Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Hledání nového ministra školství uprostřed požáru, který zachvátil hnutí Starostové a nezávislí po vypuknutí kauzy Hlubuček, se bezesporu zapíše do historie rezortu jako jeden z nejdramatičtějších okamžiků. Stačí připomenout, že předseda STAN Vít Rakušan, zatlačený po těžkých ranách do provazů politického ringu, musí hledat náhradu za Petra Gazdíka jen pár dní před vypuknutím našeho evropského předsednictví.
Nejde jen o to, že už v první půlce července by měl nový šéf resortu školství prezentovat v Bruselu při parlamentních interpelacích připravené věci našeho předsednictví. Na konci prázdnin musí vláda zvládnout i začlenění dětí ukrajinských uprchlíků do českých škol za situace, kdy do poslední chvíle nebude jasné, kolik jich vlastně bude. Gazdíkův nástupce musí pokračovat i v očištění Cermatu od neprůhledných a předražených zakázek, v reformě maturit, přijímaček, vzdělávacího systému a dalších podstatných a neodkladných reforem, k nimž se vláda zavázala ve svém programovém prohlášení.
Chyba, která může být poslední
Vít Rakušan stejně jako premiér Fiala mluví o tom, že nový ministr musí být „silná osobnost.“ Šéf STAN si jistě uvědomuje, že pokud by v tomhle osudovém kroku zaváhal, sáhl vedle, mohlo by to zasadit další a možná osudový hřebík do politické rakve nejen jeho samotného, ale i celého hnutí.
Rakušan mluví o tom, že zatím se spíše pokouší najít jméno, které „bude nějakým způsobem reprezentovat naše hnutí a byl by to člověk nový.“ To je svým způsobem dost rozporuplná formulace. Jen těžko si představit osobnost úctyhodného kalibru, v níž se snoubí „člověk nový“ a zároveň „reprezentant“ STAN. Tedy formace, zmítající se v hluboké krizi a s ohlodaným vedením, kde zbyl notně osamocený Rakušan. Poté co sám selhal jako vůdce, když nedokázal ve straně včas prosadit odchod Petra Hlubučka ze stranických i magistrátních funkcí. A to i za cenu, že by vyhrotil situaci do dilematu „buď já, nebo Hlubuček.“
Svým způsobem je neobvyklé, že jen tři hodiny poté, co Petr Gazdík oznámil rezignaci, Vít Rakušan už pohovořil v Otázkách Václava Moravce o senátorech Jiřím Drahošovi a Miroslavu Plevném jako o možných Gazdíkových nástupcích. Jistě, zrovna u těchto dvou členů horní komory zvolených za STAN si lze představit, že by komplikovaný rezort školství mohli zvládnout. Spíš byla nápadná zdrženlivost obou jmenovaných, stejně jako u dalších méně známých oslovených kandidátů z řad poslanců STAN, o kterých psaly Seznam Zprávy. Přitom někteří z nich nabídku na šéfování Ministerstva školství rovnou odmítli.
Za této situace ovšem hrozí, že pro vedení resortu školství Vít Rakušan nezíská opravdu silnou politickou osobnost, na níž se shodne celá pětikoalice a bude přijímána i odbornou veřejností. A která nalezne dost odhodlání a energie prosazovat odvážné změny v resortu, a to v podmínkách všeprostupující hospodářské a sociální krize a nepředvídatelné budoucnosti.
Když totiž před Vánocemi loňského roku nastupoval kabinet Petra Fialy, jeho vyhlídky v boji s koronavirovou vlnou, narůstající inflací včetně cen energií byly sice ponuré, ale zdaleka ne tak temné jako nyní. Putinův válečný vpád na Ukrajinu, jeho energetický útok na ekonomiku evropských zemí, vzedmutí několikamilionové uprchlické vlny do států východní a střední Evropy – to všechno proměnilo Fialovu vládu ve „válečný kabinet“. A posbírat odvahu ke vstupu do takové vlády, to je výzva k politicky sebezničující misi.
Návrat Plagy nepostrádá logiku
Dost se mluví o tom, že resortu školství by se mohl ujmout sám Rakušan, který je původním povoláním učitel. Šéf STAN by tak ustoupil tlaku opozice na jeho odchod z Ministerstva vnitra. Přitom nejen opoziční politici, ale i leckteří glosátoři politiky argumentují, že předseda hnutí, jehož výrazný regionální představitel je vyšetřovaný v korupčním skandálu, nemůže zůstat ministrem vnitra.
Na druhou stranu je zřejmé, že z pohledu Rakušana by byl takový krok otupením jeho jediné silnější karty v této kauze, kdy dost uvěřitelně popírá, že by jakkoliv ovlivňoval policii. A poukazuje na to, že celá kauza vyvřela právě v době, kdy už byl ministrem.
Jeho odchod z čela Ministerstva vnitra je ještě méně pravděpodobný poté, co Andrej Babiš zaútočil na Rakušana s tím, že „pan ministr, když ještě nebyl ministr, tak domluvil Švejdarovi, aby skončil jako policejní prezident, a údajně se ptal na to, jestli NCOZ vyšetřuje STAN.“ To už zřejmě bylo moc i na bývalého policejního prezidenta, který vydal respektuhodné prohlášení, že se ho Rakušan nikdy na pana Hlubučka neptal. S něčím takovým Babiš, zakletý v mantinelech vlastní podlosti, asi vůbec nepočítal.
V nynějším očekávání nového ministra školství dost často zaznívá zejména ze strany odborné veřejnosti jméno předchozího ministra školství v Babišově vládě Roberta Plagy. Což je pozoruhodná postava už jenom tím, že Plagu si ponechal Gazdík na ministerstvu jako náměstka. Ještě za svého působení v Babišově vládě Robert Plaga vystoupil z hnutí ANO, když Babiš po korupčním skandálu v Brně rozpustil a znovu založil tamní organizaci ANO. Plaga tehdy veřejně vyhlásil v České televizi, že o obnovení svého členství v Babišově hnutí nemá zájem. Když ho potom chtěl Babiš z vlády vyhodit, narazil na masivní vlnu odporu, která se vzedmula napříč odbornou komunitou i školskou soustavou, představiteli průmyslu, ale i zástupci tehdejší demokratické opozice v parlamentu.
Lze předpokládat, že by Robert Plaga, který zvládl krizové řízení školství, když procházelo těžkými zkouškami během pandemické krize, dokázal v nynější složité situaci rychle pokračovat v Gazdíkově práci. Už jenom proto, že Gazdík v mnohém navazoval na něj.
Vlastně by Plaga mohl do vlády přijít s vybavením, jímž se může prokázat málokdo: jako osvědčený, nestranický odborník, ovšem z docela slušnou politickou a vládní zkušeností. Koneckonců, že se uvažuje i o Plagovi, připustil v rozhovoru pro Český rozhlas i Vít Rakušan.
Není samozřejmě sporu, že povolání ministra Babišovy veskrze populistické vlády do řad středopravé koalice by bylo hodně svérázným rozhodnutím, které nemá v české politice obdoby. Na druhou stranu si lze představit, že nemalou částí veřejnosti by mohlo být vnímáno jako první Rakušanův krok na cestě k očistě strany, která by tak předvedla, že v čase svého zhanobení korupcí je schopna zájem státu povýšit nad úzkoprsé partajnictví.
