Hlavní obsah

Pod čarou: Přírodu ve městech milujeme. Ale jen pokud ji máme pod kontrolou

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Kvůli letním vedrům opět sílí debaty o důležitosti zeleně ve městech.

Reklama

I když dnes výsadbu stromů podporuje kdekdo, náš přístup k městské přírodě má pořád mezery. Dnešní Pod čarou je tedy o tom, proč chceme mít i trávníky a křoví hezky úhledné a pod kontrolou.

Článek

V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

Zeleň nebo stromy jsou slova, která většinou vzbuzují velmi pozitivní reakce. Větší množství a údržbu zeleně slibuje snad každý kandidát do podzimních komunálních voleb, firmy se chlubí zelenými střechami svých kanceláří a developeři neopomenou do svých vizualizací nasázet co nejvíc úhledných stromečků. Zdá se, jako by v otázce zeleně panovala všeobecná shoda. Ale když dojde na její praktickou podobu a využívání, objeví se první názorové roztržky.

Stromy jsou fajn, ale nemusí stát zrovna tam, kde parkuji auto. Také by z nich nemělo padat ovoce nebo ptačí trus a obecní zřízenci by je měli držet v úhledné podobě. Plevel nemá na chodnících co dělat. Kdo ví, co se děje v divokém křoví. A velké vášně se každoročně roztáčejí kolem sekání trávníků, jak nedávno ukázal tweet pražského lídra ANO Ondřeje Prokopa.

I když je už několik let stále více obcí v rámci klimatických opatření seká jen dvakrát do roka a lidé si na to většinou již zvykli, stejně se stále objevují stížnosti na to, jak se ve vysoké trávě hromadí odpadky, vypadá nevzhledně a špatně se v ní venčí psi. Jako by snad ona tráva za něco z toho mohla.

Samozřejmě je nutné podotknout, že i úhledná a do čtverců sestříhaná „příroda“ je ve městě nesmírně důležitá. Stačí se ostatně podívat na tepelné mapy ukazující, jak i jednoduché stromořadí nebo kus trávníku zásadně sníží teplotu v rozpálených ulicích. Jenže pokud se jí dá větší prostor k rozletu, pozitivní účinky se výrazně násobí.

Dobrým příkladem je třeba koncept minilesů, se kterým přišel v 70. letech japonský botanik Akira Miyawaki a který poslední dobou začíná využívat řada měst v západní Evropě. Zjednodušeně řečeno jde o malá nevyužívaná prostranství, která se osázejí promyšlenou kombinací stromů a menších rostlin tak, aby se na nich přeskočila dílčí vývojová stadia a rychle tam vyrostl hustý, druhově bohatý lesík. Ten pak ochlazuje okolí, zadržuje vodu a poskytuje útočiště řadě živočišných druhů tak, jak by to nedokázal úhledný park ani samovolně vybujelá vegetace.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Méně nápadné, ale také důležité jsou i aktivity okolo pouličního plevele, který už z povahy názvu často považujeme za naprostou zbytečnost. Ve Francii se díky zákazu používání herbicidů na veřejných prostranstvích řada obcí rozhodla pro šetrnější zacházení s plevelem a podobné iniciativy se objevily i v řadě dalších zemí – zkušenosti ukazují, že pokud ono býlí ve spárách chodníků zkrátka necháme růst, většinou se nic špatného nestane a naopak se opět posílí biodiverzita, zadržování vody a další pozitivní efekty.

Minilesy i zarostlé chodníky už sice mohou působit jako „divoká“ zeleň, ale pořád jde o růst ve vymezených hranicích, kde jej někdo naplánoval nebo alespoň toleruje. Když se ale podíváme třeba na letecké snímky, zjistíme, že velkou část městské zeleně tvoří už teď opravdová „divočina“ – jde o všechno to plané, chaotické a neplánovaně vybujelé křoví a lesíky na nevyužívaných či špatně dostupných plochách, které jsou díky své živelnosti a „nepotřebnosti“ nejvíce opomíjenou a někdy doslova nenáviděnou částí městské zeleně.

Důležitostí a půvabem těchto míst se zabývá publikace Město naruby, kterou před dvěma lety sepsal kolektiv autorů pod vedením antropologa Radana Haluzíka. Nejrůznější zpustlé pozemky, zarostlé brownfieldy, opuštěná staveniště a proluky označují za takzvaný vágní terén, který díky svému náhodnému a neplánovanému charakteru často umožňuje bujení bohaté přírody a vytváření hodnotné městské divočiny. Potíž ovšem je, že kvůli tomu jsou také pravidelným terčem nejrůznějšího „čištění“ a rekultivací, protože bývají trnem v oku úřadům i řadě obyvatel, o stavebních firmách ani nemluvě.

Odpor k městské divočině a nekontrolovanému růstu ale nelze jednoduše vysvětlit jen s poukazem na ekonomické faktory a zištnost – mnohá z těchto míst kvůli jejich povaze či poloze tak jako tak smysluplně využít nelze. Jejich neudržovanost a divokost provokuje sama o sobě a i když jim občas blahosklonně ponecháme kus prostoru k životu v podobě výše zmiňovaných nevypletých chodníků nebo řídce sekaných trávníků, stejně při tom máme tendenci k plánování a organizaci zdánlivého chaosu.

Na jedno z nejpřesvědčivějších vysvětlení těchto sklonů jsem narazil v knize Seeing Like a State od amerického politologa Jamese Scotta. Zabývá se v ní povahou moderních států, které začaly řídit společnost podle vědeckých principů a často v tom selhaly. Jako jeden z příkladů těchto historických procesů uvádí i vývoj lesnictví.

Čím víc byly lesu přiřazovány konkrétní funkce (třeba produkce dřeva nebo chov zvěře), jejichž efektivitu lze přesně měřit, tím více byl autoritám proti mysli les divoký a chaotický, který se přehledu a měření vzpouzí. Potíž je podle Scotta ovšem v tom, že celkový přínos a funkci lesa nelze nikdy zcela vyčíslit a když se na daný kus přírody díváme jen jako na věc plnící daný soubor funkcí, nikdy plně nedoceníme jeho smysl.

Lesy dnes už naštěstí nevnímáme jen jako továrnu na dřevo a přisuzujeme jim více bohulibé účely, například zadržování vody, podporu biodiverzity či pohlcování emisí. Jenže pořád platí, že daný ekosystém stále vidíme jen optikou vlastního prospěchu. Trávník může být pobytový či okrasný, les pro zvěř či pro turisty, ale tak jako tak se ani kousek přírody nevyhne kategorizaci a přidělení nějakého účelu.

Nelze popřít, že v praktické rovině je občas jistý drobný zásah či plánování nutné – kvůli křoví vedle odlehlé autobusové zastávky se mohou ženy cítit nebezpečně, po chodníku musí projet kočárek… a odborníci například varují, že když necháme jen tak divoce růst běžný parkový trávník, vytvoří jen pustou suchou step, a oné vysněné květnaté louce plné motýlů proto musíme trochu pomoci.

I v takových případech je ale nutné mít na paměti, že lépe než regulacemi shora se dané místo často vylepší samovolně, protože v něm lidé z okolí často sami najdou funkce, které by někdo nedokázal předem odhadnout (ať už je to piknikování, sběr bylin a plodů, venčení psů, ale třeba i různé kulturní akce a intervence).

Většinou také platí, že zdroj případných problémů leží jinde než v místě samotném – pokud se v náletovém lesíku utábořili bezdomovci, nejspíš za to může špatná sociální politika, a nikoliv přebujelý černý bez. A navíc je snaha o kontrolu a plánování často tak jako tak marné úsilí – Haluzík ve výše zmiňované publikaci podotýká, že například panelová sídliště se stala ideálním semeništěm pro chaotické vágní terény a kousky městské divočiny paradoxně právě kvůli překombinovanému plánování.

Pokud se ale na problematiku podíváme v širším kontextu, jde vidět, že jakékoliv uvažování v kontextu účelů a funkcí nám hlavně pořád brání (nejen městskou) přírodu vnímat jako svébytného aktéra, který nám nic nedluží a není tu primárně od toho, aby nám sloužil.

Vůbec přitom není potřeba přírodu zlidšťovat a pouštět se do pochybných spirituálních debat o tom, co si „matka příroda“ či „planeta“ myslí a že nám všechny ústrky vrátí i s úroky. Stačí si jen připustit, že nejen samotné živé organismy, ale i každý dostatečně složitý systém či jev má v konečném důsledku vlastní agendu a zčásti si dělá, co chce, ať už jde o covid, internet, nebo třeba právě křoví na kraji města.

Spisovatelka Rebecca Giggs se dlouhodobě věnuje složitým vztahům v různých ekosystémech (za pozornost mimo jiné stojí její oceňovaná kniha Fathoms o ekologickém významu velryb) a princip vlastní, na lidech nezávislé agendy jiných druhů nedávno dobře popsala na příkladu pravidelné migrace jistých australských můr. Ty při svém putování občas nepříjemně zasypou celé domy a i když to jejich obyvatele obtěžuje, měli by si přiznat, že na stížnosti příliš nemají nárok – migrační trasy nočního hmyzu totiž přes daná místa vedly mnohem dříve, než na nich někdo postavil města.

Všechno to zdánlivě zbytečné křoví na městských prolukách je na tom podobně – rostlo tu dávno před městem a bude tu růst i po něm, byť třeba v trochu pozměněné podobě. Není nutné, abychom kolem toho vedli samoúčelné a abstraktní spory o tom, kdo má na dané místo větší „právo“, a ani ti největší radikálové ostatně nevolají po tom, abychom v zájmu ochrany planety zbourali města a nechali je znovu zarůst pralesem.

Stačí si jen uvědomit, že se všechno na světě netočí jen okolo nás a pokud trávníky, plevel či křoví nebudeme tvrdošíjně regulovat dle našich potřeb a představ, můžeme na tom nakonec i nejvíc profitovat.

Reklama

Doporučované