Hlavní obsah

Komentář: Kvůli politikům jsme zdětinštěli. Nárok na blahobyt neexistuje

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Bude buď líp, anebo ještě líp, vzkazují politici voličům. Ti se pak dožadují na vládě blahobytu. Ilustrační snímek.

Reklama

Svět ve vnímání mnoha voličů není tím, čím vždy byl, ale pravým opakem: předvídatelným, bezpečným a pohodlným místem, v němž je vše nárokové a snadno dostupné.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl nedávno výstižně popsal, jak pandemie během pár let dokázala zdemolovat desetiletí budovaný obraz rozpočtové prudérnosti české hospodářské politiky.

Před několika lety bylo nejpřiléhavějším slovem popisujícím českou makroekonomickou situaci slovo „nuda“. Dnes se zahraniční novináři ptají, kde se vzal extrémně rychle rostoucí dluh, proč máme jednu z nejvyšších měr inflace v EU a co chceme dělat s obřím strukturálním deficitem. Mojmír Hampl píše, jak společnost v covidu znenadání objevila „temnější stranu“ své duše – černého pasažéra, který chce „oběd zdarma“.

Ten popis je vlastně dost přesný. Dle mého názoru však společnost svou „temnou stranu“ tak úplně neobjevila. Spíše ji v nás probudila vláda. Ukolébána třemi dekádami klesající či nízké inflace a jednou dekádou nulových či nízkých sazeb (které kromě rostoucích cen nemovitostí neměly výraznější inflační dopad) nabyla dojmu, že si s rozpočtem může dělat, co se jí zlíbí. Přijetí této politiky ze strany obyvatelstva, jemuž vláda vzkazuje, že bez práce mohou být koláče, bylo samozřejmě vřelé.

To by nás překvapit nemělo. Jedná se jen o logické vyústění hlavního sociologického trendu posledních desetiletí, trendu infantilizace voličstva. V jeho rámci je voličům sugerováno právo na blahobyt – v čase rostoucí a ničím nepřerušovaný.

Svět pak ve vnímání mnoha voličů není tím, čím vždy byl, ale pravým opakem: předvídatelným, bezpečným a pohodlným místem, v němž je vše nárokové a snadno dostupné. Jakékoli narušení této (politickou reprezentací en bloc potvrzované) utopie se setkává se spravedlivým hněvem. Tento hněv se projevuje tu hrozbou kontroly marží obchodníků, tu zase spílá politikům i jen za tiše vyřčenou myšlenku, že s válkou na hranicích se musíme trochu uskromnit, onde zas plní náměstí lidmi, kteří jsou ochotni obětovat komukoli cokoli za zachování práva sledovat televizi ve spodním prádle.

Výsledkem je, že žijeme v zemi, kde na nějakou dávku ze sociálního systému má nárok skoro každý, v zemi, kde je na vrcholu žebříčku lidských práv levný benzin, levné bydlení a možnost sebeintoxikace v hospodě třeba i v nejhorší pandemii za sto let. V zemi, kde při jakýchkoli problémech koukáme zvolit někoho, kdo nám pomůže více okrást souseda, či ještě lépe budoucí pokolení.

Protože ale svět není a nikdy nebyl stabilním a bezpečným místem, musí infantilizovanému elektorátu vycházet vstříc hospodářská politika.

Její měnová část při jakýchkoli problémech okamžitě popírá samu sebe a zasypává systém levnými penězi, jen aby se nikomu, včetně vlastníků předražených aktiv, nic nestalo. Permanentně zápornými reálnými sazbami sice vytváří mumifikovanou a zadlužující se ekonomiku plnou firem bez zisku, ale zato udržuje iluzi, že nezaměstnanost je mrtvá a pohřbená. I tváří v tvář bezprecedentní inflaci existují centrální bankéři, kteří by i dnes rádi viděli sazby na nule.

Rozpočtová část hospodářské politiky na tom není lépe, ba naopak. Instinktivně reaguje na každou nataženou ruku, byť by patřila třeba střední třídě postižené růstem úroků z hypoték, podnikatelům, kteří učinili špatná rozhodnutí, či dokonce obřím energetickým firmám.

Neustálou podporou socializace ztrát a privatizace zisků vláda nejenže prohlubuje paternalistický charakter státu, ale hloubí další a další díry do už tak velmi děravých veřejných financí.

Covid a energetická krize kromě iluzí, že bez práce můžou být koláče a že může existovat švédský sociální stát za rumunské daně, rozkryly ještě jednu věc. Fakt, že máme extrémně neefektivní stát. Stát, jenž po půlroce představí program pomoci domácnostem, který byl nedostatečný už před čtvrtrokem. Stát, jenž počátkem září shání od konzultační firmy analýzu možností zastropování cen energií. Stát, jenž navzdory vzletným slibům digitalizace ani v roce 2022 nedokáže bez hory vyplněných papírů (a často ani s ní) zacílit pomoc na ty, kteří ji skutečně potřebují.

Ve spojení s historickým paternalismem českého státu dochází k tomu, že místo abychom dávali chudým všechno, raději dáváme všem aspoň něco.

Neskončí-li infantilizace voličů („ano, musíme zchudnout, ano, většina z vás si bude muset pomoct sama, ano, daně musí výrazně nahoru“), nevzdáme-li se představ, že stát je tu proto, aby nám vždy a všude pomáhal, a že máme na rostoucí blahobyt automatický nárok, nezreformujeme-li stát tak, aby byl sofistikovaným partnerem, narazíme jako společnost velmi tvrdě. A možná už brzy.

Reklama

Doporučované