Dresy vydělávají miliardy. Výrobci ale švadlenám neplatí ani minimální mzdu

Časy, kdy byl fotbal hlavně otázkou vášně a pohybu, jsou dávno pryč. Nejpopulárnější sport planety je minimálně na té nejvyšší úrovni primárně byznys, vcelku pochopitelně.

Tento fakt se ale odráží ve všech směrech. A prodej dresů rozhodně není výjimkou. I menší týmy mají uzavřené smlouvy s těmi největšími výrobci sportovních produktů. Ti jim dodávají dresy, které i sami prodávají, a klub má z prodejů následně podíl.

Jako modelový příklad, v tomto případě jednoho z nejlepších týmů světa, si můžeme představit anglický Liverpool. Letošní vítěz nejprestižnější ligové soutěže od příští sezony oblékne dresy amerického výrobce Nike.

Loňský šampion slavné Ligy mistrů se společností uzavřel smlouvu, jež by mu dle odhadů měla z podílu na prodeji dresů přinést příjem přesahující 2 miliardy korun. Ještě zajímavější ale je, že dle informací zahraničních médií taková částka odpovídá zhruba 20procentnímu podílu z celkového prodeje.

Jinými slovy si tak společnost Nike jen za prodej dresů anglického Liverpoolu přijde na astronomických 8,5 miliardy korun. Počty přitom počítají s 10procentním nárůstem ceny pro příští sezonu. Jeden takový dres tak fanouška nově vyjde na téměř 2 900 korun.

Teď to zásadní. Dělníci, kteří v asijských státech pro výrobce dresů pracují, dostanou za ušití jednoho trikotu, navzdory obrovským a hlavně vzrůstajícím příjmům, zaplaceno jen zhruba 20 korun.

Zaměstnance továren společnosti Nike v Thajsku a Indonésii tvoří z 80 % ženy. Jejich příjem přitom údajně nepřesahuje 5 700 korun měsíčně. A to navzdory tomu, že odhadovaný plat na pokrytí základních životních potřeb se v Indonésii pohybuje okolo 10 000 korun.

Vedení americké společnosti Nike toto tvrzení odmítá a tvrdí, že dělníci v továrnách dostávají v zemích výroby přinejmenším minimální mzdu.

Společnost Clean Clothes, která se touto problematikou zabývá, ale výrobci sportovního oblečení oponuje a tvrdí, že z konečné ceny jednoho takového dresu jde na platy dělníků méně než 1 %. Zároveň dodává, že zaměstnancům továren plat nikdy nestačil ani na skromné vyžití a zaplacení studií dětem.

Debata se samozřejmě nevede jen nad platy pracovníků, kteří šijí fotbalové dresy. Stejně tomu tak je u zaměstnanců všech dalších továren velkých společností vyrábějících sportovní potřeby a oblečení.

Společnost Clean Clothes například v roce 2018 došla k závěru, že v porovnání s 90. lety 20. století jde pracovníkům ve výrobě sportovní obuvi na plat o 30 % méně peněz, než tomu bylo dříve.

„Více než 10 let ty největší sportovní společnosti odmítají zajistit, aby muži a ženy ve výrobě byli placeni spravedlivě a nemuseli žít v chudobě. Místo toho je mnoho z nich nyní propuštěno,“ uvedl aktivista společnosti Clean Clothes Paul Roeland pro britský server The Telegraph.

„Úroveň mezd pracovníků továren je určená jednotlivými dodavateli a liší se podle řady faktorů. Podle kodexu společnosti Nike má ale každý pracovník, jenž je k dodavatelskému řetězci společnosti Nike smluvně vázán, právo na kompenzaci dostatečnou k uspokojení základních potřeb,“ reagoval na slova Paula Roelanda gigant Nike v prohlášení pro The Telegraph.

„Dodavatelé společnosti Nike se zavazují vyvinout a zavést proces, který tento standard bude postupně realizovat. Jeho součástí je přitom poskytnutí náhrady zaměstnancům továrny ve výši alespoň minimální mzdy, kterou v dané zemi udává zákon,“ stálo rovněž v prohlášení.