstí životem a jak je černobylská havárie vnímána dnes?

Článek

„Dne 26. dubna 1986 v Kyjevě, ve čtvrti Šuljavka začalo sněžit. (…) Nad ulicí, na severní polovině oblohy visel jako horský hřbet bouřkový mrak neuvěřitelné, nevídané zářivosti na tehdejší předdigitální dobu… Pelyněk černobýl, Artemisia vulgaris. První slovo ukrajinského jazyka, které se naučili na všech kontinentech - pět let před tím, než se na mapě Evropy objevilo slovo Ukrajina.“

Těmito slovy popisuje ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko jeden z momentů události, která se navždy zapsala do dějin 20. století. Vše přitom začalo poměrně běžným testem reaktoru, který se nacházel ve 4. bloku jaderné elektrárny. Test měl prověřit, zda bude elektrický generátor schopen alespoň určitou dobu fungovat, aniž by byl otevřen přívod páry do turbíny, která ho pohání. Souhra okolností ale o jeho výsledku rozhodla jinak.

Časová osa havárie

25. dubna

1:00 - Elektrotechnici ve 4. bloku elektrárny začínají se snižováním výkonu reaktoru. Specialisté na jaderné reaktory přítomni nejsou, test není brán jako jejich záležitost.

13:05 - Výkon reaktoru je snížen na polovinu, pracovníci už odstavili první turbogenerátor. Následně dochází k odpojení havarijního systému chlazení, nesmí začít pracovat během plánovaného testu.

14:00 - Podle běžných postupů by výkon reaktoru byl v tuto chvíli na 30 %, s elektrárnou se ale spojil dispečer Ukrajinských energetických závodů, který žádal odložení testu - elektřina byla prý v daný moment potřeba jinde. Reaktor zůstává na polovičním výkonu a s odpojeným systémem nouzového chlazení dalších téměř 9 hodin, jedná se o rozpor s předpisy.

16:00 - Ranní směna, která byla s testem v předchozích dnech seznámena a zná jeho postup, odchází domů. Odpolední směna přichází k započaté práci, se kterou nebyla seznámena.

23:10 - Méně zkušení operátoři dostávají povolení pokračovat s testem.

26. dubna

00:00 - Odpolední směna končí a přichází pracovníci té noční. Kontrolu nad testem přebírá vedoucí směny Alexandr Akimov, jeho operátoři ovšem nejsou na test plně připraveni. V řídícím sále se dále nachází například Anatolij Djatlov, Leonid Toptunov, Boris Stoljarčuk nebo Igor Keršenbaum. Do výbuchu reaktoru zbývá hodina a 25 minut.

00:28 - Hodnoty energie klesají, grafitový reaktor se pomalu ale jistě stává nestabilním.

00:31 - Akimov upozorňuje Djatlova, zástupce hlavního inženýra, na rychlý pokles výkonu reaktoru pod bezpečnostní limit 700 MW. Djatlov varování nevnímá, nařizuje pokračování testu.

00:38 - Výkon reaktoru prudce klesá až na 30 MW a nastává zastavení štěpné reakce. Reaktor je nyní velmi nestabilní, Akimov a Toptunov se shodují na jeho odstavení. Zapnutím přídavného čerpadla se ještě pokoušejí výkon zvýšit, výsledek je ovšem opačný. Za normálních okolností by reaktor odstavily automatické havarijní systémy, ty jsou ovšem odpojeny. Djatlov stále trvá na pokračování testu.

Později probíhá ještě jeden pokus o zvýšení výkonu reaktoru, kdy Djatlov nařizuje vytažení regulačních tyčí výše, než povolují předpisy - jde o jednu z osudových chyb. Přesto ale po jedné hodině ranní výkon reaktoru vzroste na 200 MW.

1:22 - Toptunov kontroluje stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně je mnohem menší, než by měl být. V tuto chvíli je stále ještě možné reaktor odstavit, to se ovšem nestane.

1:23:04 - Začátek experimentu. Tepelný výkon reaktoru je na 200 MW. Operátoři vypínají havarijní signál, odpojují turbínu a uzavírají tak přívod páry. Podstatně se snižuje průtok chladící vody, její teplota i tlak však rostou.

1:23:40 - Výkon v reaktoru s každou sekundou roste. „Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon,“ zní od Akimova. Po stisknutí daného tlačítka totiž dochází k aktivaci ochrany pro havarijní odstavení reaktoru a vysunuté řídící tyče by se měly pomalu zasunout do aktivní zóny. To se ale nestane. Výška reaktoru je 7 metrů a tlak páry je zastavil po překonání prvních dvou. Výkon zařízení se dál prudce zvyšuje.

1:23:43 - Výbušná směs vodíku a kyslíku způsobuje explozi. Výbuch odhazuje 1000 tun vážící ocelové víko reaktoru. Střecha reaktorové haly je pryč a do reaktoru vniká vzduch. O několik sekund později zazní další silný výbuch. Djatlov posílá dva operátory zkontrolovat aktivní zónu. Pracovníci elektrárny zatím nemají ponětí o skutečném rozsahu havárie.

1:28 - Na místo havárie vyráží hasičský sbor. Ochranné vybavení jeho členů tvoří jen klasické hasičské oblečení, rukavice a helmy, v důsledku čehož dostávají obrovskou dávku záření.

2:20 - Požár ve 4. bloku elektrárny je lokalizován a s ohněm začínají bojovat hasiči, na místě havárie jich je celkem 69. Uhasí ho až o tři hodiny později, v té době už z rozbitého reaktoru dávno uniká radioaktivita.

Operátoři informují o požáru v Černobylu:

Vteřiny, minuty a dny po katastrofě

Vysokému stupni radiace je první den vystaveno přibližně 1000 zaměstnanců elektrárny a jiných zasahujících pracovníků. Příštího dne přijíždí v ranních hodinách k elektrárně sovětský generál Pikalov, vládě podává hlášení o stále hořícím grafitu a reaktoru, který vydává ohromné množství tepla a záření. Nečekaná exploze předešlého dne vyzářila přibližně 300 sievertů, jde o obrovské množství vzhledem k tomu, že na běžný rentgenový snímek plic je potřeba množství 0,035 sievertu. O několik dní později - 5. května - byl pak přístroji zaznamenán téměř stejně velký únik radioaktivity, rychle ovšem ustal. Přijatelné vysvětlení pro tento úkaz dodnes neexistuje.

Radioaktivní mrak, který se po výbuchu dostal do atmosféry, přešel přes západní část Sovětského svazu, ale pomocí větru se šířil mnohem dál. Postupoval nad východní Evropou i Skandinávií. Druhá velká vlna zasáhla také Bulharsko. Těmi nejkontaminovanějšími oblastmi se stala určitá území Ruska, Ukrajiny a Běloruska.

Nebezpečný radioaktivní materiál vypouštěl zničený 4. blok do ovzduší ještě po dobu následujících 10 dní, než se podařilo místo provizorně zajistit. V tomto ohledu pomáhaly zejména helikoptéry, na reaktor bylo s jejich pomocí svrženo 800 tun dolomitu, 2400 tun olova nebo 1800 tun písku a jílu. Na místě zasahovali dále i požárníci, kteří odčerpávali vodu ze zásobníku pod reaktorem. Za tuto práci byli odměněni prémií 1000 rublů, zároveň ale i platili; svým životem. Tamní úřady přesto situaci od začátku označovaly jako stabilní.

„Reakce na havárii byla pro režim typická. 30. dubna byla vytvořena vládní havarijní komise. Ta ale poprvé zasedla až 1. května, kdy byl radioaktivní mrak už dávno za našimi hranicemi. Takže 30. dubna řekli, že se nic neděje, 5. května oznámili, že je mírná radiace, a 8. května tvrdili, že mírná radiace klesá,“ uvedl před lety v České televizi historik Miroslav Vaněk.

Evakuace

Radiace si první dny po havárii připsala přibližně 30 obětí z řad zaměstnanců, kteří se pohybovali v místě výbuchu. Identifikováno s otravou radiací bylo v těchto dnech přes 140 lidí a desítky tisíc obyvatel okolních měst byly evakuovány. Město Pripjať, které od elektrárny leží ve vzdálenosti skoro 3 kilometrů, „přišlo“ v ten den téměř o 50 000 obyvatel. V okolí elektrárny pak bylo vyhlášeno 30 kilometrové zakázané pásmo.

Evakuace obyvatelstva z Pripjati začala 27. dubna ve 14:00, den a půl po výbuchu v černobylské elektrárně. Tamním lidem bylo řečeno, že jde o záležitost pouze několika dnů, před tím, než je odvezly například autobusy, si tedy sbalili jen to nejpotřebnější jako doklady nebo jídlo.

„Byla jsem přesvědčená, že se vrátíme. Pak jsme ale byli ve vlaku a byly tam ženy, jejichž manželé byli hasiči. Plakaly a mluvily o tom, jak jsou jejich muži popálení. Začala jsem se strašně bát o manžela,“ svěřila Nataša Kondratjevová listu The Guardian, její muž Paša byl v té chvíli v práci, v elektrárně dohlížel na zařízení měřící radiaci. Štěstí rodině v tu chvíli ovšem přálo, situace se změnila až o dva roky později, kdy na ulici zkolabovala jejich 19letá dcera Taťjana kvůli astmatu. Přivolaná záchranná služba ji tehdy nestihla zachránit, dívku přitom dříve astma netrápilo, objevilo se až po havárii. „Nevíme, jestli havárie způsobila její astma, víme jen, že před tou nehodou byla zdravá,“ vzpomíná její matka.

Foto: Profimedia.cz

Většina věcí v Pripjati zůstala přesně tam, kde je lidé nechali, než město opustili. Nikdo se k nim už nevrátil.

Kronika mlčení

O tom, co se stalo v černobylské elektrárně, se dlouho mlčelo. Zatímco stovky tun radioaktivních látek stoupaly do vzduchu, lidé v Pripjati sladce spali. Zpráva o jejich evakuaci zazní v tamních rádiích jenom 36 hodin po katastrofě. V Kyjevě mezitím probíhají přípravy na prvomájovou demonstraci, jíž se tehdy pod neviditelným radioaktivním deštěm zúčastnily stovky rodin včetně dětí.

Svět se o havárii dozví jen 2 dny poté, kdy ve Švédsku zaznamenají 100krát zvýšenou úroveň radiace. Sovětský svaz o katastrofě mlčí, najednou o ní ale začnou psát zahraniční média. „Došlo k havárii v jaderné elektrárně v Černobylu. Jeden z reaktorů byl poškozen. Jsou přijímána opatření k odstranění následků incidentu. Byla poskytnuta nezbytná pomoc. Pro vyšetřování incidentu byla zřízena vládní komise.“ Takhle zněla první zpráva ze dne 28. dubna, kdy sovětská agentura TASS informovala o katastrofě.

Likvidační práce probíhají organizovaně a všechno je pod kontrolou, psala tehdy média. Jenže nikdo nevěděl, jaký chaos se v tuhle chvíli odehrává v černobylské zóně. 6. května šéf ministerstva zdravotnictví SSSR Anatolij Romaněnko uzná zvýšení radiačního pozadí v Kyjevě, ale oficiální prohlášení Gorbačova Sovětský svaz uslyší téměř 20 dní po katastrofě.

Přísně tajné. Do takové škatulky spadaly všechny záznamy o příčinách havárie, úrovních radiace a dalších nuancích nehody v roce 1986. Až po 30 letech byly zveřejněny některé dokumenty z archivů KGB. Další informace se odhalila v roce 2019, kdy ukrajinský Institut národní paměti vydal sborník dokumentů Černobylský spis KGB. Část pravdy ale doposud zůstává skrytá.

Dlouhodobé dopady katastrofy

V roce 2005 vydalo Chernobyl Forum, jehož součástí je třeba Rozvojový program OSN nebo Světová zdravotnická organizace, obsáhlou zprávu, ve které jsou shromážděny studie vědců a expertů přes zdraví týkající se černobylské havárie. Studie se věnují jak věcem minulým, tak i předpovědím, jak ještě tato katastrofa může ovlivnit lidské životy. V roce, kdy studie vyšla, žilo na kontaminovaném území přibližně 5 milionů lidí, 100 000 z nich žilo dokonce v oblasti, která je pokládána za oblast přísné kontroly.

Po výbuchu bylo během následujícího roku vysokému stupni ozáření vystaveno více než 200 000 pracovníků - ať už šlo o pohotovostní pracovníky nebo pracovníky elektrárny. Předpokládá se, že přibližně 2200 z nich také dříve či později zemře. Celkem by pak podle vědců ve světě mělo být 4000 úmrtí, které budou s havárií spojovány. Číslo se v pozdních letech naplňuje hlavně kvůli úmrtím na rakovinu, nejčastěji jde o rakovinu štítné žlázy. Nejčastější výskyt rakoviny byl pozorován u záchranných pracovníků, kteří se pohybovali nejen v rizikových oblastech, ale i v blízkosti nakažených.

Některé látky, které se výbuchem dostaly do ovzduší, doputovaly i do vzdálenosti 100 kilometrů od poškozeného reaktoru. Některé v této době již zanikly, jako třeba jód, který má krátký poločas rozpadu, ale některé jako stroncium či cesium stále v přírodě zůstávají a starosti tak mohou působit mnohem déle. Právě i kvůli takovým bylo již zmiňované město Pripjať prohlášeno nebezpečným pro život na dalších 24 000 let.

Nyní je nad reaktorem ve 4. bloku postaven ochranný kryt, který by měl bránit úniku radiace přibližně po dobu sta let. Jeho stavba začala v roce 2012, je vysoký více než 100 metrů a stál v přepočtu více než 56 miliard Kč. Celý projekt byl financován z příspěvků 45 států, Evropské unie a Evropské banky pro obnovu a rozvoj.

Příběhy lidí

+8

Tragédie v kultuře

Seriál o Černobylu z produkce HBO připoutal k obrazovkám tisíce diváků. Je to pravděpodobně největší kinematografická rekonstrukce tehdejších událostí, která ukazuje, jak globální byl rozměr katastrofy. Minisérie sklízí ovace publika z celého světa, avšak podle svědectví likvidátorů některá fakta nejsou pravdivá. Co si o něm myslí skuteční aktéři havárie, jejichž prototypy se v seriálu objevily?

V seriálu komise dohlížející na likvidaci nehody hledá pracovníky, kteří by měli odčerpat vodu z nádrží pod reaktorem, aby nedošlo k druhému výbuchu. Scéna je prezentována jako hledání dobrovolníků, kteří „za týden zemřou“. Ti opravdoví tam ovšem nešli dobrovolně, ale na příkaz. Dva z nich - Alexej Ananenko a Valerij Bespalov - jsou stále naživu. Pochybnou je také scéna jejich návratu z podzemí. „Nikdo nám u východu netleskal. Byla to naše práce, proč by nám někdo tleskal?“ řekl jeden z potápěčů v rozhovoru pro BBC.

Někteří likvidátoři také říkají, že postavy Brjuchanova, Fomina a Djatlova jsou v seriálu zkreslené. Ti jsou v něm zobrazováni jako zloději a negativní postavy, avšak realita byla jiná. Anatolij Djatlov se ukazuje divákům jako tyran, despota a samovládce. Lidé, kteří s ním kdysi pracovali, uznávají, že Djatlov byl člověkem charakterním, jeho negativita je ale v seriálu přehnaná.

Fiktivní a metaforická je postava vědkyně Uljany Chomjukové. Pracovnice Běloruského institutu pro jadernou energii v seriálu zastupuje skupinu žen, které v Sovětském svazu pracovaly ve vědě či medicíně.

To, že se v seriálu objevuje mnoho nepřesných informací a falešných záběrů, potvrzuje i skutečná Ljudmila Ignatěnko. O tom, že se stane klíčovou postavou seriálu, prý ani nevěděla. Její manžel, Vasilij Ignatěnko, byl mezi prvními hasiči, kteří přijeli na místo nehody a dostali velkou dávku radiace. „V seriálu ukazují, že Vasja křičí. Byl ale tak trpělivý, klidný a vyrovnaný, že žádnou hysterii neměl,“ říká Ljudmila. Její příběh popsala také běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová ve své knize Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti.

Toto dílo nám ukazuje svět jako černobílý, realita je ale mnohem komplikovanější, říká na adresu seriálu historik Sergej Plochij. Zároveň se obává, že Černobyl, jak ho známe ze seriálu, zastíní skutečné události, které se před 34 lety odehrály.

Reklama

Doporučované