Deník Miloše Čermáka: Sirény máme proto, abychom věděli, kdy je první středa v měsíci. Jste připraveni na apokalypsu?

Když je za vteřinu poledne a první středa v měsíci, všichni víme, co bude následovat. Budou houkat sirény. Skoro všude v Česku je to slyšet. Někde jen z dálky, skoro něžně, a jinde to rve uši.

Ale musíte být uprostřed lesů, abyste to neslyšeli.

Hned je toho vždycky plný Twitter a Facebook. „Hůůůůů!”, píší lidé, kteří mají radost, že konečně můžou publikovat něco vtipného a originálního. Nebo skoro originálního, protože stejný nápad mají další stovky nebo i tisíce lidí.

Starý vtip říká, že až jednou bude chtít někdo Českou republiku napadnout, měl by to udělat v poledne první středu v měsíci. Nikdo neuvěří, že až budou houkat sirény, je to skutečný poplach. Nanejvýš napíšou na Twitter „Hůůůů.”

Za prvé: Nedá se předpokládat, že by nás někdo chtěl v dohledné době napadnout. A kdyby ano a něco po nás chtěl, tak prostě přijede a vezme si to. Česká armáda, která nebyla schopná převézt dva obrněné transportéry po dálnici D1, mu v tom zabrání těžko. Ať už ve středu v poledne, nebo v pátek dopoledne.

A za druhé: V poledne v první středu v měsíci je ta jediná doba, kdy VÍME, co při houkání sirény dělat. Nebo aspoň drtivá většina z nás. Tedy: mávnout rukou, napsat na Twitter: „Hůůůůů” anebo prostě nedělat nic. To nejčastěji.

Když houká siréna jindy, nemáme nejmenší tušení, co podniknout. „Asi někde hoří!”, usoudíme, a pokud „to” jde nějak ztlumit, tak to uděláme. Třeba zavřeme okno.

Pamatuju si, jak před pár lety houkaly v celé zemi sirény někdy ve čtvrtek dopoledne. Pár zmatených lidí hned psalo na Twitter „Húúúú”, někteří žertovali, že je středa poledne, pár lidí zjišťovalo, co by se asi tak mohlo dít.

Později se ukázalo, že houkáním sirény vzdali záchranáři hold svému kolegovi, který pár dní předtím tragicky zemřel ve službě. Kde to bylo možné, informoval o tom před houkáním sirén pouliční rozhlas. Ale zase, kdo poslouchá nějaký pouliční rozhlas?

Chci tím říct, že velká většina z nás vůbec netuší, co dělat, kdyby sirény vyhlásily stav ohrožení. Nebo stav nebezpečí. Nebo jak se tomu říká, co já vím? Po pravdě řečeno, netuším ani to.

Přitom jsem z generace, která v sedmdesátých a osmdesátých letech vyrostla ve strachu z atomové války. Ve škole jsme si minimálně jednou za tři měsíce nasazovali plynové masky, a mezitím je čistili lihem a učili se, že až vybouchne americká atomovka, máme zalehnout hlavou dolů, patami směrem k výbuchu.

Dnes žijeme v blažené nevědomosti. Před lety jsem četl výsledky nějakého výzkumu veřejného mínění, který doložil, že přes devadesát procent lidí netuší, co v případě ohrožení dělat. Něco málo si jednou za uherský rok nacvičíme při povodních, a to je tak všechno.

Je malé procento lidí, kteří to naopak mají nastudované přesně. Ano, jde o takzvané preppery, kteří mají doma zásoby jídla a vody minimálně na 21 dní dopředu a za pět minut si umí sbalit vše důležité před odchodem do krytu.

Měl jsem kolegu, který měl rovněž tohoto koníčka (jak jinak to nazvat?), a ten například věděl, kam se jít v Karlíně ukrýt v případě nebezpečí raketového útoku, a v batohu nosil každý den půlkilogramový balíček, o němž tvrdil, že mu umožní přežít minimálně 48 hodin.

Nedělám si z toho legraci, mám sám podobné sklony. Uvědomuju si, jak jsme ve své závislosti na civilizaci zranitelní. Děsí mě dystopické filmy. A jen lenost mě brání v tom, abych doma v garáži vytvořil preventivní zásobu konzerv, sušeného mléka a balené vody.

Paradox přitom je, že se ta závislost zvyšuje. Čím je život díky chytrým telefonům a jejich aplikacím snadnější, tím se pro nás případné přežití bez nich stává obtížnějším. Mnozí by dnes bez navigace netrefili už ani z práce domů, natož do protiatomového krytu.

V Británii se tyto debaty rozvířily s možným očekávaným Brexitem bez dohody. Jak ukázaly tajné plány vlády, které před pár týdny unikly na veřejnost, nikdo přesně neví, co to pro praktický život Britů může znamenat. Možné je celé spektrum důsledků: od zcela minimálního narušení běžného života až po dlouhodobé výpadky v zásobování některým zbožím, a to včetně léků či základních potravin.

Americký spisovatel Alfred Henry Lewis v roce 1906 napsal, že „běžný život a anarchii dělí pouhých devět vynechaných jídel”. Tento citát pak v různých podobách parafrázovali mnozí další, včetně revolucionáře Trockého či spisovatele Heinleina.

Symptomatické je, že uvedený kritický počet jídel se v průběhu dvacátého století zmenšoval. Britská tajná služba MI5 má údajně ve své strategii, že nepokoje a neklid můžou způsobit už čtyři vynechaná jídla, tedy dva dny bez zásobování základními potravinami.

Británie s tím má určitou zkušenost, když se potýkala s nedostatkem v roce 2000, z důvodu velké stávky řidičů autodopravy. V roce 2004 dostaly všechny britské domácnosti od úřadů brožurku: „Příprava na ohrožení: Co potřebujete vědět”. V ní se Britům dostalo rady, aby měli doma aspoň minimální zásoby trvanlivého jídla a vody.

Britský ministr zdravotnictví Matt Hannock nedávno v jednom rozhovoru řekl, že se disciplína Britů v tomto ohledu zhoršila. Nebo možná ani ne tak disciplína, jako životní styl, a to coby důsledek snadné dostupnosti čehokoli. Zatímco před dvaceti lety měla průměrná domácnost doma zásoby jídla na devět dní, dnes jsou to pouhé dva dny.

V neděli se tomuto tématu věnoval deník Sunday Times, a to v rámci rozhovoru se známý autorem bestsellerů Robertem Harrisem (jeho knížky se dobře prodávají i v českých překladech). Tomu tento týden vychází jeho třináctý román. Jmenuje se Druhý spánek.

Odehrává se v hlubokém středověku, v roce 1468, v době nelítostné a barbarské k těm, kteří v ní žili. Hlavním hrdinou je muž, který v anglickém městečku vyšetřuje smrt místního faráře. A protože je také amatérský archeolog, věnuje se i vykopávkám.

Jednoho dne objeví zvláštní věc. Je to … plastový obal na iPhone. Čímž se dostáváme k tomu, že věci se mají ve skutečnosti trochu jinak, než se zdálo na první straně. Příběh se neodehrává před půl stoletím, ale v budoucnosti. Za osm set let.

Může to tak dopadnout? V historii takové příklady máme, viz třeba často citovaná Římská říše. Nebo Mayové. „Jejich civilizace se zhroutila za devět let a nikdo neví proč. To samé se může stát nám,” říká Harris.

Zbudou po nás obaly na telefony a plastová brčka. Smutná představa. Přemýšlejte o tom, až bude ve středu v poledne zkouška sirén.