Řízky, Ortel i strach z války a cen. Jeli jsme autobusem s naštvanými

„Sraz v deset u malého parkoviště nad dolním nádražím v Karlových Varech. Buďte tam s předstihem. Musím vás spočítat, zkasírovat a říct, v jakém autobuse budete sedět,“ instruuje mě pár dní před odjezdem organizátorka Zuzana. Prý nás pojede sto.

Objednané jsou dva autobusy, cena činí 250 korun za osobu na cestu tam a zpět. „S sebou si vezeme vlajky, píšťalky, řehtačky, svačinu a dobrou náladu,“ dodává Zuzana a přidává mě do whatsappové skupiny s názvem „Autobus do Prahy“.

Před cestou se ve skupině řeší hlavně ryze praktické věci. „Tvl lidičky, víte, co je průser, mně došla slivka,“ píše Marie. „Ale řízky budou.“

„My pijeme i rum,“ odpovídá Jiří.

Diskutuje se i o počasí. „Já jdu v kraťasech, u mě je 14 stupňů teplo. Jsme horalové,“ píše Otakar. Renyysek zimu a déšť neřeší. „Pravda je ta, že nás bude hřát láska k vlasti…“

V půl sedmé ráno organizátorka Zuzana informuje, že má potvrzených 103 lidí, zbývají 3 volná místa. „Ještě ukecávám tátu. Klidně mu budu sedět na klíně,“ píše Marie. „Jsem nadšená z té naší spolupráce. Ani se neznáme a funguje nám to,“ libuje si Lenka.

Poplatek jsem uhradil. Jsem umístěn do prvního autobusu. Osazenstvo jsou především lidé starší čtyřiceti let. Oblečení mnoha z nich zdobí trikolory, vlaječky a placky. Za mnou sedí dvě ženy středního věku v černých tričkách s českým znakem na hrudi. Představuji se jim jako novinář.

Slávka se svěřuje, že momentálně řeší nepříjemnou situaci: „Bydlím v obecním bytě o velikosti 2+1 a přišel mi předpis záloh. Za plyn jsem platila měsíčně 1 800 Kč a nově mám platit 11 400 Kč. Šestinásobné zvýšení.“ I to je důvod, proč jede na demonstraci do Prahy. „Tato vláda je k ničemu. Pro nás Čechy nedělá nic,“ dodává.

Na druhé straně sedí prošedivělí muži ve flísových mikinách. „Víte, co mě zajímá? Itálie. Chci, aby se i u nás lidi vzbouřili. Víc vám neřeknu. Nevěřím vám v médiích,“ ukončuje stručný rozhovor.

Sdílnější je čtyřčlenná rodina sedící v zadní části autobusu. „Naše vláda by se o nás měla za naše peníze starat. Spíš ale poslouchá někoho jiného ze zahraničí, z Evropské unie, možná ze zámoří. A nedělají to, co mají,“ říká elektrikář ze Sokolovské uhelné Petr Vavřík. Jakou vládu by si tedy představovali? „Vládu odborníků, vládu vlastenců. Vlastenec je člověk, který má srdce na správném místě, a myslí mu to tak, aby nikomu neublížil. Je pro národ. Ne jak ti plasťáci ve vládě, kteří nekopou za lidi,“ vysvětluje.

Muž na vedlejším sedadle souhlasně přikyvuje. Představuje se jako Ivan, učitel. „Tato vláda musí dát demisi. Jednou tvrdí to, pak zase něco jiného. Vadí mi jejich nepromyšlené kroky. Třeba před pár měsíci tvrdili, že zastropovávat se nebude a teď je to jinak.“

Dvacetiminutová zastávka na benzinové pumpě u Stochova. Atmosféra před autobusem je veselá a družná. Kolem vysokého muže s netradiční čapkou se vytvoří hlouček lidí. Na mikině má rozvěšené placky s nápisem Česká republika na prvním místě.

Jednu prodává za třicet korun a jdou na dračku. „Nechal jsem jich udělat sto a půlka už je pryč. Takový zájem jsem nečekal,“ raduje se. Tak jako ostatní chce konec vlády. Důvod? Cena energií.

Pro 41letého Josefa Kozáka, kameníka náhrobků, je však i demise vlády málo. Na demonstrace už jezdí desetiletí. Dřív objížděl skinheadské, teď protivládní. „Vyměnit loutky nic neřeší, předčasné volby nic neřeší, naše motivace je změnit celý světový řád. Lidi, vlády, národy ovládají dvě chazarsko-židovské skupiny. Ty je třeba odstranit,“ tvrdí.

Sám je politicky aktivní. Byl členem Dělnické strany. Poté, co ji soud kvůli ideové návaznosti na neonacismus a podporu násilí rozpustil, pokračuje v Dělnické straně sociální spravedlnosti.

„To je stejná strana, stejný lidi, jen jiný název,“ vysvětluje mi. Kandidoval v Nejdku na Karlovarsku a skončil prý na předposledním místě. „Nic moc,“ krčí rameny a radí mi, ať jdu k nim do druhého autobusu, tam je prý větší legrace. Tak jdu.

Ve „dvojce“ je atmosféra opravdu vášnivější a divočejší. Z reproduktoru zní píseň Defenestrace od skupiny Traktor, následuje Zůstaň mým domovem od Ortelu. Zpívá celý autobus. „Čím to, že češství se z nás vytratilo, kam poděla se soudržnost, kam zmizel onen chór, ten chór, co o sjednocení zpívá, což morálku vlastenců napadl mor…“

Mezi sedadly koluje krabice s řízky a podpisový arch na podporu jakéhosi kandidáta na prezidenta. I zde se představuji jako novinář a ptám se cestujících, proč míří na demonstraci. V tomto autobuse rezonuje zejména válka na Ukrajině.

„My nechceme být v nějaké válce. Ať si to vede Vladimir Vladimirovič s tím debilem Zelenským, to je smažka, to víme všichni, herec nasazený od Američanů. My chceme, aby naše vláda kopala za nás. Aby nebyli upřednostňováni jiní. Já mám alergii na žluto-modrý hadr. To tam klidně napište. To tu máme všichni, protože my jsme Česká republika, nejsme žádná Ukrajina,“ rozohňuje se Markéta Březinová.

Má za to, že válku vyprovokovaly Spojené státy. „Všechno je to záměr. Covid, Ukrajina, inflace, všechno je to záměr elit. A my na to ser**e, proto jedeme do Prahy.“ Část jejího okolí pokyvuje, část se raději dívá jinam.

„Já vám to řeknu na rovinu, mám strach,“ říká Pavlína Beluczová, 50letá supervizorka v automobilce. „Když začala válka, já jsem se fakt rozbrečela. Dokonce jsem poslala dva dopisy panu prezidentovi, ať něco dělá, ať se do toho nepleteme. Jediný, co si přeju, je, aby Česká republika byla česká. Nefandím ani Ukrajině, ani Rusku. Chci mír,“ shrnuje.

Hovořím s dalšími lidmi. Nechceme válku, chceme mír. A dodávání zbraní rovná se podpora války. Ať si to vyřeší sami mezi sebou. Starejme se o sebe.

V zadní části autobusu pokládám jednoduchou otázku: fandíte ve válečném konfliktu Rusku, nebo Ukrajině? „Já Rusku, radši Rusku, taky Rusku,“ slyším odpovědi. Ukrajině nikdo. Zkusím trochu drze požádat, aby zvedl ruku ten, kdo fandí Rusku. A fotím.

„Já se za to nestydím, že jsem proruský,“ argumentuje jeden z mužů. „Za Ukrajinci nestojím vůbec,“ dodává jedna z žen.

Je to názor drobného výseku lidí ze zadní části „dvojky“, tedy jednoho z autobusů vypravených z Karlových Varů. Nesdílejí ho všichni. Někteří přijeli jen sdělit vládě, že tu jsou a nemělo by se na ně zapomínat.

„Jsou to dva roky, co se mi oběsil manžel. Jsem sama, vdova, invalidní důchodce. Mám 13 tisíc měsíčně. Musím platit nájem a teď i tu šílenou elektřinu. Hrozí mi, že mi seberou barák. Nebýt syna, který mě podporuje, jsem na ulici,“ svěřuje se 57letá Marcela Linhartová z Kladrub u Teplé.

Je jedna hodina odpoledne. Praha hlavní nádraží. Konečná. Stovka účastníků vystupuje z autobusů a cestou na Václavské náměstí sborově zní: „Vary už jsou tady. Vary už jsou tady. Vary už jsou tady…“

Demonstrace začíná přesně za hodinu. Západočeši budou na místě.