Hlavní obsah

Dětské domovy už nejsou internáty, lidé o nich mají zkreslené představy

„Odchod z dětského domova je pro děti nejtěžší zkouškou, je to emocionální vypětí, strach z toho, že selžou, je velký,“ říká host Seznamu, zakladatelka projektu Dejme dětem šanci Michaela Chovancová.Video: Veronika Kubíčková

 

Reklama

Od začátku to nemají úplně lehké. Vyrůstají bez rodinného zázemí, bez pomoci těch nejbližších a právě ta jim při odchodu z dětských domovů často chybí. Kde ji hledají a proč je pro mladé lidi, kteří vyrůstali mimo domov, stále tak těžké adaptovat se do běžného života? Otázky pro zakladatelku a ředitelku organizace Dejme dětem šanci Michaelu Chovancovou.

Článek

Vaše organizace, váš projekt se jmenuje Dejme dětem šanci. V čem tu šanci hlavně děti potřebují?

Naše organizace se jmenuje Dejme dětem šanci a máme čtyři hlavní projekty, díky kterým nabízíme mladým dospělým nebo dospívajícím dětem a mladým dospělým, kteří žijí v dětských domovech, komplexní pomoc. Podporujeme je při studiu, vyhledáváme podporovatele z řad veřejnosti, kteří je podporují tím, že jim spoří formou nějakých měsíčních úložek peníze pro jejich budoucnost. Plníme jim takzvaná opodstatněná přání, která mají něco spojeného se studiem nebo se smysluplným trávením volného času anebo s nápravou nějakého zdravotního handicapu. A pak pro ty nejstarší, protože se je snažíme připravit na odchod z dětského domova, na start v samostatném životě, tak jim pomáháme hledat ubytování nebo zaměstnání. Dáváme jim startovací balíčky, což je taková výbava se základním vybavením domácnosti pro start do života.

Je pravda, že právě přechod z toho života v domově do běžného života, kde už jsou odkázání sami na sebe, zmiňují jako jeden z největších problémů, co všechno jim na té cestě chybí?

Troufám si říct, že je to opravdu velice složité období, velice složitá životní zkouška, a myslím si, že se prakticky bez pomoci nedá zvládnout. Myslím, že je hlavně důležité říct, že ten problém nespočívá ani tak v tom, že děti vyrůstají v dětských domovech, ale ráda bych uvedla na pravou míru to, kdy nebo za jakých podmínek se do dětského domova dostávají. Protože veřejnost si běžně myslí, že se vlastně narodí nechtěné miminko, které vyrůstá celý život od narození až do dospělosti v dětském domově, ale takhle to není. Mnoho dětí nebo většina se do dětských domovů dostává ve věku 10+. A vlastně ta léta trávily v rodinách, které samozřejmě fungují jinak, než jsme zvyklí. A takže oni už si ty špatné modely fungování přinášejí z té rodiny a dětský domov se už de facto snaží napravit to, co už bylo spácháno předtím. Ale nicméně třeba v našich projektech, protože my fungujeme už přes osm let, tak už si troufám říct, že jsou naše zkušenosti už poměrně rozsáhlé, spolupracujeme se 40 dětskými domovy po celé České republice. A těmi našimi projekty prošla pěkná řádka dětí. Takže mezi nimi vyrůstá plno opravdu chytrých, cílevědomých, talentovaných dětí a funguje to tak, jako všude jinde. Kdo si chce nechat pomoct, tak samozřejmě tu pomoc i aktivně vyhledává. Myslím si, že jim v tom hodně pomáhají i dětské domovy. A kdo nechce, tak tomu nepomůže ani žádná změna systému, ani nic jiného. Ty děti ve velké míře jsou samozřejmě stále přitahovány do svých biologických rodin a mnohdy do nich odcházejí, a pak to bohužel většinou nekončí úplně dobře. Ty rodiny se samozřejmě za pár let, co je dítě v dětském domově, většinou nedají dohromady a spíš se snaží z toho dítěte vytáhnout i to málo, co třeba na tu cestu dostane.

O čemž vlastně svědčí i průzkumy, které se zpracovávají právě při odchodech dětí z dětských domovů, protože některé z nich mluví dokonce o tom, že 70 % dětí z dětských domovů končí na ulici. Toto je, tuším, průzkum projektu Mimo domov. Jak se dá tento nepříznivý trend zvrátit?

Hlavně si troufám tvrdit, že tenhle průzkum není založen na skutečné situaci. A i třeba děti, se kterými spolupracujeme my, jsou často dost rozčílené tím, že tenhle mýtus koluje světem, protože to procento je určitě daleko nižší. Nikdo nemůže ani s určitostí říct, jak je vysoké, protože samozřejmě o pohybu mnoha mladých lidí, kteří opustí dětský domov, nikdo neví. A většinou, což diskutujeme dost často i s těmi dětskými domovy, tak samozřejmě se jim hlásí zpětně hlavně ti, kterým se něco povedlo, aby se s tím pochlubili. Ale je to zkreslující a vůbec si myslím, že v poslední době informovanost veřejnosti hodně hraje na city. A hodně se ventilují nepravdivé informace. A pak se podepisují petice za zrušení dětských domovů, přestože není ty děti kam jinam umístit, a hlavně nikdo se moc neptá těch dětí, zejména starších. Pořád se mluví o miminkách, to je to, co už jsem tady zmiňovala, ale starší děti jsou často rády, že konečně našly nějaké bezpečné zázemí v dětském domově, protože mají dost často za sebou zkušenosti, které si nedovedeme ani představit. Nechtějí pak ani zvažovat jinou formu náhradní rodinné péče nebo nechtějí vyrůstat v náhradní rodině, přestože plno lidí je přesvědčeno, že pro každé dítě je to nejlepší možná forma. Já sama mám doma také přijaté dítě, takže samozřejmě bych přála všem dětem, aby mohly vyrůstat v rodině a nejlépe v harmonické, nejlépe ve svojí vlastní, ale není to možné, a pokud nemáme pro ty děti řešení, tak nemůžeme přistupovat k tomu, že zavřeme dětské domovy a děti půjdou na ulici. To je stejné, jako kdybychom zavřeli nemocnice a doufali, že tím uzdravíme všechny lidi.

Děti si v domovech mohou vyzkoušet i bydlení „nanečisto“

To, co se hodně diskutuje v souvislosti s odchodem dětských domovů, je také to, že chybí ucelená pomoc s bydlením právě v tu dobu, kdy opouští dětské domovy, že nemají žádnou sociální pracovnici, jež by na ně měla čas, která by se mohla věnovat jenom jim. Kdo vlastně toto aktuálně supluje, jenom organizace jako ta vaše?

Já si myslím, že těm dětem nabízejí v tomto pomoc i ty dětské domovy, samozřejmě bydlení je problém, na druhou stranu hodně dětských domovů z těch, se kterými třeba spolupracujeme, tak bych řekla, že většina má třeba startovací byty pro ty děti, ve kterých můžou bydlet už v době pobytu v dětském domově, když jsou zletilé, takže jsou vlastně pořád pod hlavičkou dětského domova, ale vlastně už si můžou zkoušet život nanečisto a plno z nich tam zase může třeba zůstat ještě rok po opuštění domova. Samozřejmě většina ředitelů nebo pracovníků dětských domovů se snaží dětem pomoct nalézt nějaké ubytování nebo zaměstnání, ať už sami nebo ve spolupráci s námi nebo s nějakou jinou organizací, tak, aby ty děti opravdu neodešly s kufrem na ulici, jak se to někdy prezentuje. Na druhou stranu, pokud někomu udeří prostě 18 let a rozhodne se, že dětský domov opustí,a že vlastně nemá o pomoc zájem, tak prostě odejde a nemůže ho tam nikdo držet. A jenom abych se vrátila k vaší otázce. Pokud děti samy o to nemají zájem, tak si myslím, že by to ani moc nepomohlo, protože ony by těch služeb nevyužily. Pokud jsou přesvědčeny, že ta instituce je brzdí v rozvoji, tak rozhodně nepůjdou k další instituci, aby tam žádaly o pomoc. Proto i my vlastně pracujeme na bázi, že se snažíme už v posledních letech pobytu toho dítěte nebo mladých lidí v dětském domově s nimi navázat velice úzký kontakt, aby nás brali jako kamarády, aby věděli, kdo vlastně jsme. My s nimi jezdíme na víkendové pobyty, kde samozřejmě pro ně máme připravené jak volnočasové, tak vzdělávací programy, ale vlastně smysl těch setkání je, aby nás poznali osobně, aby věděli, že se na nás můžou kdykoliv obrátit. Jsme propojeni pomocí sociálních sítí, mají na nás e-mail, telefon a myslím, že toho hojně využívají a kolikrát k nám přijdou třeba, i když žádný problém nemají, tak přijdou jenom na kafe a popovídat si nebo se pochlubit, co se jim zrovna povedlo nebo řešit třeba i nějaký osobní problém, což je strašně fajn, protože samozřejmě víme, že když je ten vztah takhle nastavený, tak,že se na nás rádi obrátí, i když to budou potřebovat, i když jsou z dětského domova venku.

Jak vlastně funguje financování jednotlivých částí toho projektu? Vy jste říkala, že část peněz můžou třeba konkrétní lidé přispívat na studijní stipendia, přispívat konkrétním dětem. Jakým způsobem to funguje, je to skutečně adresné, vědí, komu přesně pomáhají?

Máme od začátku nastavené tak, že člověk nebo rodina si může vybrat konkrétní dítě na našich webových stránkách v jednotlivém projektu, ať už, já nevím, mu je blízké tím, co o sobě napíše, protože my tam vždycky píšeme pár slov o dítěti, ale trváme na tom, aby dítě napsalo svůj profil nebo pár vět o sobě nebo menší děti kreslí třeba obrázky. Ale do těch projektů jsou většinou zařazeny děti starší, takže člověk si může přečíst něco o tom dítěti a může si vybrat někoho konkrétního. Třeba, když je pán fotbalista, tak si vybere nějakého kluka, který hrál fotbal, nebo se mu líbí, jakou školu to dítě studuje…

A i to je možnost, že třeba podporuje koníčky toho dítěte?

Ano, samozřejmě. To je zase v tom projektu, kde plníme opodstatněná přání, kde zase chceme děti podporovat právě v těch volnočasových aktivitách, aby prostě neseděly doma, nekoukaly do počítače nebo do zdi. Je možné přispět třeba na členství v nějakých oddílech nebo na sportovní pomůcky, ale hodně se plní třeba i přání dětí hrát na nástroje, kupují se výtvarné potřeby. Prostě to, co děti baví, tak se je v tom snažíme podporovat.

My jsme mluvily o tom, jakou podporu vlastně mohou dát samotné dětské domovy, jakou podporu dávají organizace, jako je ta vaše, a co podpora státu, ta je jaká?

Stát samozřejmě podporuje dětské domovy jako takové, já nemám moc ráda, když se říká, že třeba prostředky v dětských domovech, že jsou používané špatně nebo že děti jsou rozmazlované materiálně, ve své podstatě v některých domovech je to pravda, je to zejména ve velkých městech, ale kam se stahují sponzoři.

Mně spíš šlo o tu pomoc státu s ohledem na odchod dětí z domovů. Jestli tam jsou nějaké prostředky, které by mohly třeba děti odcházející z dětských domovů čerpat například na bydlení nebo přesně ten startovací balíček?

Tam by určitě rezerva byla, protože v dnešní době vlastně děti mají ze zákona nárok na odchodné v maximální výši 25 tisíc, ještě před pár lety to bylo pouze 15 tisíc, ale i těch 25 tisíc, když zvážíme, že jenom za to první bydlení většinou musí dát minimálně měsíční kauci a nájem dopředu. Takže i když mají zajištěnou práci, první výplatu dostanou v horizontu 5, 6 týdnů, takže vlastně to, co dostanou, to odchodné, tak jim nestačí ani na pokrytí základu, aby mohly jít bydlet. Takže tady určitě by se stát mohl trošku pochlapit, zase je otázka, protože my právě řešíme třeba spoření, kdy děti odcházejí s naspořenými penězi, tak pak konzultuje koordinátorka projektu s každým jednotlivým dítětem, k čemu ty peníze budou použity, většinou je to právě buď na úhrady prvních nájmů, nebo na kauci nebo na částečné úhrady prvních nájmů nebo na nějaké bytové vybavení. A často peníze nedostanou děti přímo do ruky, že to třeba posíláme přímo na účet toho pronajímatele, samozřejmě je tu vždycky riziko, že když peníze dostanou v hotovosti, což od toho státu samozřejmě dostanou prostřednictvím dětského domova, jestli opravdu je všechny využijí k tomu, k čemu mají. Takže tam by to chtělo samozřejmě nějak administrativně podchytit.

Je to právě možná jeden z těch problémů, že ty děti mají i problém s tím, že nemají dostatečné znalosti v oblasti finanční gramotnosti nebo obecně hospodaření s nějakým rozpočtem…

Určitě!

V domovech jsou děti často vedeny k samostatnosti více než v rodinách

Protože to neměly kde získat.

Ony dneska dětské domovy nejsou internáty, jak si mnohdy lidé představují. Zrovna z hlediska takového fungování, kolikrát děti z dětských domovů jsou k tomu vedeny lépe než děti z mnohých rodin. Mnohdy si i samy vaří, samy si v rodince vlastně uklízí. Rodinná skupina je vlastně de facto byt, i když je to v té budově. Plno těch bytů je vlastně samostatně třeba v běžné zástavbě, mají tam normálně obývací pokoj, určitý počet ložnic, sociální zařízení, kuchyň. V některých dětských domovech už nenajdete ani společné kuchyně nebo jídelny. Někde si vaří jenom o víkendech, někde si vaří třeba o víkendech a večery, takže ty děti chodí běžně nakupovat, zúčastňují se chodu domácnosti, mají představu, co jak vypadá, kolik co stojí, ale stejně tak si myslím, kdybyste vypustila dítě z bytu běžné rodiny, do samostatného života…

S balíčkem peněz.

… tak také bude chvíli tápat. Nebo najde lepší využití v danou chvíli pro ty peníze. Máme tam i děti, které jsou, troufám si říct, naprosto samostatné, připravené na samostatný život, ale přesto je to emocionálně strašně těžká zkouška. Když jsem řešila s jedním mladým mužem, který už je dneska čtyři roky, tuším, z dětského domova, který byl, opravdu si troufám říct, snad nejlépe připraven ze všech dětí, které jsme do té doby měli, jak to pro něj bylo těžké. Když jsme si o těch prázdninách, kdy odcházel, volali a on měl ještě břímě zodpovědnosti na ramenou, že se bál, že když selže, že tam není cesta zpátky. Takže si myslím, že i pro ty, kteří jsou připravení a kteří jsou zodpovědní, je to těžké.

Pojďme ještě na závěr našeho povídání zmínit jednu aktivitu, která je teď poměrně čerstvá, byť se jí věnujete opakovaně před Vánoci, a to Strom splněných přání. Tak jaké máte letos od něj očekávání a co se třeba vloni pomocí něj podařilo pro děti pořídit?

Vloni i předloni jsme měli velmi úspěšné ročníky, letos už máme osmý ročník internetového Stromu splněných přání, který jsme vymýšleli pro lidi, kteří nemají tolik času před Vánoci. Což nemá většina z nás, aby mohli udělat radost některému dítěti, které vyrůstá v dětském domově, během dvou minut přímo z počítače, aniž by se zvedli, tak ten je velice úspěšný. Ten odstartoval 11. 11. a trvá až do 12. 12. A teď jsme odstartovali fyzický, jak říkáme, Strom splněných přání, kde se lidé mohou zapojit i osobně do výběru dárku, a to jsme v Arkádách Pankrác až do 15. prosince.

Reklama

Související témata:

Doporučované