Komentář: Životní prostředí není ministerstvo na vedlejšák. Politici spí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se za Babišovy vlády rozhodl ministr průmysl a obchodu Karel Havlíček „zhostit“ i druhé role a přijal pozici ministra dopravy, budilo to nejen reakce výsměšné, ale také šokované. Možnost, že by někdo byl vůbec schopen řídit poctivě dva resorty s tím, co všechno k nim náleží, byla sama o sobě nepředstavitelná a působilo to od Babiše i Havlíčka jednoduše jako výsměch.

Když se – po odstoupení Anny Hubáčkové a vynuceném odložení nominace brněnského lidoveckého politika Petra Hladíka – druhého ministerstva ujal předseda KDU-ČSL Marian Jurečka, žádné širší diskuze tohoto typu se neobjevily.

Dost možná i proto, že si k robustnímu Ministertsvu práce a sociálních věcí, jehož agenda by vystačila hned na několik „podministerstev“, přidal právě životní prostředí.

Úřad-popelku, kterou politická reprezentace dlouhodobě pojímá jako cosi do počtu, resort, o nějž není takový zájem a není třeba mu věnovat ani pozornost, ani péči. A rozhodně není třeba posilovat jeho kompetence.

Takový přístup je ovšem zásadní chybou a odráží neschopnost politických elit chápat v plném rozsahu hrozby klimatické katastrofy.

Už samotná skutečnost, že pověření vést Ministerstvo životního prostředí dostal Marian Jurečka, který by měl a musí být maximálně vytížený dosavadní prací, ukazuje, jak málo kabinet Petra Fialy s životním prostředím počítá.

Jurečka má už skoro rok na starosti ministerstvo, které se v době několika souběžných krizí potýká s čím dál mohutnější agendou a hraje jednu z klíčových rolí pro udržení zbytků společenské sociální stabilizace. Je tedy těžko představitelné, že by mohl ministr práce a sociálních věcí věnovat minimálně stejný, nebo alespoň podobný čas ještě agendě ministra životního prostředí. Přesto jím však, byť dočasně, je. Zatím první měsíc.

I samotné přistupování na logiku toho, že by jeden ministr vůbec měl mít ministerstva dvě, jakkoliv na dobu omezenou, smysl nedává. Pokud jsme se shodli, že existují nějaké resorty, které mají mít nějakou agendu, proč by se mezi ně měl půlit jeden člověk? Opravdu nemáme dostatek erudovaných, orientovaných a zodpovědných lidí? Pokud ne, co to vypovídá o kvalitě politického prostředí u nás? Nebo se jen nikoho opravdu kvalitního nechtělo vládě Petra Fialy hledat? A stalo by se to samé, kdyby se jednalo například o „silové“ ministerstvo typu finance nebo vnitro? Nemyslím si.

Postoj k Ministerstvu životního prostředí by se přitom měl přehodotit, a to od základů.

V době, kdy nás a naši budoucnost klimatická krize ohrožuje ze všech krizí nejvíc a kdy je také úzce propojena se všemi oblastmi našich životů, je zásadní a důležité klást problematiku změny klimatu do samotného středu našeho jednání. Jinými slovy: stálo by za to takřka všechny projekty, které se projednávají, zkoumat i z hlediska možných dopadů na klima a tento typ posuzování brát velmi vážně při konkrétním politickém rozhodování.

V očích řady politiků a političek dlouhodobě převládá představa, že klimatická krize je vlastně jen nějaká vzdálená, nedůležitá záležitost, která na nás, obyvatele a obyvatelky České republiky, nedopadá. Často to také vypadá, jako by se tímto přístupem část politiků i společnosti snažila Česko vyčlenit z podílu na klimatické katastrofě.

Jenže data ukazují, že na ničení planety se podílíme významně: Česko je v přepočtu na osobu jedním z největších znečišťovatelů ovzduší v EU. Závazky z Pařížské dohody se plnit nedaří a stále je naše země členem Energetické charty, z níž už některé státy (mj. Německo, Nizozemsko a Polsko) vystupují a ve hře je odstoupení i celé Evropské unie.

Země se v posledních desetiletích otepluje bezprecedentním tempem. Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře nezvratně roste. Do obnovitelných zdrojů neinvestujeme dostatečně, a tím se naše země stává zranitelnou na mezinárodním poli.

Dopady klimatické změny pociťujeme všichni každý rok se zvyšující se intenzitou. Například v létě ohrožují vlny extrémních veder zranitelné skupiny lidí na životech a právě nesnesitelná vedra jsou podle WHO jedním z největších nebezpečí, která klimatická změna přináší. Stejně tak se promítají do úbytků vody, úrody, umírání lesů, snesitelnosti života ve městech i mimo ně, problémů souvisejících s energetikou, proměnou pracovního trhu, s geopolitikou, státní bezpečností, migrací, válkami a dalších, naprosto zásadních věcí. A bude hůř, pokud si neuvědomíme, že klimatická katastrofa dnes vstupuje prakticky do každé oblasti, na kterou si vzpomeneme, a politické elity se podle toho nezačnou chovat. Lokálně i globálně.

Možná je otázka personálního obsazení Ministerstva životního prostředí pro vládu Petra Fialy něčím nepodstatným. Jenže skutečnost, že ministerstvo, které by mělo dnes být ve středu pozornosti, může klidně „řídit“ ministr jiného obřího resortu, má prostě i svůj velký symbolický rozměr.

Jako by nám tím vláda dávala najevo, že si závažnost klimatické katastrofy uvědomit neumí a ani nechce. Je to přitom v rozporu s tím, že čím dál víc lidí považuje klimatickou změnu za závažnou, případně cítí ve vztahu k ní bezmoc a strach.

Ukázal to například výzkum vědců z Masarykovy univerzity a organizace Green Dock, podle kterého si více než tři čtvrtiny lidí uvědomují, že klimatická změna probíhá a může fatálně ohrozit naši budoucnost. Podobně hovoří i nejnovější data STEM a Institutu 2050 z výzkumu Česká (ne)transformace 2022: každý druhý Čech by se změnou klimatu chtěl něco dělat co nejdříve. Lidé chápou, že je třeba jednat.

Přehodnocení politického vztahu ke klimatu by i proto mělo být nutností, se kterou není možné otálet. Čas je neúprosný a dopady nezvratné.