Manipulace cenou energií? Prázdné zásobníky v EU nejsou náhoda, říká expert

Zvláštní velvyslanec České republiky pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška nesdílí názor, že je Evropa v energetické krizi. Zato v rozhovoru pro SZ Byznys otevřeně popisuje rizika, která přináší evropská Zelená dohoda neboli Green Deal.

Hlavní problém Bartuška vidí v názorové rozpolcenosti západu a východu Evropy. Připomíná, že Green Deal sází na technologie, které zatím nejsou k dispozici. A že bude velmi nákladný. „Osobně si nejsem jistý, že jsou Středoevropané připraveni třeba na to, že budou muset platit výrazně víc za letenky. Nebo že by si nemohli koupit auto se spalovacím motorem,“ podotýká.

Na druhou stranu vysvětluje, že bez přijetí Green Dealu je nemožné zůstat v Evropské unii. A s odchodem z ní by Česko přišlo o důležitý trh i o komfort, který lidé mají například v podobě volného cestování.

Čelíme nebývalému vzestupu cen elektřiny a plynu. Je v tom ono „energetické nebezpečí“, jemuž máte jako velvyslanec pro energetickou bezpečnost bránit?

Myslím, že není. Naší základní úlohou v oblasti vnější energetické bezpečnosti bylo, nebýt závislý na jednom dodavateli ze zahraničí. Což se nám podařilo v průběhu posledních desetiletí zajistit jak v ropě, tak v plynu. Začalo to už v 90. letech výstavbou ropovodu z Ingolstadtu nebo kontraktem s Norskem na zemní plyn v roce 1997. Obzvlášť po rusko-ukrajinské plynové krizi v roce 2009 jsme udělali řadu kroků, abychom se připojili na trh se zemním plynem, který má pro západní Evropu centrum v Rotterdamu.

Přesto jsme pořád závislí na ruském plynu. Hlavní dodavatel plynu do Evropy je Gazprom. Stačí jen obavy, že by mohl dodávky krátit, nebo že je ruského plynu málo, a ceny plynu i elektřiny na evropských burzách okamžitě letí nahoru. Jsme v energetické krizi?

Toto krize rozhodně není. Ale myslím, že budeme mít stále větší problém s energetickou chudobou, což tady ještě před pár lety nebylo téma. Pro řadu lidí bude těžké najít peníze na elektřinu a topení. Obzvlášť, pokud by současné ceny zůstaly delší dobu.

Bude energetická chudoba znamenat pro Česko skutečné nebezpečí?

Rysem této společnosti je společenská solidarita. Energetická chudoba bude vládu zajímat a je to téma, které podle mne už z Evropy nezmizí. Každá vláda bude pomáhat lidem v nouzi.

Řada lidí u nás je přesvědčená, že hlavní „energetické nebezpečí“ pro Českou republiku přichází z Bruselu v podobě Green Dealu, evropské protiemisní politiky. Vidíte to podobně?

Já vidím jako největší problém napříč Evropou dnes to, že na ta samá fakta máme ve dvou částech Evropy, na západě a východě, úplně jinou odpověď. Začíná to klimatickou změnou. Ta je pro země na západ od nás zásadním problémem Evropy. Ale pro země, jako jsme my a na východ od nás, to není hlavní téma.

Řada mých kolegů na západ od nás, v Německu, ve Francii a jinde, jsou velvyslanci nebo zmocněnci „pro energetickou a klimatickou bezpečnost“. Tedy „pro klima“ plus „pro energetiku“. My už tím, že říkáme, že nás zajímá primárně energetická bezpečnost, nikoliv klima jako takové, hodně říkáme navenek.

Vy sám souhlasíte se západní Evropou, že je pro nás klimatická změna hrozbou a nebezpečím?

Je to zásadní téma našich klíčových partnerů. Evropská unie má 27 států a většina z nich to vnímá jako zásadní problém. Pokud chceme, aby se oni věnovali našim problémům, aby je zajímalo, co my si myslíme třeba o Rusku, o Číně, o situaci ve střední Evropě, musíme se my zajímat o to, co trápí je.

Dobře. Co Green Deal, který je výsledkem obavy západní Evropy z klimatické změny? Je pro nás tak nebezpečný, jak si řada Čechů myslí?

Zelený úděl je nepochybně největší výzva, která čeká Evropskou unii od jejího vzniku.

O tom nepochybuji. Ale i prezident Miloš Zeman ho ve svém letošním vánočním poselství označil za nebezpečí. Z původní vědy zvané ekologie se podle něj stalo náboženství. Pokud bychom toto náboženství následovali, hrozí nám propad životní úrovně, chudoba a rozvrat ekonomiky. Je podle vás pro Česko Green Deal nebezpečný?

Přináší nepochybně obrovský podíl nákladů, které nás čekají a které nejde pořádně ani vyčíslit. Nejsou žádné reálné odhady nákladů ani v Evropě, ani v jednotlivých členských státech.

Víme jen, že to bude drahé. Co si tedy na druhou stranu za ty obrovské peníze „kupujeme“?

Je tam několik věcí najednou. Zaprvé si myslím, že za snahou vyvázat se z fosilních paliv – ropy, plynu a uhlí – je primárně snaha zbavit se závislosti na dodavatelích ropy a zemního plynu. Myslím, že to, co se děje teď okolo zemního plynu, je důkazem, že si exportéři plynu a ropy velmi dobře uvědomují, jakým rizikem pro ně evropská politika je.

Bojí se, že ztratí odbytiště?

Do předloňského roku, do příchodu covidu v březnu 2020 se exportéři ropy a plynu mohli evropským politikám v zásadě smát. Na jaře 2020 se ukázalo, že stačí malý pokles poptávky po ropě, zhruba o 0,7 procenta, a cena ropy se propadla 9. března o 30 procent za jediný den.

Jen připomínám, že ten pokles byl způsoben covidovými lockdowny a ochromením ekonomik.

Pak se ukázalo, že propad ropy o 30 procent během dubna vedl k totálnímu krachu cen ropy a plynu. Třeba zemní plyn v létě 2020 byl v Evropě historicky nejlevnější, byl dokonce levnější než v USA.

Ukázala se obrovská citlivost cen na poptávku. Podle mne základní lekcí, kterou si odnesly ropné a plynové státy z covidové krize 2020, je, že budou ze všech sil bojovat proti tomu, aby svět opustil fosilní paliva. Protože pro země, které mají z exportu ropy a zemního plynu 70 nebo 80 procent příjmů, není jiné alternativy, než udržet tyto exportní řetězce co nejdéle.

To, co se děje okolo zemního plynu od loňského podzimu v Evropě, není náhoda. Když si nějaký dodavatel pronajme zásobníky na zemní plyn v Evropě a pak je nenaplní… Největší zásobník v Německu se před každou zimou plní přes 90 procent, v říjnu 2021 to ale bylo jen pět procent. Jestli toto není manipulace s trhem, tak už těžko říct…

Narážíte na to, že řadu evropských zásobníků si pronajal ruský Gazprom.

A ten trh je rozkývaný tak, jako ještě nikdy nebyl.

V této chvíli je evropská energetika nastavená tak, že z toho exportéři plynu mohou jen těžit. Evropská unie přechodně uznává zemní plyn jako čistou technologii, plánují se další plynové elektrárny a teplárny, odbyt mají vývozci přinejmenším krátkodobě zajištěn.

Pokud opravdu ten cenový výkyv způsobili exportéři plynu, tak se dokázali pouze střelit do vlastní nohy. V prosinci 2021 navrhla Evropská komise plynový balíček, který by zdaleka nebyl takto ostrý, kdyby nebyl takový růst cen během září, října, listopadu loňského roku. Teď chce komise v zásadě vytlačit zemní plyn z energetického mixu Evropské unie. Žádá, aby se snížila spotřeba plynu do roku 2030.

Dá se tomu věřit? Největší evropská ekonomika Německo odstavuje jaderné elektrárny, chce o osm let urychlit odchod od uhlí. Neznamená to automaticky vyšší spotřebu plynu? Obnovitelné zdroje ani v Německu s jeho offshorovými větrnými parky stačit nebudou.

Myslím si, že Německo je přesně příkladem země, která je schopná tyto zdroje nahradit něčím jiným.

Čím?

Samozřejmě se v první řadě budou dívat na dovoz energií. A za druhé jsou schopní jít mnohem rychleji do obnovitelných zdrojů. Mají na to peníze, mají na to kapacitu. Já občas slýchám od českých energetiků, že se Němci zbláznili. Moje zkušenost s Němci ale není taková, že by bláznili nějak často.

Takže jak podle vás bude v roce 2030 vypadat německá energetika? Ono je to pro nás důležité, protože na německém trhu se tvoří ceny, které platí čeští spotřebitelé.

Myslím, že si Německo ponechá velmi chytře v záloze část uhelných elektráren. Teď se jim říká strategická rezerva… myslím, že uhlí bude v roce 2030 pořád v energetickém mixu minimálně jako záložní zdroj pro případ výkyvů, podobně jako zemní plyn.

Takže si myslíte, že konec uhlí už do roku 2030, jak to deklarovala nová německá vláda, je vlastně nereálný? A pokračovat bude ještě dlouho i spalování plynu?

V tuto chvíli si čtyři německé přenosové soustavy staví plynové elektrárny jako záložní zdroje. Uvědomují si, že plyn potřebují jako vyrovnávací zdroj pro obnovitelné zdroje.

Německo říká, že chce snižovat emise co nejrychlejším nasazením obnovitelných zdrojů. Ty ale stejně nebudou stačit na pokrytí veškeré spotřeby. A čím jiným je lze zálohovat, když ne uhlím a plynem? Baterie nejsou dost výkonné, přečerpávací elektrárny se nedají stavět všude, vodíku by na výrobu elektřiny bylo potřeba obrovské množství.

Nechcete si raději pozvat příště na rozhovor nějakého Němce? Já jsem představitel České republiky, já německou energetiku moc komunikovat nemůžu.

Ale na německé energetice je vaše agenda – tedy česká energetická bezpečnost – do značné míry závislá. Pokud Němci chystanou změnu nezvládnou, nebudou mít dostatek elektřiny nebo bude energie velmi drahá, tak se to přece výrazně promítne na českých cenách.

Teď právě v Německu rekonstruují vládu a ministerstva, v této chvíli přesnou podobu těchto plánů neznají ani Němci sami. Probíhá velká reorganizace v ministerstvech, vzniká superministerstvo pro hospodářství. Myslím si, že budou mít sami jasnější představu až v půlce tohoto roku.

Co my? Víme, jak bude vypadat budoucí bezemisní energetický mix, na kterém bude stát česká ekonomika?

Já věřím, že v Česku to bude jádro, obnovitelné zdroje a skladování energií. Jak elektřiny, tak tepla. Ale kdy to bude, nedokážu říct, protože dneska pořád na to nejsou technologie.

Myslíte technologie na skladování energie?

Také, ale také účinnější technologie pro výrobu elektřiny ze slunečního záření. Pro mě základní problém Zeleného údělu je, že je to modernizační skok, kde sázíte na technologie, které ještě nejsou nasaditelné masově. Jsou někde v nějakém zkušebním provozu, ale ještě pořád je nemáme. Čili podle mne je potřeba se bavit o fyzických možnostech, o kapacitách průmyslu, o tom, co jsme schopní vyrobit, zvládnout.

Když mluvíte se západoevropskými kolegy, kteří razantně směřují k bezemisní energetice, jaké představy mají oni?

Vrátím se zpátky. Máme tady stejná fakta, stejné údaje o růstu cen a dvě úplně rozdílné odpovědi, co se má udělat. Země na východ od nás na riziko vysokých cen říkají: zpomalme, počkejme, možná Zelený úděl uděláme později a s jinými cíli. Pro země na západ od nás je naopak vývoj cen za poslední půlrok důkazem, že změnu je potřeba udělat co nejrychleji.

Oblíbená věta mých kolegů je, že přes propast se také neskáče nadvakrát. Čili tam je obrovská víra, že se to podaří zvládnout. Mají peníze, mají podporu veřejnosti, která je ochotná – nebo to aspoň říká – kvůli klimatické změně k nějakým ústupkům a omezením.

Já si osobně nejsem úplně jistý, že jsou Středoevropané připravení třeba na to, že budou muset platit výrazně víc za letenky. Nebo že by si nemohli koupit auto se spalovacím motorem. Ale zatím říkají, že jsou ochotní to udělat.

Je to v tom, že východní Evropa se víc bojí poklesu životní úrovně a růstu cen, zatímco ta západní se víc bojí dopadu klimatické změny?

Myslím, že tak se to dá přesně popsat. Náš základní motiv je, jsme relativně chudší. Nesporně chudší vůči Německu, Rakousku, už ne tolik vůči Itálii nebo Španělsku. Ale paradoxně i v zemích jako Španělsko, Itálie je dneska klimatická změna zásadní téma.

Myslíte si, že je to možné, abychom zůstali v Evropské unii, ale neúčastnili se Green Dealu? De facto k tomu vyzval třeba pan prezident ve zmiňovaném vánočním poselství.

Ne.

A co odchod z Unie kvůli nesouhlasu s Green Dealem? Volá po tom mnoho čtenářů Seznam Zpráv v reakcích pod našimi články.

Pro některé lidi to nepochybně představitelné je. Primárně bychom při tom ztratili velkou část trhu. Asi bychom zjistili, že spoustu výrobků, které tu dnes vyrábíme, nemůžeme prodat. Možná bychom přišli o drobnosti, jako je cestování.

Objevují se názory, že bychom měli odejít alespoň ze společného energetického trhu, skončit s plně liberalizovaným obchodem s energiemi. V této chvíli bychom třeba za elektřinu platili nižší ceny, protože výrobní náklady v Česku v této chvíli jsou nižší než výrobní náklady v Německu. Nebylo by to rozumné?

Myslím si, že je rozhodně nutné začít se bavit o tom, zda je elektřina pouze komodita, nebo veřejný statek. S komoditou se obchoduje. Ale pokud si řekneme, že elektřina je veřejný statek, zásadní pro chod země, fungování ekonomiky a život lidí, pak by stát měl mít mnohem větší roli a je to samozřejmě úplně jiné téma.

Ale k tomu oddělení se: Polsko má poměrně razantní systém, jímž se oddělilo od zbytku Unie v řadě věcí v obchodování s elektřinou. A když se podíváte na vývoj spotových cen za poslední měsíce, tak byly okamžiky, kdy Polsko platilo vyšší cenu za spotovou elektřinu než Německo nebo my. Takže ani to oddělení vám v podstatě moc nepomůže. I Francie těsně před Vánoci měla vyšší ceny elektřiny než Německo.

Přestože Francie většinu své elektřiny vyrábí z jádra.

Spotová cena elektřiny je často odvozená vyloženě od marginálních zdrojů, malých. A samozřejmě efekt toho, že se pak stahují přebytky do jedné země, která je ochotná přeplatit cenu, platí napříč Evropou. A energetický trh je úzce propojen s dalšími trhy v rámci společného evropského trhu.

Vede se v Evropě debata o tom, jestli jsou energie veřejným statkem, nebo obyčejným zbožím, komoditou?

Ona začala už v říjnu dopisem francouzského ministra ekonomiky, pak se k tomu připojily další země. Ta debata o roli a o povinnostech státu vůči občanům běží. Mně přijde docela nešťastné, že jsme se zatím připojili v rámci Unie spíše k marginálním hlasům než k hlavnímu proudu. Protože ve velkých zemích, Francii, Španělsku nebo Itálii je to dneska politické téma. Vlády vidí, že pokud chtějí splnit povinnost vůči občanům, zajistit dostupnou energii, musí mít stát mnohem větší roli v oblasti regulace, možná i v oblasti financování, úvěrování. Ostatně i pro naše nové Dukovany vláda dospěla k tomu, že musí z velké části ten projekt financovat sama.

Tím se dostáváme k českému jádru. Jak si představujete jadernou základnu naší energetiky kolem roku 2050? Kolik jaderných elektráren bychom tady v té době měli mít, jak by měly vypadat?

Doufejme, že už tou dobou budou k dispozici malé modulární reaktory, které se zdají být velmi nadějné. Ale už jsme zažili v oblasti jádra řadu falešných startů a falešných slibů. Uvidíme.

A co velké reaktory, takové, jaký se má stavět v Dukovanech?

Ona bude klíčová otázka, jak dlouho udržíme v chodu Dukovany a Temelín, protože obojí byly stavěné původně na třicet let. Věřím, že je možné provozovat je déle, ale o jak dlouho, to uvidíme.

Obrovskou roli v tomto sehraje nezávislost státního dozoru. V jeho čele máme úžasnou Danu Drábovou, bude důležité, kdo přijde jednou po ní. Bez věrohodného dozoru se státní jaderná politika zhroutí. Když půjde o politickou prebendu pro nějakého úspěšného poslance, tak to bude špatně.

A další – nejzákladnější – otázka bude, jaký bude k jádru postoj české veřejnosti. Protože jak bohatneme, ztrácíme ochotu a toleranci k rizikům. A my zatím pořád ještě bohatneme. Může se klidně stát, že současná podpora zhruba 70 procent veřejnosti vůči jádru se prostě rozplyne.

Celý rozhovor s Václavem Bartuškou vám nabízíme ve videu nad tímto článkem. Dozvíte se v něm třeba, nakolik mohou za současný drahý zemní plyn evropští obchodníci, nebo zda nezhatí české jaderné plány odpor Německa a Rakouska.