Hlavní obsah

Deník Miloše Čermáka: V očůrávání jsme dobří. Ale nejsme jediní

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Profimedia.cz

Podle Isaaka Newtona nepřijde apokalypsa dřív než v roce 2060. Proč? „Není důvod.“ Na snímku je socha velikána v jihočínském Nan-ningu ozdobená místními studenty.

Reklama

Rainesův sendvič vymysleli Američané už v roce 1896. Možná celou dobu trasujeme špatně. A apokalypsy se nebojte, podle Isaaka Newtona by měl být ještě čtyřicet let klid.

Článek

Určité pozdvižení způsobil minulý týden jeden pražský klub, když oznámil, že se v jeho prostorách bude v následujících dnech natáčet film. Bezplatnými komparzisty budou návštěvníci, kteří do klubu přijdou. Šlo o trik, jak se vyhnout povinné zavírací době v deset večer zavedené kvůli boji s covidem.

Natáčení filmů a gumové sendviče

Když se o tom objevily zmínky v médiích, klub raději od svého záměru upustil. Zajímavá byla reakce lidí: někteří velebili českou vynalézavost, jiní si naopak stěžovali na českou vyčůranost. Ale je to asi logické. Znaménko plus nebo minus přiřazujeme snaze obejít zákony či nařízení podle toho, zda je sami považujeme za moudré a správné.

Bylo by však chybou myslet si, že je to snad nějaká typicky česká vlastnost. Není. Když newyorský guvernér dovolil letos v létě po mnoha týdnech zákazu restauracím, aby znovu otevřely pro zákazníky, podmínil to zpočátku tím, že alkohol se bude servírovat jen k jídlu. Motivace byla jasná: čím jsou hosté střízlivější, tím se chovají odpovědněji.

Odpověď byla okamžitá. Bary začaly nabízet „dolarové sendviče“. To byl přepůlený plátek toustového chleba s kouskem sýra nebo namazaný máslem. Někdy byla nabídka ještě širší. Když si dáte do internetového vyhledávače „jednodolarové menu“, najdete další zajímavé položky: hrst tortilových čipsů, smažené minikřidélko či „nejmenší mléčný koktejl ve státě New York“.

New York tím navázal na tradici slavného „Rainesova sendviče“ z konce 19. století. John F. Raines byl americký politik, senátor, který v roce 1896 prosadil zákon bojující s alkoholismem. Konkrétně šlo o pití v neděli, která byla jediným volným dnem a kdy se mnoho Newyorčanů opíjelo.

Zákon zakázal servírovat alkohol v neděli všem podnikům s výjimkou hotelů. Tam bylo povoleno prodávat pití k jídlu. Vedlo to téměř okamžitě ke dvěma změnám.

Majitelé barů a restaurací si v okolí svých podniků pronajali prostory, které přeměnili na malé pokoje. Pokud jich měli aspoň deset, mohli je podle zákona oficiálně vydávat za hotely. Což mnozí udělali. Jestliže v roce 1895 bylo v Brooklynu 16 hotelů, o rok později jich bylo přes 1500. Hotely byly tedy formálně vytvořeny existencí pokojů (některé se hbitě začaly používat pro účely prostituce), ještě bylo třeba zajistit „jídlo“. Uvozovky jsou zcela na místě, do barů se v té době nechodil najíst nikdo.

Barmani udělali jednoduché sendviče tvořené dvěma plátky chleba a kouskem sýra a ty přinášeli na stůl společně s alkoholem. Ale o pár okamžiků později si je zase brali zpátky a nesli zase k dalšímu stolu. K jídlu určeny nebyly, někdy kolovaly mezi stoly i několik dní, dokud úplně nezplesnivěly. Někteří barmani si nakonec vyrobili sendviče gumové.

Pobavila mě historka z jednoho podcastu. Jakýsi návštěvník New Yorku, který místní praxi neznal, chtěl servírovaný „Rainesův sendvič“, jak se mu začalo říkat, opravdu sníst. A když mu ho barman chtěl odnést, došlo mezi oběma muži ke rvačce, která se rozšířila na celý podnik a dostala se až do tisku. Jediný, koho policie pokárala, byl dotyčný ambiciózní strávník. Uzavřela případ s tím, že muž přece měl vědět, že jídlo podávané v barech není k jídlu.

Což ukazuje hlavní ponaučení celé sendvičové historie. Jak říkají historici, snaha politiků omezit prodej alkoholu nakonec skončila neúspěchem. Ne proto, že by se nedařilo přijmout zákony, ale proto, že se policie a následně i soudci rozhodli, že je nebudou vymáhat. Drakonické zákony situaci s nedělním alkoholismem v New Yorku nejenže nezlepšily, ale naopak zhoršily.

Druhé ponaučení tkví v tom, že Češi opravdu nejsou jediní, kdo umí pravidla a zákony očůrávat. Ano, jsme v tom dobří a zasluhujeme uznání. Ale tenhle instinkt je zřejmě hluboce zakódován ve všeobecné lidské přirozenosti.

Virus a Paretovo pravidlo

Že je situace jiná než na jaře, asi každý zřetelně pociťuje. Všichni známe někoho, kdo covid má nebo měl, často je to i někdo blízký. Hemží se to vzkazy o pozitivních testech na sociálních sítích. A roste počet hospitalizovaných – bohužel.

Překvapuje mě proto, že stále slyším řeči o tom, že jde o „mediální virus“. Ano, souhlasím s tím, že strach nám může ublížit víc než to, čeho se bojíme. Možná to platí i u této pandemie. Ale nárůst případů vyžadujících hospitalizaci, nebo dokonce ventilátor je zcela reálný.

V létě letěla nejen Českem informace, že „virus oslabil“. Že se sice dál šíří, ale nezpůsobuje vážné komplikace v takovém počtu, jak jsme sledovali na jaře třeba v severní Itálii nebo v New Yorku. Dnes hrozí, že se do podobné situace můžeme dostat.

Není lepší důkaz toho, jak je statistika v principu neintuitivní a zdánlivě se vzpírá „zdravému rozumu“. Mnoho z nás je překvapeno z tak jednoduché věci, jako že malý zlomek z malého čísla je „skoro nic“, ale když se základem stane číslo velké, znamená to najednou přetížení nemocnic.

Hodně lidí nemocných covidem píše, že se jim ulevilo, když se ukázalo, že nikoho nenakazili. Velmi často se zdravé daří udržet i členy rodiny žijící ve společné domácnosti. Přičítá se to odpovědnému jednání dotyčných lidí: dodržovali hygienické návyky, nosili roušku nebo respirátor. Četli jsme to na Twitteru například od europoslance Jiřího Pospíšila.

Pravda je ale taková (nebo tomu aspoň nasvědčují minimálně dvě velké nové studie), že většina nemocných nenakazí vůbec nikoho. Podle studie zveřejněné ve středu v časopisu Science bylo mezi 85 tisíci pacientů z Indie 71 procent těch, kteří nemají „na svědomí“ ani jeden přenos viru.

Podobné výsledky přinesla starší studie z Hongkongu, kde nikoho nenakazilo 69 procent nemocných. Zdá se, že co se týče způsobu přenosu, platí u koronaviru něco jako Paretovo pravidlo známé ze sociálních věd. To říká, že v mnoha lidských činnostech platí, že osmdesát procent důsledků pramení z 20 procent příčin.

Příklad: 80 procent finančních výsledků vytvoří ve firmě dvacet procent nejaktivnějších obchodníků. A tak dále. Někdy se tomuto pravidlu říká 80/20, a samozřejmě ne vždy jde přesně o tato čísla. Ve zmíněné studii z Indie to bylo ještě mnohem „přísnější“: osmdesát procent přenosů viru způsobilo pouhých pět procent nakažených.

Jde o takzvané superšiřitele a nemusíme chodit daleko. I česká média zmiňovala, že za více než stovkou nakažených v pražském klubu Techtle Mechtle byla rovněž jediná účastnice. A to nic není ve srovnání se světově známou „pacientkou č. 20“, která v Jižní Koreji údajně nakazila přes pět tisíc lidí.

Má to samozřejmě důležité důsledky: kontakt s nemocným člověkem nemusí být v běžném životě tak nebezpečný, samozřejmě pokud nejde o superšiřitele. Bohužel to samozřejmě nejde nijak poznat, na čele to napsáno nemají. O tom, že někdo patří do této nebezpečné skupiny nemocných, se vždycky dozvíme až posléze.

Ale mohlo by to například změnit způsob, jakým trasujeme. Jak napsala tento týden socioložka a spisovatelka Zeynep Tufekci na webu časopisu The Atlantic, dnes se trasuje tak, že se v historii kontaktů pozitivně testovaného člověka hledají lidé, které on mohl nakazit. Ale jak navrhují s ohledem na nové poznatky vědci, důležitější je možná zjistit, kdo nakazil jeho. Protože pak máme celkem velkou pravděpodobnost, že jsme narazili na superšiřitele. Vyhledání dalších potenciálně nakažených lidí by to urychlilo.

Z tohoto pohledu také platí, že číslo R 0, které dnes tak usilovně „srážíme“, není zas tak důležité. Udává nám průměr, kolik lidí jeden člověk nakazí. Ale jak píše Tufekci, jestliže víme, že možná 70 procent lidí nenakazí vůbec nikoho, jde o číslo, řekněme, velmi orientační.

Nenechme se ovšem novými poznatky zase nějak moc unést. Jsou důležité zejména v době, kdy se nákaza teprve „rozjíždí“. V takové situaci může rychlé nalezení superšiřitelů infekci zcela zastavit, jako se to podařilo například v Jižní Koreji. V Česku je dnes už pozdě.

Čtyři dekády klidu

Nálada není dobrá. Lidé, kteří mají přehled o „světovém štěstí“ – ať už díky datům z aplikací, anebo průzkumům veřejného mínění – hlásí, že čísla alarmujícím způsobem klesají. A nejrychleji ve vyspělém a bohatém světě, tedy hlavně v Severní Americe a západní Evropě.

Zmáhají nás pocity zmaru a smutku. Vzpomínáme se slzou v oku na konflikty s vegany či spory o to, kolik má být na Facebooku na výběr druhů pohlaví. Tedy ne že by tyto spory úplně vymizely. Ale kromě nich nás ještě zaměstnávají myšlenky na konec světa.

Přitom se nám zase tolik neděje. Ano, hodně lidí trápí existenční starosti a mnozí se dostávají do finančních problémů. Na druhé straně, žádná apokalypsa neprobíhá. Většina z nás prostě jen tráví víc času doma, dívá se na televizi a rozčiluje se na sociálních sítích nad hloupostmi.

Možná neškodí připomenout rok, který v roce 2018 označil Michael McCormick, historik z Harvardu, za nejhorší v celé historii lidstva. A jeho viníkem nebyla žádná ze středověkých morových epidemií, ba dokonce nejde ani o žádný rok z jinak celkem hrozivého 20. století.

Jde o rok 536, kdy se – asi kvůli výbuchu supervulkánu, byť to není úplně jisté – ponořila velká část Země pod hustou vrstvu mraků a teplota klesla na dlouhých osmnáct měsíců trvale k nule. Nebyla úroda, došlo k hladomorům a údajně zemřela víc než polovina tehdejší populace na planetě.

Nic takového dnes nehrozí. Samozřejmě pokud zítra nenarazí do Země asteroid nebo tu nepřistanou militantní mimozemšťané. Ale bát se nemusíme. Jeden z největších vědců historie Isaac Newton v jednom ze svých spisů napsal, že konce světa se netřeba obávat, a pokud ano, tak k němu nedojde dřív než v roce 2060. A kde vzal tu jistotu? Své stanovisko zdůvodnil jasně a nekompromisně: „Prostě dřív není ke konci světa důvod.“

Reklama

Související témata:

Doporučované