Hlavní obsah

Úzkostí přibylo, často si ale lidé mohou pomoci i sami, říká psycholog

Foto: Profimedia.cz

Úzkostných poruch i depresí letos přibylo. V regionech je přitom někdy obtížné sehnat psychoterapeuta. Ilustrační foto.

Reklama

Jedna krize střídá druhou a na psychice lidí to zanechává jasné stopy. Jak poznat varovné signály a kdy vyhledat odbornou pomoc? Seznam Zprávy se zeptaly psychologa Marka Preisse.

Článek

Dva roky covidové pandemie, válka na Ukrajině, finanční a energetická krize. Lidé se za poslední roky museli vypořádat s nejednou stresovou situací a počet těch, kteří pociťují psychické problémy, vzrostl.

Mezi nejohroženější skupiny patří z hlediska duševních potíží lidé s nízkými příjmy a senioři.

„Pro některé z nás už jen hrozba něčeho tragického nebo negativního může mít dostatečnou sílu k tomu, aby člověka přivedla do úzkosti,“ přibližuje vedoucí psycholog Národního ústavu duševního zdraví Marek Preiss.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy říká, jak problémům předcházet, a zodpovídá i otázku, zda mohou mít i deprese svou pozitivní stránku.

Obavy spojené s covidovou pandemií letos střídal strach o mezinárodní bezpečnost, následně přišla i ekonomická krize. Jak se to všechno podepsalo na našem duševním zdraví?

Obvykle, když nastane zvýšená hladina stresu, která může být vyvolaná i ekonomickými potížemi a válkou na Ukrajině, vždy stoupají úzkostné a depresivní reakce. Zároveň pozorujeme, že lidé, kteří jsou úzkostnější a nebo mají sklony k depresím, více vyhledávají psychologickou či psychiatrickou péči.

Vliv stresu ale mohou pociťovat například i ti s chronickými potížemi, například schizofrenií. U nich může dojít ke zhoršení dlouhodobého stavu.

Nicméně když se na to podívám z hlediska individuálních pacientů, se kterými se setkávám v rámci ambulance, přímo u nich nepozoruji, že by o válce či horší ekonomické situaci více mluvili.

Občas to zmíní a je to v jejich úvahách patrné, ale zpravidla to není jejich primární problém. Tím zůstávají například jejich osobní potíže. Krize jsou něčím na pozadí, ale podstatné jsou stále zatím hlavně osobní potíže - vztahové či rodinné, případně potřeba vyrovnat se s novou událostí a prožité stresové situace.

Připouštím ale, že je tenhle dojem závislý na klientele, se kterou pracujeme. Například kdybych pracoval v poradně pro zadlužené, ekonomické téma by jistě bylo na prvním místě.

Co v nás vlastně krize vyvolávají a co se v hlavě začne dít? Může to být i spouštěč chronického problému?

Řekl bych, že je to stresor jako každý jiný. A pro stresory máme vyvinuté obranné mechanismy, pomocí kterých se s úzkostí vyrovnáváme. Takové mechanismy jsou různé a lidé je různě aplikují, zároveň mohou být částečně vědomé a částečně nevědomé.

Kam se obrátit pro pomoc

Sociální klinika

Sociální klinika poskytuje dostupnou terapeutickou službu lidem v těžké životní situaci, kteří by na ni jinak finančně nedosáhli. Terapie v Sociální klinice probíhá zpravidla ve 12 sezeních za malý poplatek na základě ekonomické situace klientů.

Krizové linky

Linka bezpečí (pro děti, mládež a studující do 26 let): telefon 116 111

Linka pro rodinu a školu (pro dospělé, kteří mají starost o dítě): telefon 116 000

Linka první psychické pomoci (pro dospělé od 18 let): telefon 116 123

Centra duševního zdraví

Klienti musí splňovat podmínku, že jejich stav vyžaduje zdravotní a zároveň i sociální péči. Zájemci mohou Centra duševního zdraví kontaktovat přímo, případně prostřednictvím rodinného příslušníka, všeobecného lékaře nebo například sociálního pracovníka obce. Žádanka o vyšetření od lékaře není nutná.

Může to být třeba popření situace, kdy člověk nevěnuje pozornost tomu, že nějaký problém existuje. Může to být ale i humor, což je zdravý obranný mechanismus, pomocí kterého lze zátěž zvládnout. Případně nějaká forma sublimace, kdy náročnost té situace přetavím do něčeho kreativního. Například do uměleckého díla, pokud mám ty sklony.

Jde nicméně o stresor, který zvyšuje hladinu úzkostí a s tou se lidé vyrovnávají různě. Může se samozřejmě objevit i inklinace k psychologickým nebo psychiatrickým službám.

Krize tedy může být spouštěčem něčeho, co by později v ordinaci psychiatra bylo diagnostikováno jako úzkostná porucha. Většinou to bývá tak, že pokud zátěž není příliš velká, tak se s ní člověk vyrovná a pomoc není zapotřebí.

Například i v mezinárodní klasifikaci nemocí je uvedené, že je možné klasifikovat třeba posttraumatickou stresovou poruchu na základě závažné  zprávy, kterou se člověk dozví.
Marek Preiss

Ale pokud ten nový stresor typu ekonomické potíže přibude do sítě potíží, které již člověk má, může to být ta pomyslná poslední kapka, po které pohár přeteče. A může vzniknout úzkostná porucha.

Jednou věcí je totiž objektivní stránka věci - například o kolik financí přijdu - a druhou subjektivní vnímání. U úzkostně prožívajících jedinců to může být něco, co člověka dovede až do ambulance.

Mohou se krize do našeho života promítat, i když se nás přímo nedotýkají? Třeba když o nich čteme?

Jistě. Pro některé z nás už jen hrozba něčeho tragického nebo negativního může mít dostatečnou sílu k tomu, aby člověka přivedla do úzkosti. Aby o tom neustále přemýšlel a stalo se to tématem. Přestože je to, řekněme, imaginární stresor, tak to může vyvolat reakci, která může být poruchou.

Například i v mezinárodní klasifikaci nemocí je uvedené, že je možné klasifikovat třeba posttraumatickou stresovou poruchu na základě závažné zprávy, kterou se člověk dozví. Tedy i když ji nemusí stresor zažít osobně. Samotné přenášení té informace může mít závažný dopad.

Je aktuálně některá skupina obyvatel ohrožená více, pokud jde o rozvoj psychických problémů?

Pokud bychom se podívali na demografické skupiny, tak jsou obecně víc ohroženi lidé s menšími finančními prostředky. Ti, kdo mají méně zdrojů, aby reagovali, jsou ohroženější. Obecně jsou to tedy lidé s nižšími příjmy.

Kromě toho se určitě dá uvažovat o starších lidech - jejich sociální opora může být nižší než u lidí středního věku a také typicky mají méně peněz. To vše jsou skupiny, které mohou být ohroženější. Ale samozřejmě, pokud se jde po jednotlivcích, tak to může být různorodé.

Jaké jsou varovné signály, kdy bychom si měli říct, že je nejvyšší čas vyhledat pomoc?

Je to tehdy, kdy je narušeno každodenní fungování člověka. Když pociťuje, že není schopen toho, co v životě běžně dělá. Třeba že ráno vstane a jde do práce, plní nějaké úkoly odpoledne, jde si zahrát s kamarády volejbal a podobně. To je jedna proměnná. Tou druhou je, že tohle funkční snížení chvíli trvá. Není to jen o tom, že se mi dnes nechce, ale trvá to třeba několik týdnů. To by byl důvod pro vyhledání odborné pomoci.

Existuje nějaká prevence psychických potíží v krizové době?

Po psychologické stránce spočívá prevence v sociální opoře. To je velmi významný faktor. Když budujeme sociální podporu a máme důvěrné přátele, kteří nám pomohou v případě krize, když máme dobré zakotvení  v rodině.

To jsou složité věci, které se budují dlouhodobě. Ale z mého pohledu je to prevence - mít sociální síť, dobrou sociální oporu a snažit se o to, abych byl připraven. Že budou lidé, kteří mi pomohou, když se něco stane. Myslet na to dopředu.

Lidé často na konci roku bilancují a myslím, že je hezký nápad dát si v novém roce do pořádku i svůj duševní život.
Marek Preiss

Dokáže si člověk při problémech pomoci i sám?

Ano. A většina lidí to zvládne sama. Těch opor je totiž obvykle více - sport, práce, vztahy. Většina lidí to intuitivně udělá, když se nedaří v jedné oblasti, přesunou aktivity do druhé.

Další věcí, než navštívíme psychologa, může být obyčejná konzultace třeba na lince důvěry, případně porada v rámci krizového centra. Ale i konzultace s kamarádem nebo kamarádkou. Je to takový předstupeň.

Může nás krize posílit? Má deprese i pozitivní stránku?

Určitě, zvlášť když není těžká. U lehkých depresí je výhoda, že člověk jakoby zvážní, jde do sebe a posiluje introspekci i přemýšlení o řešení složitých situací. Přivede nás k nějakému hlubšímu přemýšlení. A to je strašně užitečné a důležité. Bez toho bychom prožili život v plytkosti. Občas se potřebujeme do hloubky zamyslet nad složitostmi života, to jsou určitě výhody. Dá se v tom najít něco pozitivního.

Máte ze své praxe pocit, že by se lidé přestávali bát pomoc vyhledávat? Nebo je s touhle oblastí stále spojené určité stigma?

Myslím, že se to mění a mění se to pozitivně. Je to asi i díky velkým kampaním, které proběhly. I Národní ústav duševního zdraví se podílel v posledních letech na mnoha kampaních destigmatizace. Je to vidět i u lidí, kteří se na nás obrací, že už psychické potíže zdaleka nevnímají jako stigma. Snáze přijdou i s věcmi, se kterými by dříve nepřišli. Které by se před 20 lety zdály být příliš malicherné. Jdou se poradit i o jemnostech. My to vítáme a myslíme si, že je to dobře.

Je ale péče skutečně všude dostupná? Nečeká se příliš dlouho na vyšetření?

Lze to vidět buď jako sklenici z poloviny plnou, nebo prázdnou. Například v regionech může člověk situaci vnímat jinak než v Praze. Myslím ale, že je velká výhoda v tom, že dnes už existuje řada psychoterapeutů, kteří poskytují služby online. Odpadá dříve nutné cestování.

Jinak máme dvě velké skupiny terapeutů - jedna pracuje ve zdravotnictví a druhá mimo něj. Ta druhá většinou pracuje na přímou platbu a ta první na pojišťovnu. Dá se argumentovat, že je to drahé, pokud služby pojištěním kryté nejsou. Ale mnohdy stačí jen několik konzultací. Takže myslím, že se vyplatí psychoterapeuta zaplatit třeba i jen na několik málo sezení. Potom je vše dostupné i lidem z regionů. Kromě toho jsou některé služby zdarma, případně jsou začínající terapeuti, kteří mají obvykle nižší sazby.

Blíží se konec roku - může být i tento moment motivačním faktorem, kdy si lidé řeknou, že je načase dát se do pořádku i po psychické stránce? A před jakými výzvami stojí oblast psychologie?

Lidé často na konci roku bilancují a myslím, že je hezký nápad dát si v novém roce do pořádku i svůj duševní život. Zaměřit se třeba na oblast, ve které nefunguji tak, jak bych si představoval. Můžeme dát například i dárek sami sobě a nadělit si nějaké konzultace s psychoterapeutem. Konec roku tak může být revizí toho, v jakém jsme stavu a na čem bychom mohli pracovat.

Pokud jde o psychologii, výzvou je určitě péče o děti. Tam mají psychologové a psychiatři velké rezervy. Stále je velmi málo dětských psychologů i psychiatrů. Přitom děti jsou ohroženou skupinou vzhledem k psychickému vývoji, který je mnohem rychlejší než u dospělých. Takže bych určitě navrhoval nasměrovat péči a úsilí do této oblasti.

Je to výzva i pro rodiče. Psychické potíže u dětí bývají často skryté. Pokud je třeba dítě šikanované, je to záležitost, která se těžko verbalizuje, a není úplně jednoduché si toho všimnout. Známky nepohody mohou být přehlížené a jako rodiče bychom si měli všímat, zda se s našimi dětmi něco děje. Je to výzva vůči naší pozornosti směrem k dětem.

Reklama

Doporučované