Na začátku se díváte na rzí prolezlý a rozpadající se kus plechu a na konci vidíte nádherný zámek, který krášlí dveře starého paláce, divadla, muzea či zámku. Mezi prvním a druhým výjevem stojí zámečník, který vykonává mnoho operací včetně hledání původní podoby dobového zámku v archivech.
Strávila jsem v zámečnické dílně uměleckého ateliéru jeden den jako učedník, a mohla jsem tak pozorovat a aspoň částečně si vyzkoušet, jak podobné věci vznikají a co vše za nimi stojí. V galerii uvidíte, jaké základní činnosti zámečník provádí, jaké nástroje, včetně ručně vyrobených, k tomu používá a co vše ke svému řemeslu průběžně studuje.
Uvidíte například, jak vypadá tzv. babka, pěstička či puk nebo jak se staré železné dveře barokního Clam Gallasova paláce připomínající kus šrotu přemění na plně funkční a krásné dveře dobové. Dozvíte se také například to, proč se zámečníkům hodí nevyhazovat plechovky od olejovek a čeká vás i jedna hádanka. (Pro snadnější procházení galerií klikněte na poslední fotku v náhledu ukazujícím počet dalších snímků, pozn. red.)
Foto: David Neff, Seznam Zprávy „Roztírej to jako máslo,“ zněl pokyn, který znamenal, ať zahřátou hlavičku hřebíku „pěchuju“ tam a sem tak, aby měla hezký konický tvar. Když se kov zahřeje, mění totiž svou konzistenci a lze s ním zacházet jinak než zastudena.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Ale hezky na začátek zámečnické a částečně i kovářské směny, kterou jsem absolvovala u mistra Jana Váni. Ten stojí na snímku vlevo a vpravo je učeň Střední odborné školy Jarov Alexandr Vdovičenko.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Společnost, kde Váňa pracuje, je specifická. Jedná se o umělecký ateliér spadající do skupiny Metrostav DIZ, jehož hlavním zákazníkem je stát.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Zhruba 20členný tým truhlářů, lakýrníků a zámečníka restauruje či vyrábí například dveře a okna pro Stavovské divadlo či Clam-Gallasův palác. V minulosti pracovali třeba také pro Národní muzeum, Liebiegův palác v Liberci či Císařské lázně v Karlových Varech.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Ačkoliv se jedná o umělecké prostředí, musí v něm panovat pořádek.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Že se firma vymyká svým zaměřením běžným truhlářským, zámečnickým či lakýrnickým firmám, lze poznat i podle kanceláří jejího vedení, kde jsou místo strohých stolů a skříněk staré lavice, obrazy, hodiny a jiné umělecké předměty. Na snímku je vedoucí ateliéru Ondřej Koucký.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Po prohlídce truhlářství i lakýrnictví míříme do zámečnické dílny.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Že je zámečnictví „černé řemeslo“, naznačují i dveře kotelny, přes kterou se musí projít do „zámečnické“ sluje.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Zámečnictví pracuje s kovem zastudena, kovářství zatepla. Tak se od sebe oba příbuzné obory odlišují.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Ateliér potřebuje tato řemesla kombinovat, a tak v dílně sice není kovářská výheň, protože kovářské výrobky nejsou jejím hlavním výrobním produktem, ale jen hořák.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Zámečník používá mnoho nástrojů.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Toto je probíječ – deska s mnoha rozličnými otvory, které umožňují velmi pestře a individuálně tvarovat a upravovat kovové výrobky.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Zde je sedlice – kladivo s rovným plochým koncem, které vyhlazuje do roviny kovový výrobek
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy A zde jsou babky neboli zápustky, které se zastrkávají do otvorů v kovadlině nebo probíjecí desce, aby se pomocí nich lépe tvaroval výrobek. Mají různé tvary a některé z nich mají vlastní názvy – pěstička je vlevo nahoře, vedle ní je efko a pod ním vidle.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Na tvarování hřebíků se používá hřebovnice.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy A toto je obkročák. Jednoduchý nástroj na měření.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Zde zase dulčíky a buncláky. Prvními se označuje střed na vrtání a druhé se hodí na vytepávání.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy A tady je puk – kovová podložka na dopracování kovu, u níž je jasné, od čeho dostala svůj název.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy A k čemu se hodí avizované olejovky? Vylijí se hliníkem nebo olovem a je z nich „měkká“ podložka (ve srovnání s ocelovými), která tlumí rány.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy To přijde vhod například při probíjení, kde se má namísto díry udělat jen důlek, nebo u dopracování jemných ozdobných částí, u kterých se musí postupovat opatrně.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Nyní budou následovat obrázky, které přiblíží část zámečnických činností. Na prvním je ohýbání.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Na filcových a hadrových kotoučích se leští.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy A původně zašpiněný a zoxidovaný kov se pak krásně leskne.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Tady je broušení.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Zde pájení (dva kovy se „slepí“), které se podobá svařování (prolnutí dvou kovů).
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Zde je zahřívání.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Při kterém se učím, jak podle barvy poznám správnou teplotu.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Zde je kování.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Narovnávání.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Vysekávání.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy I interní know-how, ke kterému patří například obkreslování podoby dobových ozdobných prvků přes ručně zhotovenou pomůcku inspirovanou camerou obscurou.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Anebo technické kreslení v praxi. „Stačí křída a kovadlina nebo betonová podlaha na stavbě, ale vždy je dobré při učení nakreslit a vysvětlit, co a jak se bude dělat,“ říká Váňa. Na obrázku je výroba hřebíku.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Učeň Vdovičenko zatím neví, co bude po škole, kde se učí na strojního mechanika, dělat. „Baví mě toho víc. Mohu být zámečníkem, svářečem, kovářem… uvidím,“ říká šestnáctiletý hoch.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Váňa je ale s jeho přístupem spokojen. „Je aktivní, zajímá se a snaží se pochytit co nejvíc. Po práci zde se půjde ještě do jiné firmy učit svářet,“ chválí jeho přístup mistr.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Váňa s Alexandrem probírá i to, na čem pracovali staří mistři na počátku 20. století.
Nebo s jakou úctou historii řemesla popisoval Miloslav Oehm v edici Kronika práce díl 7. Zámečnictví.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Takto vypadaly ozdobné zámkové plechy Clam-Gallasova paláce před opravou. Byly v tak hrozném stavu, že už nešly opravit, ale musely se vyrobit nové.
Zde je vidět, v jakém stavu byl na začátku závorový zámek, štítek, fragment ozdobné rozety a dveře, které se zhruba od roku 1720 neopravovaly.
Zde se snažil Váňa vydedukovat a nakreslit, jak vypadaly původní tvary. „Hledám v různých archivech a dokumentech, ale když zbyde aspoň cíp rozety, lze to i odvodit, protože mají tvar hvězd,“ vysvětluje mistr.
A takto vypadá konec zámečnické zakázky – jako by se člověk vrátil do minulosti.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Zde je náhled toho, kolik práce bude třeba udělat na oknech Stavovského divadla. Každý díl musí mít své číslo, aby se po opravě vrátil na správné místo. „Ačkoliv to jsou stejné součástky, přece jen si postupně sedají vlivem času, počasí i zacházení, a na jiném místě by tak neseděly,“ vysvětluje vedoucí ateliéru Ondřej Koucký.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Takto vypadá „šichťák“. Doklad učně o prováděné praxi.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy A teď slibovaná hádanka: Poznáte, co to je?
Polovina podkovy sudokopytníků, tedy krav či volů, kteří se používali v minulosti k tahání nákladů (býk by podkovu nesnesl).
Foto: David Neff, Seznam Zprávy A tím má praxe končí. Vyrobila jsem si při ní zhruba za hodinu jeden hřebík a dozvěděla jsem se, že bych si tak nevydělala ani na slanou vodu, protože zkušený kovář jich vyková zhruba 30 až 50 za hodinu.
Foto: Iva Špačková, Seznam Zprávy Můj hřebík je ten zcela vlevo. Hrot má mimo střed hlavičky a chybí mu špička, přesto jsem na něj nesmírně pyšná.
Foto: David Neff, Seznam Zprávy Vím totiž, že nejpodstatnější je při zvládnutí tohoto řemesla vytrvalost, takže nic není ztracené…