Hlavní obsah

Mluví s blízkými umírajících. Frází „všechno bude dobré“ jim nepomůžete, říká

Foto: Jiří Erlebach, Fakultní nemocnice u sv. Anny

Alena Ganobčíková je jednou z koordinátorek týmu psychosociální intervenční služby.

Reklama

Tragické nehody nebo vážná onemocnění. Vyrovnat se s krizovými situacemi pomáhají v nemocnicích speciální týmy. „Lidé se k nám dostávají v nejhorších okamžicích svého života,“ říká členka intervenčního týmu Alena Ganobčíková.

Článek

Jak pomoci člověku, kterému právě umírá nebo zemřel někdo blízký? „Vyvarujte se frází, které slibují nemožné a bagatelizují pocity,“ radí zdravotnice. V brněnské Fakultní nemocnici u sv. Anny pomohla spolu s deseti kolegy už v desítkách případů.

Psychosociální podporu poskytli 38 rodinným příslušníkům pacientů, kteří čelili náhlému úmrtí nebo zdravotním komplikacím blízkého. Dále pomohli bezmála 15 zaměstnancům nemocnice, od sanitářů přes zdravotní sestry až po lékaře.

Tým proškolených specialistů se formoval dva roky, naplno funguje od května. Záchranářka Alena Ganobčíková z metabolické jednotky intenzivní péče se rozhodla pomáhat lidem i ve volném čase. „Oceňují hlavně to, že s nimi v tu chvíli někdo je,“ vysvětluje.

Udělala si kurzy první psychické pomoci – jak pro pacienty a klienty nemocnice jako tzv. intervent, tak i další, určený pro personál coby „peer“.

Jak vypadá psychická první pomoc?

První psychickou pomoc poskytuje tým vyškolených zdravotníků. Psychosociální podpora má dvě základní větve:

  • Interventi pomáhají při náhlých úmrtích či komplikacích zdravotního stavu blízkým postiženého. Poskytují první psychickou pomoc klientům, kteří se ocitnou v těžké životní situaci a mají potíže racionálně uvažovat. S klienty pracují minuty či hodiny, poté je v případě potřeby nasměrují na krizové linky či psychology.
  • Peerové poskytují psychickou pomoc zdravotníkům na domluvených schůzkách. Jelikož pracují ve společném prostředí, dokážou lépe pochopit problémy těch, kteří se na ně obrátí.

Co vás přivedlo k práci interventky a peera?

Já jsem zdravotnický záchranář, ale vždycky mě zajímala psychologie. Když se u nás v nemocnici rozneslo, že shánějí dobrovolníky pro první psychickou pomoc, tak jsem se přihlásila. Na radu lektorů jsem si udělala oba kurzy, jak peerovský pro pomoc kolegům z nemocnice, tak intervenční pro příbuzné pacientů.

Dokážete popsat, jak vypadá váš běžný den?

My jsme primárně zdravotníci na svých pracovištích. Pracujeme jako zdravotní sestry či záchranáři na ambulancích či resuscitačních lůžkách. Jedna z nás je lékařka. Intervenování a peerování děláme nad rámec svých povinností v podstatě ze svého volného času.

Za loňský rok jsme měli desítky intervencí. Ve většině případů interventky zaznamenaly krizovou situaci a samy se do ní vložily, případně zavolaly někoho dalšího z týmu.

K jakým případům docházíte?

Většinou pomáháme při náhlých úmrtích a při sdělování špatných diagnóz. Intervenční péče je určená každému, kdo vykazuje akutní stresovou reakci. Může jít třeba i o vážnou nehodu, kdy rodina nemá potvrzené, že byl jejich příbuzný ohrožený, ale bojí se o něj.

Já za sebou mám krátkou telefonickou intervenci. Jinak jsem nedávno měla intervenci s pánem, jehož syn měl těžkou schizofrenii a sebepoškozoval se. Nešlo o to, že by se na syna zlobil, ale byl zoufalý, jelikož s ním chodil po psychiatrech, dohlížel, že bere léky, ale tomuto nedokázal zabránit. Snažila jsem se mu vysvětlit, že vinu nenese ani on, ani syn, ale ta nemoc. Také jsem mu řekla, aby se zkusil soustředit i na sebe a odpočinout si, zatímco bude jeho syn několik týdnů v léčebně.

Kolegyně na anesteziologických a resuscitačních odděleních toho mají víc. Na urgentní příjem například přivezli paní, která byla obětí trestného činu, a hned na vedlejším lůžku ležel pachatel. Interventky jí musely pomoct vyrovnat se se zraněním i s jeho blízkostí.

A ta intervence po telefonu?

Na číslo, které je určené zdravotníkům, volala dcera zemřelého pána. Nevím, jak se k tomu číslu dostala. Chtěla si rychle promluvit. Zjistila jsem, že se bojí o rodinu, hlavně reakce svých dětí. Řešily jsme hlavně jednoho syna, který si s dědečkem byl blízký a obecně byl citlivý a špatně snášel negativní zprávy. Domluvily jsme se, že vyhledají odbornou péči. Nakonec jsme telefonovaly asi dvacet minut.

Intervence po telefonu musí být náročnější, když lidi nevidíte.

Naživo je to lepší, člověk dokáže lépe reagovat. U intervence je důležitá i neverbální komunikace, dávat najevo třeba očním kontaktem, že člověku naslouchám a vnímám ho. U telefonu můžu dávat najevo vnímání pouze verbálně a nevidím řeč těla. Pokud pláče a nejde to slyšet, nevím, že pláče.

Pracujete častěji jako jednotlivci, nebo společně v týmu?

Když jde o skupinu zasažených náhlou situací, jeden intervent to nezvládne. Dvojice si ale již dokáže lidi rozdělit. Ve vážnějších případech by nás pak zasahovalo více, ale to zatím nenastalo.

Jak dlouho intervence trvá?

Může to být od několika desítek minut až třeba po osm hodin. Záleží na tom, jak je na tom intervenovaný či intervent. Sám intervent může intervenci ukončit a zavolat kolegovi, aby ho vystřídal. Většinou však trvají intervence kolem dvou tří hodin.

Co se s klienty děje dál? Předáváte je psychologům?

V nejideálnějším případě se podaří intervenovaného stabilizovat a s blízkým odjede domů. Samozřejmě předáváme kontakty na krizová centra a linky podpory, případně pokud dojdeme k závěru, že je to nad naše síly, doporučujeme návštěvu psychologa.

Jak vypadal výcvik?

Trval asi tři čtyři měsíce. Na začátku jsme se naučili něco z teorie, ale z velké části jde o praktické dovednosti. Ve skupinkách jsme se vždy sešli a nacvičovali si situace, například mrtvé dítě či práci s viníkem dopravní nehody. Lektoři nám ukážou, jak bychom měli postupovat. Co dělat s člověkem, který pláče. Co dělat s člověkem, který se zlobí. Co dělat s člověkem, který si situaci odmítá připustit.

Vždy někdo hrál roli interventa, jiný roli postiženého a další byl pozorovatel. Přišlo mi skvělé vyzkoušet si zvlášť roli intervenovaného, protože si člověk na vlastní kůži zkusí, která fráze je dobrá, a naopak si například uvědomí, že může být intervenovanému nepříjemné, když se ho intervent dotýká.

Dokážu si představit, že i samotný výcvik může být emočně náročný.

Velice. Zkoušené situace byly často náročné, nacvičovali jsme i úmrtí novorozeněte. Nebyl jediný den, kdy by se neplakalo, často jsme si připomněli skutečné situace, naše vlastní problémy.

Objevily se případy, že by si lidé v kurzu uvědomili, že to nezvládají, a odešli?

Pár lidí z mé skupiny odešlo, ale většinou šlo o organizační záležitosti. Vždycky jsme to společně zvládli i s podporou lektorů, což byli zkušení psychologové a peerové. Vždy když nás téma semlelo, společně jsme to probrali.

Jak lidé reagují při těžkých situacích?

Ti lidé jsou rádi, že tam s nimi někdo je. Představte si, že se ocitnete na urgentním příjmu jako příbuzný zraněného nebo nemocného. Posadí vás tam a jste úplně sama. Nevíte, co se děje, nevíte, proč se to děje. Přijde doktor, něco vám řekne, půlce toho možná nerozumíte ani to nepochytíte, jak jste ve stresu.

Potom se za příbuzným přijdete podívat. Nerozumíte, co dělá ten přístroj, proč má tolik hadic kolem sebe, proč ten dotyčný vypadá tak, jak vypadá. Za to jsou ti lidé rádi, že je tam někdo, kdo je v tom provází, kdo jim to dovysvětlí, kdo jim informace doktora zopakuje, kdo je třeba přeloží do „lidštiny“.

Takže jim neposkytujete jen emoční podporu, ale přibližujete jim i zdravotnické záležitosti.

Přesně tak. Ptají se, proč je tak bílý, studený. Součástí akutní stresové reakce kromě strachu je to, že jim chybějí informace. My se ve zdravotnickém prostředí pohybujeme a dokážeme jim to vysvětlit, přeložit. Ten lékař tím myslel to a to. Váš příbuzný je bledý, protože se děje to a to, je studený z tohoto konkrétního důvodu. Jsme tlumočníci mezi těmi dvěma stranami.

Lékaři nemají nejspíš čas překládat a bavit se s nimi.

Já myslím, že záleží na lékaři i situaci. I kdyby si lékař chtěl s lidmi hodinu povídat, ne vždy na to má čas a prostor.

Jak s těmi lidmi mluvíte a co jim říkáte?

Učili nás být za člověkem o krok pozadu. Nechat ho určovat, co se bude dít. Když si chce povídat, povídám si s ním. Když chce sedět potichu a plakat, tak ho nechám, ať se vypláče. Když se ptá, co se děje, snažím se mu to vysvětlit popravdě.

Když chce nadávat na celý svět, tak ho v tomu podporuji. „Jasně, nadávejte, jasně, že jste naštvaný.“ Ať ze sebe dostane tu zlost. „Já bych se ve vaší situaci taky hněvala. Klidně to řekněte od plic, klidně buďte vulgární.“ Když se člověku uleví, tak co?

Jiná věc je, pokud by začal rozbíjet nábytek. Jsme tady pro intervenovaného, jsme na jeho straně. Když ale verbálně útočí na nemocnici a její personál, nepřidáváme se k němu, naopak se snažíme situaci vysvětlit a uklidnit.

Důležitá je i neverbální komunikace. Napodobujeme řeč těla. Pokud se člověk prochází chodbou nahoru a dolů, přidám se k němu. Dívám se člověku do očí, aby věděl, že mu naslouchám.

Co byste poradila lidem, jejichž blízký prožívá stresovou reakci?

Nedá se úplně říct, že konkrétní fráze, slova či postup určitě pomůžou. Doporučila bych vyjádřit zájem o toho člověka, zeptat se, jestli něco nepotřebuje. Ideálně nabízet konktrétně. Můžu ti udělat nákup. Můžu si s tebou povídat. Můžu ti pohlídat děti, ať si odpočineš. Neslibujte ale nemožné. Důležité je nabídnout konkrétní pomoc, ptát se a naslouchat.

Většinou chtějí lidé jen vyventilovat své emoce, své myšlenky, tak je nechte je vyventilovat, nebagatelizujte. Podporujte naději, ale nedávejte falešnou naději. Žádné „jasně, on se z toho dostane“ nebo „dneska se už vyléčí všechno“. To je kontraproduktivní, tím pomáháme jenom sobě.

Zmínila jste, že může jít o skupiny lidí. Jak postupujete, když se obviňují navzájem?

V takových případech je skvělé, že je interventů víc. Když se obviňují, každý intervent pracuje zvlášť s jedním, nebo s každou částí zvlášť.

Vím, že hned chvíli po skončení kurzu měly kolegyně větší intervenci, skupinku čtyř pěti lidí. Každý z nich reagoval jinak, někdo plakal, někdo byl hysterický, někdo byl pasivní. Rozdělily si je mezi sebou. Později říkaly, že ta práce ve dvou byla ideální.

Říkáte, že lidé reagují různě. Dá se obecně říct, jak velká část populace má jaké reakce?

To upřímně nevím. My obecně rozlišujeme dva typy stresové reakce. U první je člověk aktivní. Pláče, vzteká se, nadává. Druhá se vyskytuje zřídka, je to pasivní reakce. Člověk jen sedí, mlčí a dívá se „doblba“, říkám tomu „tunel“.

Co u té pasivní reakce? Máte být také pasivní?

Ten člověk v tom tunelu příliš nevnímá. Tu situaci jsem, přiznávám, ještě nezažila, ale učili nás tam s tím člověkem být. Občas se nenápadně připomenout, že jsem tam, kdyby si přál mluvit. Když vidím, že se třese zimou, hodím na něj deku. Když vím, že už dvě hodiny nehybně sedí, nabídnu mu sklenku vody, třeba mu stisknu ruku. A čekat a čekat a čekat, až se z toho „tunelu“ dostane ven.

Je něco, co by lidé neměli říkat či dělat?

Takové ty známé fráze: „Všechno bude zase dobrý.“ „On se z toho dostane.“ „Neplač, doma máš ještě další děti.“ Fráze, které bagatelizují naše pocity a myšlenky. Neslibovat nemožné a nereálné. „Tady jsou výborní lékaři, oni ho určitě zachrání.“ To nevíme. Nemůžeme slibovat něco, co nevíme.

Stalo se vám, třeba již při výcviku, že jste se zpětně vrátila k vlastním osobním rozhovorům a řekla si, tohle jsem udělala špatně?

Určitě. Frázi „bude to dobrý“ jsem používala mnohokrát. Znalosti z tohoto kurzu jako zdravotníci v práci využíváme každý den. Opravdu nás to naučilo komunikovat s těmi rodinami v krizi.

Na výcviku jste si zkoušeli různé situace. Ale přece jen, nebyl první případ, ten přechod, náročný?

Nacvičované situace nebyly identické, ale ty postupy mám zautomatizované. V tom kurzu do nás ty znalosti „vprali“, že nám to tak hezky sepnulo. A už to jede.

S těmi lidmi jste minuty, hodiny, ale pak odcházíte. Nejste emočně vyprahlí po tom odchodu, zvlášť když intervenovaní vaši práci v tu chvíli nejspíš nedocení?

Naší rolí není truchlení a smiřování, osoby dovést až do konce. My chceme jen stabilizovat aktuální situaci. Když vidíme, že začíná klient uvažovat racionálně, že plánuje, že půjde domů a co udělá zítra, můžeme odcházet s čistou myslí a s dobrým pocitem. Následně by ale mělo následovat ošetření každého interventa, pokud to potřebuje.

V jakých situacích se na vás obracejí zdravotníci?

Buď si o to zdravotník řekne sám, nebo oslovíme sami a nabídneme jim podporu, když víme, že v nemocnici došlo k mimořádné události. Domluvíme si individuální setkání, kdy si na hodinku sedneme a mezi čtyřma očima si popovídáme.

Jde spíše o soukromé, či profesní záležitosti?

Z našich zkušeností převažují osobní problémy, navazující psychosomatické problémy, které zasahují do výkonu práce. Jsme jenom lidé. Nedokážeme vstupem do práce zapomenout na všechny problémy, co máme doma.

Jste vázáni mlčenlivostí. Není to náročné, když se s těmi lidmi nadále potkáváte?

Není. V případě, že se potkáme, se pozdravíme, a pokud to situace dovolí, diskrétně se zeptám, jak se jim daří. Jinak naše běžná spolupráce probíhá tak jako obvykle.

Jak často pomáháte zdravotníkům?

Je to méně časté. Myslím, že je to tím, že je to pro nás v nemocnici stále nové. Lidé se bojí, neznají to. Zkušení kolegové z jiných nemocnic nám ale říkají: „Jenom si počkejte, až se něco semele, to se pak roztrhne pytel.“

Nedali by například přednost peerům z jiných nemocnic?

Každý to má asi jinak. Někteří se nechtějí otvírat někomu, koho potkávají v jídelně, na druhou stranu pro mnohé je důležité mluvit s někým, kdo zná prostředí dané nemocnice.

Reklama

Doporučované