Hlavní obsah

Plány na odstřižení Putinova plynu jsou naprosto přemrštěné

Zuzana Kubátová
šéfreportérka SZ Byznys
Foto: Profimedia.cz

Ruský prezident Vladimir Putin má důvod k úsměvu. Plány Evropy na odstřižení ruského plynu jsou dle odborníků nereálné.

Reklama

ANALÝZA. Evropská komise představila plán, jak rychle odejít od ruského plynu. Vize, že k osvobození od závislosti na Putinovi už v příštích letech výrazně pomohou úspory, vodík a biometan, jsou ale nereálné.

Článek

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co se v analýze dočtete

  • Evropa se chce zbavit ruského plynu.
  • Česko je na Gazpromu závislé téměř stoprocentně, země by musela nahradit necelých 10 miliard kubíků plynu.
  • EU sází na zelené zdroje, podle odborníků jsou ale cíle Evropy nastavené příliš velkoryse, a tedy nereálně.
  • Bez fosilního plynu se v dohledné době rozhodně neobejdeme. Zelená energetika, byť na ni do velké míry sází i Evropská komise, Česko a Evropu od závislosti na Kremlu zatím neosvobodí.

Plán zvaný REPowerEU je cestovní mapou, která má Evropu už do roku 2027 vyvést ze závislosti na ruském plynu. Řeší tak způsob, jak najít náhradu pro dvě pětiny dnešní spotřeby. Tedy nahradit zhruba 155 miliard kubíků plynu, jež Unie ročně z Ruska nakupuje.

V Česku, které je na Gazpromu závislé téměř stoprocentně, bychom museli nahradit necelých 10 miliard kubíků.

Na financování celého procesu chce Brusel uvolnit do roku 2027 dodatečných 210 miliard eur.

REPowerEU stojí na třech hlavních pilířích: zaprvé na úsporách energie, zadruhé na nové bezemisní energetice. Třetím nástrojem je diverzifikace plynového dovozu. Tedy uzavírání nových kontraktů na dovoz plynu, společný nákup, výstavba terminálů na příjem zkapalněného plynu LNG ze zámoří, budování nových plynovodů a posilování stávajících přepravních cest.

Cesta k nezávislosti

Ekologičtí aktivisté ovšem tvrdí, že by nám stačily ze tří navrhovaných nástrojů jen dva: úspory a nové zelené technologie.

„Už do roku 2027 můžeme omezit všechen ruský plyn, pokud naplno rozjedeme obnovitelné zdroje energie, využijeme příležitosti k úsporám – hlavně renovace budov – a budeme motivovat další hráče na trhu, banky nebo průmysl, aby hledali alternativy,“ tvrdí Radek Kubala z platformy pro sociálně-ekonomickou transformaci Re-set.

Podle něj by pak bylo třeba hledat náhradu jen za malou část ruských dodávek. Budování nové plynárenské infrastruktury a zabezpečení dovozu pro příští roky je podle aktivistů z Re-set zbytečné a vede společnost do fosilní slepé uličky.

Také energetický think-tank Ember došel k závěru, že Evropa může už do roku 2025 nahradit minimálně dvě třetiny ruského dovozu obnovitelnými technologiemi. Stačí k tomu jen splnit cíle dosud neschváleného legislativního balíčku Fit for 55, s nímž loni přišla Evropská komise, a dále ještě víc urychlit rozvoj zelených elektráren, energetických úspor a elektrifikace nad jeho cíle.

Právě se zelenou energetikou a úsporami hodně počítá i plán REPowerEU: cíl pro podíl energie z obnovitelných zdrojů se má do roku 2030 zvednout ze 40 procent, s nimiž počítal balíček Fit for 55, na 45 procent.

Potíž je v tom, že tyto velkorysé vize neberou v úvahu úroveň a možnosti současných technologií a nezohledňují všechny potřebné náklady. Jaký potenciál nefosilní náhrady zemního plynu dnes vlastně mají?

Růžové brýle

Plán REPowerEU počítá s rychlým spouštěním projektů na využívání solární a větrné energie, jakož i zavádění vodíku z obnovitelných zdrojů. Deset milionů tun zeleného vodíku má Unie už během pár let podle dokumentu dovážet, dalších deset milionů tun má vyrábět sama.

Bezemisní vodík se vyrábí z přebytků solární a větrné elektřiny. Proto má Evropa podle REPowerEU zvednout už během tří let jen instalovaný výkon solárních elektráren na 320 GW, dvojnásobek proti dnešnímu stavu. A do konce dekády na dalších 600 GW. Jen sezonní přebytečná produkce solárů by pak mohla podle unijních stratégů nahradit spotřebu 9 miliard kubíků plynu ročně. Podobně se počítá s rychlou výstavbou obřích větrných parků v přímořských státech, hlavně na severu Evropy.

Je otázka, jak se během měsíců či několika málo let zvládnou povolovací řízení na velké stavby a do krajiny výrazně zasahující stavby i v zemích, kde je stavební právo mnohem pružnější než u nás. Ale podívejme se na východiska těchto plánů.

Podle profesora Františka Hrdličky z pražského ČVUT, experta na energetické stroje, jsou totiž zelené vize zčásti stavěné na řadě nereálných předpokladů. „V podkladech pro Evropskou radu jsou mapky, podle nichž vychází solární potenciál jižní Moravy lépe než Španělsko. A vítr podle nich kolem Prahy fouká lépe než v severním Německu. Modelové příklady nemají nic společného s realitou,“ prohlásil Hrdlička.

Znamenalo by to, že plánované obnovitelné elektrárny – pokud se opravdu postaví s předpokladem potenciálů uvedených v podkladech pro evropské orgány – budou mít ve skutečnosti mnohem nižší produkci, než unijní plánovači tvrdí.

Spásný vodík

Plán REPowerEU dále počítá s budováním elektrolyzérů o kapacitě 17,5 GW, jež by už do roku 2025 zajistily z přebytečné solární a větrné elektřiny domácí výrobu 10 milionů tun obnovitelného vodíku.

To už považuje profesor Hrdlička za zcela nemožné. „Vzhledem k tomu, že na výrobu tuny vodíku potřebujete 55 megawatthodin elektřiny – a to ještě v elektrolyzérech s 65procentní účinností, které dnes nejsou na trhu, ale teprve se vyvíjejí –, musely by k výrobě 10 milionů tun vodíku běžet elektrolyzéry o navrhované kapacitě 20 tisíc hodin ročně. Rok má ovšem jen 8 760 hodin, takže už z toho plyne, že by kapacita elektrolyzérů musela být mnohem vyšší,“ upozornil.

Navíc spotřeba elektřiny i bez nezbytných souvisejících technologií na tuto produkci je podle Hrdličky v řádu celé roční spotřeby elektřiny Německa. „Nestačí k tomu žádné přebytky produkce solárů a větrných turbín,“ říká.

Půjde ovšem i o náklady nové vodíkové energetiky. Česká skupina Sev.en Energy analyzovala možnosti náhrady své uhelné elektrárny Chvaletice, která ročně vyrobí 3,5 terawatthodiny elektřiny, vodíkovým zdrojem. Jak popsal majitel Sev.en Pavel Tykač v rozhovoru pro Seznam Zprávy, přišla by samotná vodíková elektrárna se srovnatelnou produkcí na 15 až 20 miliard.

Foto: Seznam Zprávy

Mapa plynovodů v Evropě.

Solární park, který by potřebovala, by ale stál v dnešních pořizovacích cenách už okolo 190 miliard. A jen zásobník na skladování vodíku by podle firemních odhadů přišel na 1 150 miliard korun. „Stál by asi tolik, co čtyři nové jaderné bloky,“ srovnává Tykač. A připomíná, že elektrárna pořízená „za tak fantazmagorická čísla“ by na přebytky solární energie mohla jet jen zhruba 5 tisíc hodin v roce, protože víc přebytečné energie ve východních Čechách k dispozici nebude.

Náklady na plně vodíkové plynárenství prostě budou astronomické. I proto se pro příští roky zatím počítalo spíš s přimícháváním vodíku v menším poměru k distribuovanému zemnímu plynu.

Profesor Hrdlička ještě připomíná, že k výrobě 10 milionů tun zeleného vodíku by zároveň bylo potřeba 90 milionů tun demineralizované vody – což podle něj představuje další praktický limit pro vodíkové plány.

Biometanové úzké hrdlo

Další náhradou fosilního zemního plynu se má stát biometan – plyn vyráběný z biomasy či organického odpadu v bioplynových stanicích. Dnes se energie z bioplynek spotřebovává především v podobě elektřiny a tepla, obvykle přímo v místě výroby. Což je nejefektivnější a pro emise také nejúspornější cesta.

Evropské plány ale počítají s vyšším využitím bioplynek pro plynárenství. Jejich „biometan“ se má odvádět do plynárenské soustavy a nahrazovat část zemního plynu.

Podle plánu REPowerEU má biometan nahradit velmi rychle 17 miliard kubíků fosilního plynu. Ve střednědobém horizontu pak mají evropské bioplynky produkovat až 35 miliard kubíků ročně a nahrazovat zhruba čtvrtinu ruského plynu. Tyto vize profesor Hrdlička označuje za „vytloukání klínu klínem“.

Elektřina, kterou dnes efektivně vyrábějí bioplynky, bude podle něj na trhu chybět. Tím spíš, že všechny plány na ústup od fosilního plynu počítají s vyšší spotřebou elektřiny. Třeba v dopravě, která má přecházet na elektromobilitu, nebo ve vytápění, kde se počítá s masivním nasazením tepelných čerpadel. „Biometan řeší lokální nadvýrobu zemědělců a metanizace opět ukrojí z účinnosti transformace,“ varuje Hrdlička.

Rozvoj bioplynek bude narážet i na dostupnost biomasy pro jejich spalování. Počítá se sice s využitím gastroodpadu, jeho zdroje jsou ale ve srovnání s celkovou očekávanou spotřebou zanedbatelné. O další možnou surovinu, dřevní štěpku, je například v Česku nouze už dnes. Spoléhat se nedá ani na zemědělský odpad a přebytky. A tak se pro bioplynový průmysl mají cíleně pěstovat vhodné plodiny, podobně jako se pro výrobu bionafty pěstuje řepka nebo kukuřice. Což zvedá cenu vyrobené energie, emisní stopu a nároky na půdu.

Úsporný optimismus

Další cestu k náhradě fosilního plynu představují úspory. Jedním z největších energetických spotřebičů moderní civilizace jsou budovy. Jen v Česku jich stojí téměř 2,5 milionu a pohltí až 36 procent veškeré spotřebované energie. Dvě třetiny z toho jdou na vrub vytápění.

Podle REPowerEU mohou domácnosti a firmy v Evropě jen zateplováním a efektivnějším vytápěním ušetřit okolo 13 miliard kubíků dováženého plynu. Dokument zvyšuje cíl v dosažení energetické účinnosti z 9 procent, s nimiž počítal loňský balíček Fit for 55, až na 13 procent do roku 2030.

I tady ale plány narážejí na praktické limity. „Výroba izolací k zateplování je zatraceně energeticky náročná – pokud nebudeme balit domy do čedičových rohoží,“ varuje profesor Hrdlička z ČVUT.

Ošidné jsou i naděje vkládané do tepelných čerpadel. Řada zastánců jejich masového nasazení se opírá o zmíněnou studii Ember. Ta ovšem počítá podle Matěje Hrubého, řídícího konzultanta energetické poradenské společnosti EGÚ Brno, s takovým tempem instalace, že by se do roku 2025 musel prodej čerpadel více než ztrojnásobit. Zatím se ovšem v Česku i dalších evropských státech na čerpadla čeká, protože zájem o ně už teď převyšuje nabídku trhu.

Úzkým hrdlem pro masové nasazení tepelných čerpadel bude i rostoucí spotřeba elektřiny, jež čerpadla pohání. Evropa sice počítá s obrovským rozmachem obnovitelných elektráren, větrníky a soláry ale vyrábějí elektřinu nárazově a neplánovitě. Proto je třeba je zálohovat, k čemuž se zatím používal plyn, případně uhelné elektrárny.

Od uhlí ale Evropa ustupuje, uhelné elektrárny se v posledních letech zavíraly, jen v Česku takto skončilo kolem dvou tisíc megawattů uhelné kapacity. Uhelný útlum sice teď zpomalí, cesta zpátky k uhlí ale reálná není. Například proto, že investice do těžby uhlí či uhelných elektráren banky a pojišťovny odmítají financovat. Do budoucna tak bude rozvoj solárů a větrníků dál tlačit na zvýšení plynové spotřeby.

Jedinou další dnes možnou cestou k vyšší stabilní výrobě elektřiny je tak stále jádro. Jenomže ani státům, které mu fandí, se nedaří v posledních letech nové jaderné projekty spouštět. O investicích do jádra a urychlení technologického pokroku v této oblasti Evropská komise neuvažuje. Protijaderné země v čele s Německem mají v Bruselu příliš velký vliv.

Nereálné vize

Plán na náhradu ruského plynového dovozu REPowerEU vychází z loňského legislativního balíčku Fit for 55 a stojí na dalším zesílení a zintenzivnění jeho postupů. Fit for 55 přitom stále není schválen. Minulý týden se v Evropském parlamentu jeho projednávání zkomplikovalo. Prošel sice zákaz prodeje nových vozů se spalovacími motory od roku 2035, zato poslanci poslali zpátky do výborů návrhy na zpřísnění systému emisních povolenek, vznik sociálního klimatického fondu a zavedení uhlíkového cla na dovážené produkty.

Otázka je, zda může Evropa prosadit další urychlení zelené revoluce, když drhne i diskuse o mírnější variantě.

„V obrysech, které byly představeny v rámci plánu REPowerEU, není naplnění cíle reálné. Přestože se jako EU potřebujeme závislosti na ruském plynu co nejdříve zbavit,“ říká Matěj Hrubý z EGÚ Brno. A dodává: „Nezpochybňuji ani budoucí význam biometanu nebo zeleného vodíku, nicméně v kontextu roku 2027 jsou ty cíle naprosto přemrštěné.“

Skeptický je Hrubý i k úsporám na úrovni 13 miliard kubíků plynu do roku 2027. Stejně jako k plánu na částečnou náhradu fosilního plynu elektřinou. „Není to jednoduchá cesta. Nezpochybňuji nutnost rozvoje obnovitelných zdrojů a potřebu transformace na zelenou energetiku, nicméně mám obavy, že se toho dočkáme později, než řada lidí dnes předpokládá,“ uzavírá energetik.

Bez fosilního plynu se tak v dohledné době rozhodně neobejdeme.

Analýzy Seznam Zpráv:

Reklama

Doporučované