Hlavní obsah

Mariupol skomírá, zahrady se mění na hřbitovy, zní od Lékařů bez hranic

Foto: ČTK

Mariupol je už řadu dní cílem ruských útoků. Lidé jsou odkázáni na poslední zbytky zásob, zdravotní péče je de facto nedostupná.

Reklama

Bombardování proměnilo Mariupol v past, ze které už několik týdnů téměř není úniku. „Lidé na zahradách kopou hroby, do kterých musejí dávat i více než jedno tělo,“ popisuje Tomáš Bendl z organizace Lékaři bez hranic.

Článek

Průmyslové město Mariupol na jihovýchodě Ukrajiny drtí ruské bombardování a ostřelování. Několika tisícům lidí se v minulých dnech podařilo uniknout, ostatní ale v nelidských podmínkách zůstávají.

„Stále chybí čistá pitná voda a dochází jídlo, protože tam není možné dostat více dalších zásob. Nemocnice i lékárny zůstávají prázdné. A nezmizely ani drastické obrázky,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Tomáš Bendl.

Na ulicích leží mrtvá těla. Lidé na vlastních zahradách kopou hroby, do kterých musejí dávat i více než jedno tělo, protože už zkrátka není kam jinam je umisťovat.
Tomáš Bendl, Lékaři bez hranic

Spolu s dalšími koordinátory Lékařů bez hranic monitoruje situaci na Ukrajině a komunikuje s kolegy v zasažených oblastech. „Nejsem si jistý, zda nám vůbec dochází míra toho, jak ohromná tato krize je,“ dodává.

Před dvěma týdny jsme se bavili o tragické situaci obyvatel Mariupolu. Jak se od té doby změnila?

Bohužel se příliš nezměnilo. Podařilo se otevřít jeden ze slibovaných humanitárních koridorů a několika tisícům civilistů díky tomu bylo umožněno z města odejít. Což je nepochybně dobrá zpráva. Naprostá většina jich tam ale stále zůstává.

Pokud jde o dění přímo na místě, je to smutné, ale všechny problémy přetrvávají. Stále chybí čistá pitná voda a dochází jídlo, protože tam není možné dostat více dalších zásob.

Nemocnice i lékárny zůstávají prázdné. A nezmizely ani ty drastické obrázky. Na ulicích leží mrtvá těla. Lidé na vlastních zahradách kopou hroby, do kterých musejí dávat i více než jedno tělo, protože už zkrátka není kam jinam je umisťovat. To se bohužel děje nadále.

Před několika dny jsem mluvil s naším kolegou, který je stále na místě, a říkal, že se dělají hřbitovy už i na zahrádkách školek, jednu z nich má za domem. Nikam jinam už se těla nevejdou. Situace je tam pořád velmi náročná.

Vaši kolegové tedy na místě zůstávají?

Původně jsme tam měli 17členný tým. Pěti pracovníkům se podařilo evakuovat během otevřeného humanitárního koridoru spolu se svými rodinami a zbytek zůstal. Když se s nimi podaří spojit, máme díky tomu lepší představu, co se ve městě děje. Je to ale každý den těžší. Dříve se dařilo mít alespoň jeden telefonní hovor denně. Teď už jsem se s nimi ale poslední tři dny nedokázal spojit. Město je stále odříznuté a očekávali jsme, že komunikace bude čím dál složitější. Teď se to bohužel potvrzuje.

Je v Mariupolu zachována alespoň nějaká zdravotní péče?

Podle našich informací vlastně není. Na místě je kvalifikovaný lékařský personál, kterému se buď nepodařilo evakuovat nebo tam chce zůstat, aby mohl poskytovat alespoň nějakou pomoc v té nejzákladnější formě. Na složitější zákroky ale nemají žádné vybavení, protože lékárny jsou prázdné a zdravotnický materiál tam není možné dopravovat.

Mariupol je městem, kde byla v roce 2011 potvrzena cholera. Což znamená, že se tam tato bakterie s největší pravděpodobností ještě aktivně vyskytuje.
Tomáš Bendl, Lékaři bez hranic

Představte si tedy opravdu to nejzákladnější, čeho je člověk schopen, když má v ruce pár zbylých obvazů, ale nemá ani elektřinu, aby si mohl rozsvítit.

Bombardování tak může mít ještě mnoho dalších tragických následků. V jakých podmínkách tedy lidé žijí a čím jsou kromě střel ohroženi?

Co se týče podmínek lidí, kteří tam zůstávají – jako zdravotnická organizace se obáváme, k čemu to celé může vést. A to je například šíření infekčních onemocnění.

Mariupol je městem, kde byla v roce 2011 potvrzena cholera. Což znamená, že se tam tato bakterie s největší pravděpodobností ještě aktivně vyskytuje. Když jsou lidé v bunkrech a stísněných prostorách po stovkách a není tam přístup k adekvátnímu hygienickému zázemí, tak to je prostor, ve kterém se tyto nemoci efektivně šíří. Patří sem samozřejmě i covid-19, který může být velkou hrozbou.

Jeden z našich lékařů trefně poznamenal, že válka je asi nejlepší přítel infekčních onemocnění. Vede přesně k těmto podmínkám, ve kterých se mohou velmi dobře šířit. I když se teď bavíme především o střelbě, o bombardování či ostřelování, tak to, co se dost možná začne zanedlouho dít v samotných krytech, je s ohledem na šíření infekcí další problém, který bychom měli vnímat.

Foto: Profimedia.cz

Záběry z bombardovaného Mariupolu. Uprchnout se podařilo jen několika tisícům lidí.

Lékaři v Česku nyní popisují, že se řada dětí přicházejících z Ukrajiny potýká právě s infekčními nemocemi, často střevními. Jak se situace na zdraví dětí odráží?

Pokud jde o děti v místě konfliktu, je u nich mnohdy patrný právě problém s nedostatkem čisté pitné vody. To může obzvlášť u dětí vést třeba k průjmovým onemocněním. Vytváří se přitom velmi nebezpečný cyklus, protože průjem dehydrataci ještě více prohlubuje. Je to stav, který v nejhorších případech může vést ke smrti. My konkrétně žádných takových případů svědky nebyli, ale ze strany ukrajinských úřadů jsou hlášeny případy, kdy děti v Mariupolu zemřely na dehydrataci.

Další ohroženou skupinou jsou chroničtí pacienti. Vaše dlouhodobé projekty na Ukrajině byly zaměřené na pomoc lidem s tuberkulózou či HIV. Co se s nimi teď děje? Stará se o ně někdo?

Pacienti s chronickými potížemi jsou vážný problém. Už před válkou pro ně bylo velmi náročné získat přístup k potřebné lékařské péči. Teď je to ještě náročnější, protože pozornost zdravotnického systému je logicky namířena úplně jinam s ohledem na velké přísuny pacientů, kteří mají například tržné rány, popáleniny a další zranění spojená s ozbrojeným konfliktem.

Aktivity pro poskytování péče HIV pozitivním, lidem s tuberkulózou či hepatitidou typu C jsme museli kvůli zhoršené bezpečnostní situaci pozastavit.

Město pod palbou

Mariupol je průmyslové město na severním pobřeží Azovského moře, před válkou v něm žilo okolo 400 tisíc obyvatel. Asi 100 tisíc lidí, kteří doposud zůstali, chce podle ukrajinských úřadů uprchnout, ale nemohou kvůli nepřetržitému ostřelování. Útoky zároveň brání záchranářům v přístupu ke krytu pod mariupolským divadlem, kde se mohly podle místních úřadů schovávat stovky lidí, když divadlo minulý týden zničil zásah bomby. Z krytu se zatím podařilo zachránit 130 přeživších. Osud dalších lidí, převážně žen a dětí, zůstává neznámý.

Snažili jsme se zajistit alespoň převoz do nemocnic více na západě, aby měli zajištěnou alespoň nějakou kontinuitu péče. Zároveň se snažíme tyto nemocnice zásobovat léky, které zbyly z projektů. Ne ve všech částech země to ale bylo možné.

Pokud jde o Mariupol, s pacienty už ani nemáme kontakt. Vlastně nevím, co se s těmi lidmi teď děje. Ale dovedu si představit, že se člověku bez přístupu k jídlu bude velmi těžko shánět přístup k lékům na tuberkulózu. Obzvlášť když jsou lékárny prázdné.

Je v dohledu otevření nějakých dalších humanitárních koridorů?

Sliby padají pořád. Ale podle nás to, že je diskuze rámována tímto způsobem, tedy že je třeba otevřít humanitární koridory, je samo o sobě problém. Lidem, kteří chtějí z tohoto města utéct, by měla být zajištěna bezpečná cesta nejen prostřednictvím humanitárních koridorů. Ale zkrátka způsobem, který je konzistentní s ženevskými konvencemi a elementárními principy mezinárodního humanitárního práva.

Na civilisty by se nemělo střílet nikdy. Tečka. A je úplně jedno, jestli jsou v humanitárním koridoru, nebo ne. Stejně tak by se nemělo útočit na zdravotníky, na rezidenční oblasti, lékařskou infrastrukturu. Tyto věci by vůbec neměly vyžadovat jakékoliv diskuze o humanitárních koridorech, aby se neděly.

Jsou s tím totiž spojené i další problémy – ta myšlenka časově omezené demilitarizované oblasti, ve které se nestřílí na civilisty implicitně legitimizuje myšlenku, že jinde se na civilisty útočit může. Což také není konzistentní s tím, jaká jsou pravidla války.

Na civilisty by se nemělo střílet nikdy. Tečka. A je úplně jedno, jestli jsou v humanitárním koridoru, nebo ne. Stejně tak by se nemělo útočit na zdravotníky, na rezidenční oblasti, lékařskou infrastrukturu.
Tomáš Bendl, Lékaři bez hranic

Teď o humanitárních koridorech mluvíme, protože zkrátka s ohledem na to, co se v Mariupolu děje, se to zdá být jako určitá poslední šance, jak lidem dát alespoň nějakou naději. Ale už jen to, že se to do této fáze dostalo, je extrémní problém. Takhle daleko to vůbec nemělo zajít.

Jaká je v tomto ohledu zkušenost z jiných ozbrojených konfliktů?

Jako Lékaři bez hranic s tím máme nepříjemné historické zkušenosti. Například z oblasti Východní Ghúty v Sýrii. V letech 2017 a 2018 tam byl konflikt extrémně vyhrocený. Válčící strany se v takové chvíli dohodnou na humanitárním koridoru, otevřou ho, zprovozní a někteří ho využijí.

Ale řada lidí ho nevyužije. Zaprvé proto, že nemohou, protože jsou třeba chronicky nemocní, staří a nedovedou cestu absolvovat. Nebo proto, že nechtějí – mají ve městě rodinu, o kterou se musí postarat, mají tam rodiče, které tam nechtějí nechat.

Tito lidé jsou potom v ještě větším nebezpečí, než byli předtím. Válčící strany si totiž řeknou: teď už na ně nemusíme brát ohled a můžeme bombardovat plošně, protože jsme přece všem civilistům umožnili odejít. Ale všichni nikdy neodejdou. Města ve Východní Ghútě byla absolutně srovnána se zemí, i když tam řada lidí zůstala. Obávám se, že by se totéž teď mohlo stát i na Ukrajině.

Foto: Profimedia.cz

Nedávno se terčem útoků stala i mariupolská porodnice a dětská nemocnice.

Jak často jsou nyní terčem útoků zdravotníci a zdravotnická zařízení?

Nemáme nějaký přesný přehled. Máme ale od našeho týmu v Mariupolu potvrzeno, že rezidenční oblasti a zdravotnická infrastruktura se dostávají pod útok vcelku pravidelně.

Abych dal ale i příklad něčeho pozitivnějšího. Kolegové mi popisovali, jak se někdy snaží odreagovat. Například 8. března slavili Mezinárodní den žen. Někdo ve sklepě našel zaprášenou a bůhvíjak starou lahev sektu. Takže se alespoň sešli v bytě a zkusili oslavit tenhle významný svátek. Navíc se někomu podařilo najít asi polovinu ingrediencí na dort. Někdo tam z toho dokázal vytvořit takový polovičatý dort. Takže měli asi půl hodinku, kdy se snažili zapomenout na to, co se děje za okny a připomenout si alespoň tenhle svátek. Přijde mi hezké, že alespoň takovou možnost si dovedou najít.

Vy jste se z Ukrajiny zpět do Česka vrátil před několika dny, Lékaři bez hranic mají zároveň zkušenosti z mnoha konfliktů po celém světě. Co vás osobně na této válce nejvíce zarazilo či dokonce šokovalo?

Pracuji u Lékařů bez hranic asi pět let, ale jako organizace fungujeme už asi půl století. Kolegové, kteří u nás pracují desítky let, říkají, že si nedokáží za poslední dobu vybavit válku, která by byla tak rychlá, tak brutální a tak intenzivní. Máme projekty v Jemenu či Sýrii, máme kolegy v Jižním Súdánu, v zemích, kde se aktivně bojuje. Ale i lidé s těmito zkušenostmi z toho byli překvapeni. Z toho, jak brutální ten konflikt na Ukrajině je. I s ohledem na to, co se děje v Mariupolu.

Bavíme se o třech milionech lidí na útěku. Celkově, když se do toho započítají vnitřně vysídlení, tak už je to přes deset milionů lidí. To je jako celá populace České republiky. Nejsem si jistý, zda nám vůbec dochází míra toho, jak ohromná tato krize je. Je to frustrující.

V Česku se vzedmula velká vlna solidarity s uprchlíky z Ukrajiny. Jak dlouho podle vás vydrží?

Obávám se, že tak trochu běžíme maraton sprintem. A že začneme být jako veřejnost velmi rychle unaveni. S dopady této krize se ale budeme potýkat nejspíš dost dlouho. Mám obavy z toho, jak se bude měnit veřejné mínění k tématu uprchlíků a lidem, kteří hledají bezpečí mimo svůj domov.

Míra solidarity je nyní ohromná, což je skvělé, je to velmi intenzivní. Ale mám trochu strach, že lidem velmi rychle dojde dech. A že z toho začnou být spíše frustrovaní. Možná se ta frustrace projeví i na chování vůči lidem na útěku, ať už tady, nebo jinde.

Mám z toho obavy a doufám, že tu solidaritu a dobro naše společnost nevypotřebuje v těchto týdnech a že potom nedojde.

Známe to i z dynamiky jiných krizí ve světě. Vždy, když se něco takového stane, tak se tam najednou namíří všechny kamery. Najednou všichni chtějí pomáhat, což je super. Všichni mají zájem. Ale nikdo to nevydrží věčně.

Zájem upadá a kapacity velmi spadnou. Lidé, kteří pomáhají jako dobrovolníci, se musí vrátit do práce, nemají čas, nebo jim dochází peníze. Spousta dobrovolnické pomoci zmizí a zůstanou jen největší profesionální humanitární či zdravotnické organizace, které mají kapacity projekty udržet dlouhodobě. Ale potřeby těch lidí nezmizí. Dopady jsou dlouhodobé, nezmizí za pár týdnů.

Čtyři týdny války na Ukrajině

Foto: Seznam Zprávy, ČTK, Profimedia.cz

Čtyři týdny války na Ukrajině.

V noci ze středy na čtvrtek (z 23. na 24. února) vtrhla ruská armáda na Ukrajinu. Seznam Zprávy připravily sérii textů, analýz a rozhovorů ke čtyři týdny trvající válce.

VÁLKA DEN PO DNI – chronologický přehled, jak postupovaly boje v prvním měsíci.

TVÁŘE MRTVÝCH – Jména, fotografie a osudy konkrétních obětí války.

VĚŘÍTE PUTINOVI? – Jak se změnil pohled Rusů na jejich prezidenta?

NA VÝCHODNÍ FRONTĚ – Pohled experta na válku jako vojenskou operaci.

JÁ, UKRAJINEC – Konkrétní zkušenost ukrajinského uprchlíka.

RUBLY, HŘIVNY, KORUNY – Jak Rusko, Česko a Západ zvládají ekonomické dopady války.

KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA – Co nám válka dala, když tolik ničí.

Reklama

Doporučované