Hlavní obsah

Komentář: Babiš si přisvojuje monopol na pomáhání. Je to chyba nás všech

Apolena Rychlíková
Novinářka a filmová režisérka, redaktorka Alarmu
Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Kampaň Andreje Babiše před prvním kolem prezidentských voleb, ilustrační snímek z Karlovarského kraje.

Reklama

Strukturální problémy Česka se odrážejí takřka v každých volbách, fragmentarizace společnosti pokračuje. Politická řešení známe – nikdo se k nim ale nemá. Prezidentské volby to potvrzují.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když před deseti lety urval v první přímé prezidentské volbě vítězství Miloš Zeman, vypadalo to, že do té doby nereflektovaný společenský vývoj polistopadového Česka vyplavuje své dlouho vytěsňované démony. Zděšení určité části populace bylo ohromné. První, takto viditelný a takto rámovaný souboj „dobra“ se „zlem“ se nás od té doby, v různých podobách, drží. Jakkoliv je nutné podotknout, že Andrej Babiš není Miloš Zeman, volební vzorce, odpovídající celé soustavě nerovností, se tu úspěšně drží dál. A spolu s nimi, bohužel, i přetrvávající politická pasivita, která vede k jejich dalšímu prohlubování. 

Zdá se, že problémy, které naši republiku trápí, se důsledněji a viditelněji diskutují pouze tehdy, když jsou volby. Jsou to právě vyhrocená období kampaní, v nichž se jinak přehlížená témata dostávají do centra pozornosti. Málokdy však s důrazem na nutnost jejich skutečného vyřešení – mnohem častěji slouží jako projekční plocha, do níž si různé skupiny vkládají to, co se jim zrovna hodí. V takto černobíle pojímaném politickém boji pak proti sobě může stát „hloupá“ vesnice a „vzdělané“ město, což je přesně ten typ narativu, který polarizujícímu Babišovi jenom nahrává. Jakmile nejostřejší politické boje utichnou, zájem o témata spojená se socioekonomickým rozvojem, stejně jako o lidi, kteří je svým přitakáním Zemanovi, Babišovi nebo i Okamurovi skrz volby artikulují, upadá, až mizí. To je chyba. 

Dalo by se říct, že na stále se opakující voličskou mapu jsme si zvykli až s překvapivou rychlostí. A to i přesto, že sociologické, datové i politologické analýzy se problémům takzvaného centra a periferie věnují pečlivě a soustavně. Nelze přitom mluvit pouze o městech a venkově, jak bývá občas zvykem. Termíny, spojené s centrem a periferií, se sociologicky uchopují i přes „vnitřní“ okraje. Centrum Ústí nad Labem jednoduše není to samé, co Šluknovský výběžek, a i na okrajích větších měst může panovat výrazná nespokojenost s politikou a tendence volit protestně.

Podle dat PAQ Research slavil Andrej Babiš v prvním kole prezidentských voleb úspěch v obcích, kde je vysoká míra exekucí, chudoby a nižší vzdělání. Získal v nich okolo 41 %. Pro Petra Pavla tady hlasovalo zhruba 32 % voličů. Obyvatelé sociálně znevýhodněných regionů chodí k volbám spíš méně, tentokrát tu ale volilo 62 %, což je nečekaně hodně. Ačkoliv se politická debata v Česku vede až nepříjemně často na ose určitých hodnot (které však vůbec nemusí být sdílené), o narůstající frustraci a fragmentarizaci rozhodují už více než deset let ty stejné faktory, související se socioekonomickým rozvojem a mírou nerovností v jednotlivých částech země.

Mluvit však pouze o chudobě by bylo zavádějící – a to navzdory stávající, neutěšené situaci, související s pádivou inflací a tím, že někteří lidé se nemohou uživit prací. Problém je zpravidla i ještě jinde. V upadající infrastruktuře, se kterou se některé regiony potýkají opravdu palčivě. Vzdělání, úroveň a dostupnost zdravotnické péče, doprava, nedostatek kulturního vyžití, nekvalitní bydlení – to všechno jsou témata, která určují každodennost. Pohled za hranice Prahy nebo jiných velkých měst ukazuje stále se opakující problémy, které výrazně komplikují běžný život lidí.

Jak se vám asi tak bude žít v oblasti, kde prakticky nefunguje jediná nemocnice? Kde si pacienty překládají na benzinkách, protože vozů je málo a nemohou opustit hranice okresu? Jaké to je tam chtít založit rodinu, když víte, že nejbližší porodnice je hodinu daleko? A jaké to je, bát se v takovém kraji náhlých problémů, jako je infarkt nebo mrtvice? 

Jakou perspektivu máte, když už od střední školy vás vzdělání připravuje pouze a jenom na realitu špatně placené práce v „ekonomice montoven“? Jaké to asi je, když za prací nebo za vzděláním dojíždíte, ale kvalita dopravy upadá a jízdné se neustále zdražuje? Jaké možnosti před vámi stojí, pokud jste upadli do exekucí a cesta z dluhů je prakticky nemožná a ještě tím zatížíte svou rodinu, a to rovnou na generace, protože dědičnost chudoby je u nás podle dat skutečně vysoká? 

To všechno jsou otázky, které je nutné si opakovaně klást, protože jsou v debatě relevantní a jenom jejich vyřešení může přinést změnu a celospolečenský posun k lepšímu. K tomu se ale politická reprezentace nemá – a to včetně Andreje Babiše. Problém ale je, že on, jakkoliv z pouhé vypočítavosti, do některých míst alespoň jezdil a dával tak lidem, kteří v nich žijí, najevo, že o nich ví. Že je alespoň vidí. To současná vláda nedělá a naopak se opakovaně uchyluje k moralizování nebo přímo k realizaci další nespravedlivé politiky.

Před nástupem Miloše Zemana debata o systémových bolestech české společnosti skoro neexistovala, a to přesto, že nenaplněné aspirace na lepší životní úroveň, které byly jedním z hnacích motorů devadesátek, byly už jasně viditelné. A s nimi i naštvanost mnoha lidí, že avizovaný životní standard „jako v Německu“ zůstává v nedohlednu. Ekonomická krize to jen prohloubila a nastartovala období postupného rozkladu. Ten má však – kromě emocionální a symbolické roviny – i rovinu praktickou a věcnou, o kterou se lze opírat, kterou lze analyzovat. 

Dnes přece máme k dispozici hned několik zásadních nástrojů, které nám společenskou a politickou dynamiku mohou pomoci pochopit, a co víc: také efektivně začít řešit. Z nějakého důvodu ale stále zůstává hlavně u slov a analýz, v horším případě pak přímo u ignorování kvalitně a do hloubky popsaných problémů naší společnosti. Prezidentská volba to znovu potvrzuje. I kvůli tomu se asociální, vykořisťující oligarcha Babiš, který lidem ve svých provozovnách platí směšně nízké peníze a z nerovností těží, může vydávat za lidumila.

Ať už prezidentské volby dopadnou jakkoliv, bude nutné začít pracovat na skutečné změně. Velký díl odpovědnosti přitom nebude ležet jen na budoucím prezidentovi, ale i na vládě a dalších aktérech a aktérkách veřejného života, včetně médií. Vyfouknout Babišovi roli toho, kdo se stará o lidi, můžeme jen tím, že budeme soustavně upozorňovat na to, s jakými strukturálními problémy se Česko potýká, a žádat jejich řešení tak, aby byl Babiš vždy o několik kroků pozadu. Spokojit se s tím, že se voličská mapa nějak stabilizovala, a zavírat před skutečným problémy oči, by byla chyba. V případě výhry Petra Pavla dokonce větší, než kdyby v sobotu navzdory průzkumům zvítězil Andrej Babiš.

Reklama

Doporučované