Článek
Jedenačtyřicetiletá pirátka Adéla Šípová je nejmladší senátorkou. Feministka, advokátka a matka pěti dětí byla do horní komory zvolena před dvěma roky.
V rozhovoru popisuje své rozčarování z horní parlamentní komory, která vždycky byla sborem starších prošedivělých mužů.
„Třeba mně říkají Adélko. Já to nesnáším. Já to opravdu nesnáším. To je přece něco, co je vyhrazeno do soukromého života, a ne do práce,“ říká senátorka v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Žen je tady pouhých 15 procent, méně než ve Sněmovně nebo většině obecních zastupitelstev. Vy jako feministka jste sem vlétla po úspěšných volbách před dvěma roky, jak se vám v pánském klubu žije?
Rozhodně nelituji. Pořád cítím euforii z toho, že mě voliči jako obyčejnou neznámou ženu a matku poslali z domácnosti do Senátu. Musela jsem se probojovat skrz známost soupeřů, kterými byli Jiří Dienstbier, Petr Bendl nebo kladenský primátor Milan Volf. Akorát ta politika prostě vypadá trošku jinak, než jsem si myslela na začátku. Šla jsem do toho úplně bez znalosti a dost naivní. I když naivní jsem stále a skoro říkám, že je to místy i moje výhoda oproti těm trošku vyhořelým politikům.
Co tím myslíte, jak jinak politika vypadá zevnitř?
Nastoupila jsem do Senátu, kde se všichni vzájemně na sebe usmívají. Kolegové se plácají po ramenou a říkají si zdrobnělými jmény. Tváří se, že je to prostě takový skautský tábor, kde toho všichni spolu hodně prožili a že by za sebe bojovali do posledního dechu. Postupně jsem zjistila, že to je taková firemní kultura.
To vás překvapilo? Jakože je to falešná přetvářka?
Ano. Třeba mně říkají Adélko. Já to nesnáším. Já to opravdu nesnáším. Abyste mi rozuměl – samozřejmě mám ráda, když mě někdo oslovuje Adélko, ale to je přece něco, co je vyhrazeno do nějakého soukromého života, a ne do práce. Tady mi někteří starší kolegové senátoři hned, jak jsme se seznámili, nabídli tykání, což mě velmi zarazilo.
Proč?
Já to tykání úplně nemám ráda. A není to proto, že bych nechtěla s kolegy hovořit, ale mně to stírá jakousi profesionalitu. Není nezbytné, abychom si v politice všichni tykali. Mně se hůř pracuje, hůř soustředí. Dokonce jsme to konzultovala se svými kolegyněmi, které se třeba pohybují na půdě Evropského parlamentu. A ony mi řekly, že tohle není úplně obvyklé, aby spolu politici chodili potom na pivo.
Abych tomu dobře rozuměl. Když vás nějaký starší senátor osloví „Adélko“, tak vy za tím cítíte, že vám říká: „ty jsi mladá, ještě hloupá, naivní ženská, seď tady v koutě a dívej se, jak se to dělá“?
Bohužel to tak cítím. Myslím ale, že někteří senátoři už zjistili, že o věcech a návrzích zákonů přemýšlím a že mi skutečně jde o věc. Takže snad jsem si nějakou autoritu v této oblasti vybudovala.
Ženy v Poslanecké sněmovně se také často cítí upozaděny, ale takovou zkušenost nepopisují. Není to i tím, že senátoři jsou většinou starší a výrazně konzervativnější?
Asi to tak je. Je to vidět, když se třeba bavíme o problematice domácího násilí nebo rovnosti žen a mužů. Pro pány v Senátu to není úplně taková priorita. A já to vlastně chápu, protože oni se s tím prostě nesetkávají. Tady sedí dlouhá řada mužů, kteří mají identickou zkušenost. Jsou to privilegovaní, heterosexuální bílí muži s úspěšnou kariérou typově primáře a s podporující tolerantní manželkou, která se stará o to, aby měli komfort k výkonu a mohli kumulovat funkce. Já se omlouvám, ale prostě tak to je.
Dobře a co to pro vás jako senátorku znamená? Že tady nemůžete prosadit svá témata, jako jsou třeba rovné příležitosti?
Myslela jsem si, že bude snazší prosazovat témata, která jsou podle mě důležitá pro hodně lidí. Myslela jsem si, že bude mnohem snazší třeba se bavit o problematice zadlužení, o životním prostředí, o problematice rovnosti a vůbec demokratickém zastoupení našich lidí ve společnosti. Bohužel jsem zjistila, že i když někteří politici se mnou souhlasí, tak narážejí na nějaké politické dohody. Tohle je věc, kterou já neumím, a vlastně sama řeším, jestli se to chci učit.
Můžete se spojit s nějakými mladšími senátory nebo nezávislými senátory. To také nejde?
Snažím se všechny cesty naplňovat. Teď jsem se stala členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Mohu se zapojit do debat o tom, jakým způsobem se můžeme vydat dál, abychom ženám pomohli zapojit se do veřejného dění. Druhá věc, kterou mám teď v plánu, je založit senátní komisi pro rovnost žen a mužů.
To tady bude malá revoluce, ne? Až třeba takový senátor Jiří Čunek uslyší ten název komise, tak se bude křižovat.
Asi jo. A někteří budou říkat, že nevědí, co je to gender. Že to slovo v našem právním řádu neexistuje. Ale když už zmiňujete pana Čunka, mám s ním takovou historku. Jednou mě sem přišel navštívit můj třináctiletý syn. Chtěla jsem mu ukázat, jak to tady vypadá a jak probíhá jednání v Senátu. A najednou si ho všiml kolega Čunek a nahlas se podivil: „Kdo sem přivedl to dítě?“ Když zjistil, že já, tak odvětil: „Aha, no tak vy můžete. Ale kdyby to byl muž, tak to bych nepřipustil. Muž si to musí zařídit.“
Rozumím, Jiří Čunek se snažil být vtipný a dopadlo to jako obvykle. Ale vážně, co ta vaše komise vyřeší?
Vidím v justici, že máme víc soudkyň než soudců, ale nahoře ve vedoucích pozicích je většina mužů. Podobné podreprezentování žen vidíme v akademickém prostředí. Ženy mají těžké dostat se nahoru, byť jsou vzdělané a mají k tomu všechny kompetence. Nás to jako společnost poškozuje, protože nevyužíváme potenciál, který do žen dáváme. Z univerzit vychází víc vysokoškolaček než vysokoškoláků, ale najednou někam zmizí. Teď se musíme bavit o tom, proč to tak je.
Pojďme na to – proč?
Musíme se ptát, co ženám brání. Brání jim zejména to, že na nich leží péče o rodinu nebo o rodiče, babičky a dědečky. Ve chvíli, kdy my jako společnost budeme považovat za normální, že se stará víceméně žena, tak ženy nemají prostor.
Budete tedy kromě jiného prosazovat, aby byly dostupnější různé služby?
Já vám řeknu, proč jsou třeba mateřské školky nedostupné. Protože o zřízení těchto služeb rozhodují muži. A oni nevidí ten problém. Nedostatek těchto služeb je důsledkem toho, že v politice je více mužů. Protože tyto služby jsou samozřejmě drahé, musíte do toho investovat prostředky, musíte postavit školky, musíte zajistit financování jejich chodu. A muži tomu nedávají takovou prioritu.
Takže než vás bude víc, budete muset víc křičet a rvát se?
Bohužel, jsem tady asi jedna z mála, kteří opravdu bijí na poplach. Pokud si ale prosadím tu svou komisi, tak budu chtít, aby každý zákon, který k nám přijde, byl posouzen z hlediska rovnosti žen a mužů. Nejlépe je ten rozpor vidět na dopravní politice – ženy častěji jezdí veřejnou dopravou, muži individuálně autem.
Víc žen ale přece jen vidíme v komunální politice nebo třeba neziskovkách. Není to i tím, že vy ženy jste častěji pragmatičtější a máte rády konkrétní hmatatelné výsledky, zatímco ta velká politika je víc „kecací“ disciplínou, která vás tolik nepřitahuje?
Nechci nějak generalizovat, ale samozřejmě, ženy mají méně času na to kecání. Vím, že ženy se opravdu velmi živě zajímají o veřejné dění a jsou aktivní. Ale mnohem více jsou aktivní tam, kde když něco udělají, tak vidí výsledek. Třeba v komunální politice nejde o to, jak dlouho kecáte a jestli si natočíte svůj projev u pultíku. Takže podle mě ženám rozhodně nechybějí ambice. Ale bohužel kde leží moc, tam jsou potřeba ostré lokty. A muži mají své mechanismy, jak se dostat výš.
