Článek
Kutnohorská iluminace, unikátní malba z 15. století, v sobě skrývá hodně otazníků.
O jejím původu i autorovi se jen spekuluje. Po staletí navíc byla titulní strana z dnes už neznámé chorální knihy považována za ztracenou.
Během nadcházejícího víkendu se na ni mohou zájemci přijet podívat do Kutné Hory. A zhruba za měsíc se veřejnosti představí nově vytvořená umělecká kopie.
Galerie Středočeského kraje (GASK) ji nechala udělat restaurátorem Martinem Kostlánem, aby ji mohla na světlo světa ukazovat častěji. Kostlán na faksimile pracoval přes rok a na originálu objevil detaily, jichž si dříve nevšiml.
Umělecká kopie Kutnohorské iluminace měla být veřejnosti představena záhy po dvoudenní výstavě originálu. Nakonec jste doporučil Galerii Středočeského kraje, aby vám dala ještě měsíc. Je potřeba něco dodělat nebo opravit?
Od vyhotovení v prosinci minulého roku jsme faksimile neviděli. Během přípravy iluminace pro vystavení jsem při kontrole díla zaznamenal, že místy nastaly dílčí posuny v barevnosti. Pergamen je organický materiál a má svou strukturu a místy i odlišnou hustotu.
Dílo za dobu šesti měsíců svým způsobem dozrálo a přes veškerou péči tomu věnovanou došlo v omezené míře k takzvanému zatažení barvy, což znamená, že místy byla malba méně čitelná. Pro laika by to pravděpodobně nebylo nic, čeho by si všiml. Mojí snahou je, aby zhotovená kopie byla co možná v největší shodě s originálem a současně se mohla dle potřeby bez dalších omezení vystavovat. To je také konečně jejím účelem.
Na faksimile jste pracoval více než rok. Co všechno bylo součástí té práce?
Bylo to trochu déle, než byl původní odhad. Šlo opravdu o časově náročnou práci, někdy se to těžko přesně odhadne. V základě jsme vyšli z technologických postupů doby vzniku iluminace.
Umělecká kopie je provedena na telecím pergamenu. Ten se musí obvykle podle potřeby dále připravit, například dobrousit nebo jeho povrch jinak upravit. Potom se připraví základní rozvrh díla, dříve se to dělalo olůvkem, dnes pro to používáme nejčastěji grafitovou tužku.
Dále je na řadě liniová podkresba - a to tuší nebo inkoustem. Já si obvykle připravuju svůj vlastní inkoust, který je vyrobený autentickým dobovým způsobem. Pro tento účel jsem použil železito-duběnkový inkoust s příměsí tuše. Vlastní malba je provedena technikou tempery, jako tomu bylo v případě originálu. Pro některé lazury jsem použil akvarel.
Přesto musí byt v dnešních a dobových materiálech rozdíl. Třeba ve složení barev.
Určitě. Nešli jsme na sto procent do technologické kopie, jde spíše o mix starých technik s těmi novými. Rozhodli jsme se tak i proto, že bude dílo často vystavováno, transportováno a podobně. Ne vždy se také musí podařit na sto procent dodržet doporučené podmínky pro vystavené mimo prostora GASK. Dílčím způsobem jsme tedy zachovali to, co bylo nezbytně nutné, a co se týče barev, rozhodli jsme se pro kvalitní soudobé materiály. Historie iluminace byla jistě dramatická, o tom svědčí i míra poškození. Zhruba ve dvou třetinách je horizontálně rozříznutá a pak následně podlepená ručním papírem.
Typově tedy odpovídá době vzniku například samotný pergamen?
Ano, to je nosič malby. Pergamen, právě tak jako ostatní jiné materiály, určuje do jisté míry způsob malby a pak také postup prací. Člověk musí mít představu o tom, jak taková věc vzniká a dodržet to.
Zajímá mě ten postup vaší práce při vytváření faksimile tak slavného díla. Co uděláte jako první kromě přípravných prací jako je fotodokumentace?
Já jsem naštěstí měl k ruce dokument, který v době, kdy byl originál do České republiky zakoupen, vypracovala Národní knihovna. Měl za úkol mimo jiné posoudit fyzický stav originálu a prvotně ho zdokumentovat. V tomto dokumentu byly také analýzy, které jsem si mohl projít. Vycházím také z vlastní zkušenosti.
Martin Kostlán při práci na kopii Kutnohorské iluminace.
Jaký je ten první krok, když máte před sebou prázdný pergamen?
On je docela problém dnes vůbec sehnat kvalitní pergamen, pokud nemáte čas nebo možnost si ho vyrobit sami. V České republice už není výrobce. Já měl štěstí - podařilo se mi získat pergamen ještě z kvalitních zásob.
Podle toho, jakým způsobem je povrch ošetřený případně neupravený, tak k němu přistupujete. Musíte ho vypnout, dobrousit nebo dále upravit. Pokud se provádí zlacení, musí se dané místo podložit. V případě barevné vrstvy postupujete také určitým způsobem. Stavíte tu věc na základě logiky a optických zákonitostí, aby výsledek byl podle vašich představ, tedy podle předlohy. Velkou roli tu jistě hraje zkušenost. Musíte vědět, co se stane, když uděláte jednu věc a pak další, jestli tím získáte potřebnou barevnost a podobně.
„Preciznost malby je úžasná“
Pro zhotovení kopie jste byl vybrán Galerií Středočeského kraje. Byl to jeden z velkých a důležitých projektů vaší restaurátorské kariéry?
Určitě je to velký a náročný projekt. Originální iluminace je provedená s velkým mistrovstvím. Detailnost a preciznost malby je úžasná. K tomu se můžete do určité míry jen přiblížit. Představa, že kopie bude naprosto stejná jako originál, je mylná. Bylo by to hezké, ale člověk by musel být středověkým iluminátorem s tou velkou praxí, znalostmi a všemi dovednostmi.
Pozná laik kopii od originálu?
Asi ne na první pohled, ale nejsme stroje, kam z jedné strany vložíte originál a z druhé vyjede stejná kopie. Vždycky tam dáte i něco ze sebe, i když se musíte na sto procent podřídit originálu. A v tom je krása takovéto práce.
Autor Kutnohorské iluminace není známý. Přesto: zkoušel jste se vcítit do té doby středověku 15. století a třeba si i nějak toho konkrétního iluminátora představit?
Chápu, jak to myslíte. V určité fázi jsem si třeba jako podkres při práci pouštěl historickou hudbu pro naladění. Ale nakonec se stejně musíte především soustředit na vlastní práci a to, co máte před očima. A vcítit se do autora? To je těžké. Můžete mít nějakou svoji představu, ale ta pravděpodobně nebude odpovídat skutečnosti. Nejsem historik umění, ale mám pocit, že se o něm mnoho neví. To už se spíše můžete vcítit do konkrétního díla a jeho provedení.
Iluminace je spojována s dílnou Mistra Matouše z Prahy. Není to jisté, ale odborníci to mají za možnost…
Myslím, že je to dost pravděpodobné. Asi to nebude přímo jeho práce, ale spíše někoho z jeho následovníků.
Vtípky
Všiml jste si při vaší práci nějakých detailů, které jste dříve neviděl?
Ano, to nepochybně. Když takto dlouho pracujete na jedné věci, tak - i když nejste před originálem a máte třeba jen fotodokumentaci - se do té práce naprosto prolnete. Myslím, že je to žádoucí, jde o stav, který přináší výsledky.
Tam je mnoho detailů, kterých si třeba jako návštěvník galerie nevšimnete. Dílo tam vnímáte spíš jako celek. Po hlubším prozkoumání jsem tam objevil drobnosti a až takové vtípky autora, které na vás vykouknou.
Třeba v sekci, kde jsou kupci, kteří sedí u oválného stolu a je jim předkládán materiál k posouzení nákupu, tak za jejich zády u dveří na okraji toho listu je rozpustilá mladá dvojice. Objímají se a vypadá to, že se snaží rychle za ty dveře uklidit. Nebo v části, kde se taví ruda, je tmavé pozadí, kde objevíte tvář a figuru, kterou na první pohled nevidíte.
Na jakých dalších zajímavých dílech jste coby restaurátor pracoval? Z čeho máte velkou radost, že se vám povedlo?
Velmi si cením spolupráce s archivem Pražského hradu, kde jsem měl možnost vytvořit řadu faksimilií, a to jak na pergamenu, tak na papíru. Patrně tím nejvýznamnějším byla kopie první československé Ústavy z roku 1920, která je formou kodexem s poměrně náročnou vazbou. Na ni jsem spolupracoval s kolegyní Barborou Bartyzalovou. Ta zhotovila knižní vazbu a já jsem tvořil faksimile prezidentského slibu se zlacenou iluminací a slavnostním typem písma slibu. Pak ještě asi dvě folia s podpisy prezidentů od Masaryka po Háchu.
Co se týče restaurátorských projektů, nejpřínosnější pro mě byla práce na mezinárodním projektu dostavby Neues Muzea v Berlíně. Tam jsme se s ateliérem Pappirrestaurierug Berlin, Arama Ter-Akopowa podíleli na restaurování papírových tapet na stropě jednoho ze sálů egyptského oddělení. Byly to jediné tapety, které se tam díky podhledu ze třicátých let dochovaly, což byl prakticky zázrak. Ta budova utrpěla za války při bombardování značné škody, takže se toho moc z původní výzdoby nedochovalo.
Kutnohorská iluminace
Malba z 15. století, která detailně vyobrazuje práce horníků v dolech i následné zpracování rudy, tavení stříbra a ražbu mincí. Právě tím je ve středoevropském prostoru naprosto unikátní. Byla součástí dnes už neznámé chorální knihy, jde o vyříznutou titulní stranu z této ztracené publikace. Kromě umělecké kvality ukazuje Kutnohorská iluminace i tehdejší vyspělost hornické a hutnické produkce u nás na konci středověku. Původ díla není známý, ale nejčastěji je spojován s dílnou Mistra Matouše z Prahy.
Knihu, kde byla Kutnohorská iluminace titulní stranou, zřejmě objednal bohatý kutnohorský měšťan nebo představený některého z místních cechů pro jeden z kostelů v Kutné Hoře. Je možné, že iluminaci věnoval jako dar roku 1590 Petr Vok z Rožmberka Ferdinandu Tyrolskému.
„Tato malba je opředena mnoha tajemstvími. Do roku 1920 o jejím osudu prakticky nic nevíme. Tenkrát se objevila ve vídeňské soukromé sbírce. Poté byla v roce 1929 vytvořena černobílá fotoreprodukce a na dlouhou dobu to byla její jediná podoba pro oči veřejnosti. V roce 2009 se jako zázrakem objevila v aukčním katalogu síně Sotheby’s,“ říká kurátorka Galerie Středočeského kraje Vanda Skálová. Po dlouhých stoletích se tak iluminace dostala zpět na místo původu – do Kutné Hory.
Kutnohorská iluminace se může vystavit pouze jednou do roka, a to na pouhé dva dny. Jinak je uložena v depozitáři GASK v Jezuitské koleji, kde má vlastní klimatizovanou vitrínu, která zajišťuje potřebnou teplotu a také vlhkost k jejímu bezpečnému uchování.
