Hlavní obsah

Blog: Je načase přestat děti trestat jedničkami

Foto: Profimedia.cz

Už žádná nedostatečná za nezvládnutý úkol. Ilustrační foto.

Reklama

Princip srovnávání, na němž stojí systém školního známkování v Česku, vyvolává v dětech nezdravé pocity, že je někdo lepší a jiný zase horší. Soutěživost a vnější motivace děti od učení spíš odrazují, než aby je motivovaly.

Článek

„Princip srovnávání vychází z toho, že děti v klasické škole rozdělíme do tříd podle věku a očekáváme, že všichni musí ve stejnou dobu umět stejné věci. A když je někdo neumí, projeví se to v jeho hodnocení, ve známce. Což v dětech vyvolává nezdravé pocity, že je někdo jiný lepší nebo horší,“ řekl mi před časem Pavel Branda, kariérně úspěšný muž s doktorským titulem. A také zakladatel svobodné, přesněji řečeno demokratické Sudbury školy. Nová budova pro šedesát školáků, kde se děti nechválí ani netrestají, vyrostla nedávno v Rádle, v půli cesty mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou.

Mluvím o ní proto, že Seznam Zprávy na konci týdne informovaly o plánu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy zrušit na prvním stupni – nejprve tedy v první až třetí třídě – známkování. Děti se mají hodnotit slovně.

Tři měsíce ve škole a nesnášel učení

K čemuž má Branda co říci: „U známkování funguje vnější motivace, která není zdravá a především není trvalá. Děti v klasické škole mohou věci dělat buď proto, aby získaly odměnu, anebo aby se vyhnuly trestu. Jakmile lákadlo odměny a hrozba trestu zmizí, děti se obrátí k pasivitě, protože v činnosti, kterou dřív dělaly jen kvůli známce, najednou nevidí smysl.“

Branda se rozhodl pro své i další děti vybudovat alternativu, v níž známkování není středobodem všeho. Stalo se tak poté, co jeho syn nastoupil do běžné školy.

„Matěje, našeho nejstaršího syna, do doby, než nastoupil do školy, všechno bavilo. Nebylo možné ho v samovzdělávání zastavit. Vše se učil sám, z vlastního zájmu. Chtěl znát čísla, chtěl umět počítat, toužil poznávat barvy, písmena, bavila ho hudba. Bídníky, muzikál, který jsme si pouštěli v autě, uměl nazpaměť. Po nástupu do školy jsem viděl obrovskou změnu. Po třech měsících přišel s tím, že nesnáší učení. Po celý svůj předchozí život ho přirozeně miloval. Učení se novým věcem byla podstata jeho bytí. Stačily tři měsíce a přišel o veškerou vnitřní motivaci, kterou v sobě měl od narození. To mi vyrazilo dech,“ vypráví Branda.

Chystané změny v českém školství

Prvňáci, druháci ani třeťáci by už nedostávali známky, ale slovní hodnocení. Takový je plán Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Děti by se díky tomu nemusely školy tolik obávat a naopak by dostaly lepší zpětnou vazbu.

Vysvětluje, že se děti v demokratických školách neučí číst nebo psát proto, aby z diktátu dostaly jedničku, nebo naopak nedostaly pětku. Učí se psát, aby mohly na počítači naťukat, co potřebují, aby mohly do vyhledávače vepsat, co je zajímá, a najít si informace. A číst se logicky učí, aby si pak získané informace mohly přečíst. Samy od sebe vidí, že číst a psát je užitečná věc, bez níž se nepohnou dál.

Branda soudí, že soutěživost a vnější motivace děti od učení odrazují, místo aby je motivovaly.

Minecraft jako součást vzdělání

Až dosud s ním bezvýhradně souhlasím. Jsem ale přece jen trochu zakotvený v tradičních konvencích, takže některá pravidla demokratické školy mi přijdou snad až příliš rozevlátá.

Děti si v podstatě dělají, co chtějí. Neexistuje rozdělení do tříd, kolektiv je věkově smíšený. Hrají si podle vlastních pravidel a tím se učí. Podle Brandy tak rozvíjejí komunikační schopnosti, sociální dovednosti, vyjednávání, rozvíjejí se fyzicky.

Některé děti se, mají-li o to zájem, učí například písmena. Další hrají počítačové hry, pokud se jim chce. „Kdekdo bere hry jako obrovské zlo. V případě Minecraftu v nich ovšem, pokud chceme, můžeme vidět rozvoj a výuku týmové práce, hledání informací na internetu,“ míní Branda. „Děti se učí využívat informace, které jsou běžně kolem nich. Obecně řečeno si děti určují, čemu se chtějí věnovat.“

Foto: Jan Stránský, Seznam Zprávy

Pavel Branda vnímá například počítačovou hru Minecraft jako nástroj pro výuku týmové práce.

Děti tu podle Brandy používají nástroje, které vidí v rukou svých rodičů a považují je proto za potřebné a úplně běžné.

Jak jsem již přiznal, na mě je to snad až příliš progresivní. Třeba při vyslovení termínu Minecraft mi naskakují pupínky. Přesto i naše děti navštěvují svobodnou – byť výrazně konzervativnější – školu, kde se neznámkuje, trest není vnímán jako motivace a dítě jako nesvéprávný neználek. Škola má díky tomuhle nastavení povznášející atmosféru. A děti jsou tam šťastné. Do školy se, na rozdíl od některých vrstevníků, těší.

Což je, soudím, to vůbec nejpodstatnější. Pavel Branda to při vzpomínce na averzi svého syna ke škole shrnuje přesně: „Přišlo mi nepřijatelné dojít tak záhy k nechuti učit se. Speciálně v dnešním světě, který jde strašně rychle dopředu. Člověk se musí učit novým věcem neustále, po celý život. Nejhorší výbava, říkal jsem si, kterou mohu synovi do života dát, je odpor k učení.“

Reklama

Doporučované