Hlavní obsah

Slepotu jen předstírá, aby dostala dávky, útočili sousedé na nevidomou ženu

Foto: Seznam Zprávy, Shutterstock.com

Zdravotně hendikepovaní lidé se setkávají s verbálním i fyzickým násilím. Dvě ženy popsaly svůj příběh (ilustrační foto).

Reklama

Zneužili toho, že má zdravotní hendikep a těžko se může bránit. Proto na ni začali útočit a rodina nevidomé ženy si prošla peklem. Každý druhý člověk s postižením se v posledních pěti letech setkal s násilím spojeným s předsudky.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dvě ženy se zdravotním hendikepem. Obě zažily, jaké to je, když se vám někdo snaží ublížit právě proto, že jste v jistém ohledu zranitelnější a snadnější terč. Obě mají strach, že je agresoři poznají. Z důvodu jejich ochrany proto nebudeme uvádět jejich pravá jména ani místa, odkud jsou. Říkejme jim Věra a Katka.

Věra žije v menším městě. Je nevidomá. A právě toho využili sousedé, když jí a její rodině začali vyhrožovat. Situace se vyhrotila natolik, že se Věra s manželem museli obrátit na policii a ta zahájila trestní stíhání.

„Vnímali jsme to jako velmi nebezpečnou situaci,“ popisuje Věra a vzpomíná, jak se bála, když šla ven. „Strašně mě limitovalo to, že nevidím. Stresovalo mě, když jsem vyšla na ulici a nemohla se rozhlédnout, jestli tam sousedé jsou. Pak mi třeba známí řekli, že je viděli, jak mě zblízka pozorují. Přišla jsem si strašně zranitelná.“

Nadávky a výhružky

Začalo to nejprve velmi vulgárními nadávkami, které soused z vedlejšího domu na Věru křičel přes zeď. Nechápala, co se děje. Později rodině došlo, že muž není úplně psychicky v pořádku a jeho cílem je, aby se odstěhovali. Jasné bylo i to, že vždy čeká, až Věra zůstane doma bez manžela, který není nevidomý, a tudíž není tak snadným terčem jako ona.

Když šla ven na zahradu, nemohla totiž vidět, že na ni na vedlejším pozemku soused už číhá. „Vyklonil se přes zeď, sledoval mě, viděl, že já o něm nevím a v nějakém okamžiku na mě začal řvát,“ vypráví Věra. Soused vulgarismy navíc křičel i před jejími malými dětmi.

Homofobní násilí

Homofobní útoky – verbální i fyzické, nejsou v České republice bohužel ničím neobvyklým. „Bil do mě tolikrát, že to nedovedu spočítat,“ popsal dvacetiletý Matěj útok, kterému předcházely urážky. Reportáž o předsudečném násilí vůči LGBT+ lidem sledujte zde:

Muž také začal vyhrožovat. „Říkal manželovi: ‚Kdyby se tvé ženě něco stalo, tak já jsem z obliga, protože mám papíry na hlavu.‘ Nevěděli jsme, kam až je schopen zajít,“ vysvětluje nevidomá žena.

Obrátili se proto na policii a ta se situací rodiny začala vážně zabývat. Vyhodnotila to jako trestný čin nebezpečné pronásledování. Státní zástupce ovšem stíhání souseda zastavil právě kvůli jeho duševní poruše. Teror ale pokračoval. Věra se od úřadů začala dozvídat, že rodina od vedle to nevzdala.

Tentokrát se do věci vložila sousedka. „Ona si vymyslela a začala s tím obcházet i oficiální místa, že slepotu jen předstírám, abych pobírala dávky, a že se nestarám o děti. Že je mám jen jako zlatý důl na dávky,“ říká smutně Věra. „Sousedka tvrdila, že na rozdíl od doktorů, ji neoblafnu, protože ona mě vídá a není možné, abych se chovala, jak se chovám, když nemám vidět.“

Trestní zákoník neposkytuje dostatečnou ochranu lidem se zdravotním postižením.
Klára Kalibová, ředitelka organizace In Iustitia

Když podobné lži začala žena říkat i na veřejnosti, obrátili se manželé na přestupkový odbor města. Sousedka dostala tisíc korun pokutu a stejnou částku musela uhradit jako správní poplatek. „Tohle konečně na tu paní zapůsobilo. Stáhli se do takové tiché nenávisti,“ uzavírá Věra příběh plný předsudečného násilí.

Útoky kvůli postižení

Z průzkumu, který na přelomu loňského a letošního roku udělala organizace In Iustitia, plyne, že s násilím obecně se setkalo 76 % lidí s hendikepem a předsudečné násilí, tedy násilí spojené s předsudky kvůli jejich zdravotnímu stavu, alespoň jednou za život poznalo 58 % respondentů, přičemž 51 % to zažilo v posledních pěti letech.

Mementem by měl být i loňský případ zabití mentálně postižené Doroty Šandorové v domově v Jindřichově Hradci, na který v nedávné době upozornil týdeník Respekt. Žena se udusila poté, co ji její pečovatel Ondřej Bali během noční směny zalehl v posteli, zkroutil jí ruce a tlačil na hrudník. Prý proto, aby ji uklidnil. Soud ho poslal na tři roky do vězení za zabití z nedbalosti.

V současné době ale vznikla iniciativa, která chce upozornit na nedostatečnou ochranu lidí s postižením a docílit změny. Osmnáct organizací, které pracují s lidmi s handikepem, podepsalo memorandum, ve kterém vyzývají k přijetí konkrétních kroků, které by posílily ochranu a zamezily diskriminaci.

„Podstatou naší činnosti je provázení lidí po poranění míchy v nové životní situaci a chtěli bychom, aby jejich životy nebyly ovlivněny dalšími zbytečnými traumaty. Některé prožívané chvíle lidí s hendikepem jsou velmi dehonestující a nepatří do moderní demokratické společnosti,“ domnívá se David Lukeš z Centra Paraple, které je jedním ze signatářů.

Změnit by se podle organizací měl například trestní zákoník. „Potřebujeme legislativní změnu. V současnosti trestní zákoník neposkytuje dostatečnou ochranu lidem se zdravotním postižením,“ poukazuje ředitelka organizace In Iustitia Klára Kalibová. Při rozhodování o trestu totiž v zákoně není přísnější sazba za to, že člověk byl napaden z důvodu postižení.

Nejčastěji se lidé s hendikepem setkávají s verbálním násilí, podle průzkumu je to v 75 % případů, výhružky násilím zažilo 39 % respondentů a přímo fyzické napadení uvedlo 35% z dotázaných. Přičemž nejčastěji agresory bývají lidé, které oběti dobře znají.

„Mlátila mě matka“

A to je i případ Katky. Fyzické násilí zažívala dokonce od té nejbližší osoby - své matky.

„Matka a nevlastní otec mě mlátili. Velmi dlouho,“ vypráví sedmačtyřicetiletá žena, která trpí svalovou dystrofií a je na vozíku. Popisuje, že v dětství ji lékaři špatně diagnostikovali. Řekli, že má dětskou obrnu a matka s nevlastním otcem ji nutili dělat cviky, které pro ni byly velmi bolestivé a které nezvládala. Když jim odporovala anebo se podle jejich mínění dostatečně nesnažila, přicházely fyzické tresty.

„Bohužel naučila jsem se ignorovat svoji bolest a jakékoliv příkoří a nepohodlí, které mi provádějí dospělí. Což je strašně rizikové v dospělém věku. Všichni lidé si potřebují hlídat hranice, aby jim ostatní neubližovali a pro mě je to občas velmi obtížné,“ vysvětluje Katka. Bití prý trvalo až do jejích čtrnácti let, kdy se jí podařilo přestěhovat se k vlastnímu otci.

S násilím se ale setkávala od dětství i ve škole. Šlo nejen o posměch, ale i o fyzické útoky. „Údery pěstí, kopy, podrážení nohou. Říkala jsem to učitelce, ale nereagovala na to. Naučila jsem se dělat, že mi to nevadí. To se podepsalo na mém psychickém zdraví,“ popisuje Katka. Různé formy násilí zažila prý i v dospělosti. „Problém je stigma a izolace. To je to, co udržuje násilí,“ dodává.

Když je stát neochránil, postavili zeď

Obě ženy se domnívají, že stát by měl předsudečné násilí vůči lidem s hendikepem řešit přísněji. Ani jedna z nich se necítí být dostatečně chráněná.

Přestože se Věra s manželem obrátili kvůli agresivním sousedům na policii, v bezpečí se ani poté necítili. A tak se museli ochránit sami. Postavili si na pozemku čtyřmetrovou zeď, aby je sousedé nemohli dál sledovat a obtěžovat.

Věra by proto změnu trestního zákona v souvislosti s předsudečným násilím vůči lidem s postižením, uvítala. „Myslím si, že by ta sazba měla být přísnější i proto, že prostě nevidím a jsem tudíž strašně znevýhodněná,“ domnívá se Věra, kterou sousedé terorizovali několik let.

Reklama

Doporučované