Hlavní obsah

I konec sovětských vepřů udělal z Ukrajiny vývozce obilí, ale ne do Evropy

Foto: Profimedia.cz

Výnosy pšenice na Ukrajině se v posledních letech pohybují kolem 4 tun na hektar. V Česku je to nad 6 tun.

Reklama

Po rozpadu SSSR se z Ukrajiny stal velký exportér potravin. Ale růst její produkce byl přesto pomalý a potenciál země je stále z části nevyužitý. Kvůli specifickému vývozu ukrajinské pšenice ale ani válka hlad v Evropě nezpůsobí.

Článek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

„Na přelomu tisíciletí se Ukrajiny v oboru všichni báli, vidím to jako dnes,“ vzpomíná zemědělský analytik Petr Havel: „Vědělo se, že má veliké zásoby kvalitní zemědělské půdy a panovaly všeobecné obavy, že tamní levné obilí bude ničit evropskou konkurenci.“

Obavy byly historicky motivované: Ukrajina už jednou byla „obilnicí světa“. Před první světovou válkou byly výnosy pšenice z evropské části Ruska, tedy včetně dnešní Ukrajiny, vyšší než výnosy Velké Británie, Francie a Itálie dohromady. Průměr za rok 1910–1914 byl zhruba 19 milionů tun. Celková produkce těchto tří zmíněných států byla zhruba kolem 15 milionů tun. Levná konkurence vytlačila na přelomu 19. a 20. století z byznysu třeba část britských pěstitelů pšenice.

Evropské obavy z opakování této historie se ovšem po konci SSSR ukázaly jako liché: „Nestalo se vůbec nic,“ shrnuje Petr Havel. Ukrajinská produkce evropské zemědělce dnes nijak netrápí. A to i přesto, že země se v posledních letech skutečně zařadila mezi největší exportéry pšenice na světě. Našla si místo na jiném trhu.

Století propadů, dekády růstu

Ukrajina své postavení „obilnice Evropy“ ztratila díky první světové válce. Byl to jeden z příznaků konce „první éry globalizace“, jak se někdy říká období na přelomu 19. a 20. století. Většina světa se z prvního světového konfliktu vzpamatovávala jen pomalu a Ukrajina na tom byla ještě hůře než většina světa. Přišly kolektivizace, velký hladomor v letech 1932–33, a pak roky druhé světové války, která se přehnala Ukrajinou tam a zpět.

Následné zaostávání SSSR a některá rozhodnutí sovětského vedení pak vedla k tomu, že Sovětský svaz byl v posledních letech své existence čistým dovozcem obilovin. Situace se začala pomalu měnit až s novým tisíciletím.

Ještě na přelomu 20. a 21. století byl vliv Ukrajiny a Ruska na světový trh jen malý. V sezóně 2000/2001 na Rusko připadlo jedno procento světového exportu tvrdé pšenice (typ pšenice s vyšším obsahem bílkovin a lepku vhodný třeba na těstoviny), na Ukrajinu dvě procenta. O dvacet let později na Rusko připadá ve stejném sektoru téměř 20 procent, na Ukrajinu cca 13 procent. (Znovu jde pouze o tvrdou pšenici, ne všechnu pšenici, v jejím případě obě země mají na svědomí cca 23 procent.)

I když by se mohlo zdát, že se tak muselo stát na úkor jiných vývozců, ve skutečnosti je situace vlastně příznivější. Ano, relativní důležitost některých exportérů klesla (např. USA či Argentiny), ale vyvezené objemy obilí se příliš nezměnily. Ukrajinský a ruský export byly prostě „navíc“ – na trhu bylo více obilí než v předchozích desetiletích. Což samozřejmě mělo pozitivní vliv na ceny potravin po světě, ty klesaly.

Černomořská produkce tak zamířila do míst, která leží blízko, a kam je doprava levná. Z velké části kopírovala trasy, které známe nejen z 19. a začátku 20. století, ale již antiky, kdy řecké kolonie u Černého moře byly významným exportérem obilí do Athén a dalších řeckých městských států.

Ukrajina a Rusko tak vyvážely velké objemy obilí do severní Afriky, tedy států jako Egypt, Alžírsko či Tunis. Doprava z Černého moře do těchto přístavů je o polovinu levnější než ze Severní Ameriky. V případě východní Asie je situace opačná, tam si třeba američtí vývozci své postavení bezpečně udrželi, protože mají výrazně levnější dopravu.

Kde se vzalo?

Hlavním důvodem, proč země bývalého SSSR obsadily tak velkou část trhu, byl rychlý nárůst produkce během 21. století v kombinaci s pomalým růstem domácí poptávky. Jinak řečeno, Ukrajina, a také Rusko i Kazachstán, si během posledních 20 lety postupně vytvořily velký přebytek ve výrobě obilovin, který mohl směřovat na export.

Přebytek je to poměrně veliký. Na mezinárodním trhu jsou tyto země vidět více, než by napovídal pohled na jejich podíl na celkové světové produkci. Ukrajina a Rusko sklidí totiž dohromady zhruba 7,3 procenta z celkového množství světové úrody pšenice. Ale protože většina obilí se spotřebuje vnitrostátně, podíl na exportním trhu se všemi typy pšenice mají oba státy již zmíněných 23 procent. (Právě proto, že podíl Ruska a Ukrajiny na celkové produkci pšenice je tak malý, velký nedostatek potravin v důsledku války podle některých názorů nehrozí.)

Proč se výroba tak zvýšila? Podle analýzy amerického ministerstva zemědělství z roku 2013 se na tom podílelo několik faktorů. Za prvé se zemědělství do značné míry přeorientovalo spíše na rostlinnou výrobu.

Sovětský svaz stejně jako jiné socialistické země výrazně dotoval živočišnou výrobu, například produkci vepřového masa. Spotřeba masných výrobků ve východním bloku tak byla srovnatelná se západními zeměmi, přestože HPD na hlavu bylo výrazně nižší. Když pak země bývalého sovětského bloku v 90. letech vstoupily na světové trhy, zjistily, že v chovu nedokážou vyspělému světu cenově konkurovat.

Ovšem s tím, jak ubylo hospodářských zvířat, zvýšily se přebytky zemědělských plodin, protože nebylo zapotřebí krmit tolik zvířat. Maso se začalo dovážet, plodiny vyvážet.

Druhým, ještě důležitějším faktorem, ale bylo zlepšování výkonů tamního zemědělství po roce 2000. Průměrná roční produkce obilí v Rusku, Ukrajině a Kazachstánu se zvýšila ze 100 milionů tun v letech 1996–2000 na 125 milionů tun v letech 2001–2005 a poté na 139 milionů tun v letech 2006–2010. A růst pokračoval i poté, především v Rusku. Na Ukrajině nebylo zlepšení tak patrné.

Produkce obilí ve všech těchto oblastech se zvyšovala především díky růstu výnosů, nikoliv plochy. V případě Ruska celková plocha obilovin klesla od konce socialistické éry o 30 %, a od té doby zůstává poměrně stabilní. Podobný byl i vývoj v Kazachstánu. Na Ukrajině se plocha osetá obilovinami od konce SSSR také příliš nezměnila, stejně jako celkové množství využívané zemědělské půdy.

Snižování osetých ploch na začátku 90. let bylo přitom naprosto racionální. Velká část opuštěné půdy se nacházela v odlehlých regionech s vysokými výrobními náklady, především v severní a východní části země, případně některých suchých oblastech na jihu evropského Ruska. Před pádem socialismu bylo pěstování na těchto územích masivně dotováno, když dotace skončily, zemědělci je pochopitelně opustili.

Zvýšení produkce bylo tedy téměř výhradně dáno tím, že se od 90. let zvýšil výnos z jednoho hektaru. Změna byla řádově o desítky procent, ovšem z nízkých hodnot. Výnosy na Ukrajině se pohybují v posledních letech u pšenice kolem 4 tun na hektar (více například v tomto článku), v 90. letech byly jen kolem 2,5 tuny na hektar. V České republice se hektarové výnosy pohybují nad 6 tunami (dodejme, že na Ukrajině se více sejí jařiny, které mají obecně nižší výnosy a méně ozimné pšenice).

Ukrajina tak v posledních letech v podstatě kopíruje světový trend zvyšování výnosů z hektaru. Dodejme, že podobně jsou na tom i Rusko a další země bývalého SSSR.

Foto: Marten Graubner, Igor Ostapchuk / APD

Výnos hlavních plodin na Ukrajině a ve zbytku světa od 90. let do roku 2015

Může si vést lépe

„Potenciál Ukrajiny však ještě není plně využíván“, říká analytik Petr Havel. Nejen podle něj, ale i řady dalších analýz, by mohli ukrajinští zemědělci produkovat ještě výrazně více. Například analýza z roku 2016 dospěla k závěru, že prakticky ve všech oblastech země by vyšší využití hnojiv vedlo také ke zvýšení výnosu. Náklady by se údajně ukrajinským zemědělcům vrátily v průměru zhruba 16násobně. Ovšem ti by samozřejmě nejprve museli mít přístup k potřebnému kapitálu, vybavení a zkušenostem.

Další oblastí, ve které má země ohromné mezery, je „management půdy“. Země v posledních 20 letech neměla fungující trh se zemědělskou půdou. Do roku 2021 platilo moratorium na prodej zemědělské půdy. Což se může zdát jako dobrý krok k ochraně půdního fondu, nařízení ovšem spíše bránilo tomu, aby s ní vlastníci mohli nakládat efektivně.

Zatím je brzy hodnotit, zda povolení obchodování se zemědělskou půdou splnilo svůj účel, předchozí systém se ovšem evidentně neosvědčil. Nařízení totiž mimo jiné poskytovalo prostor ke korupci ze strany státních úředníků, kteří mohli o využití půdy rozhodovat. Podle dnes již bývalého ukrajinského ministra zemědělství Romana Leščenka se během posledních 20 let z ukrajinského zemědělského fondu „ztratilo“ díky korupci pět milionů hektarů.

Byť letošní sezóna bude nepochybně výrazně podprůměrná, ukrajinské zemědělství má značný prostor k nárůstu produkce, pokud pro to ale budou vhodné podmínky. „Situace se může poměrně výrazně zlepšit, pokud se po konci války Ukrajině dostane výraznější pomoci od Evropy,“ odhaduje Petr Havel.

Dosavadní zkušenosti naznačují, že pokud to tak bude, z hlediska Evropy by to mohl být výhodný krok. Ukrajinské obilí ani tak nekonkuruje její produkci, ale mohlo by pomoci udržet levné potraviny v oblastech těsně za hranicemi našeho kontinentu, třeba v severní Africe a na Středním východě. A jestli Starý kontinent po zkušenostech z posledních let po něčem netouží, je to další neklid u blízkých sousedů.

Válka na Ukrajině

Foto: Seznam Zprávy, Shutterstock.com

.

Podívejte se, jak pomoci Ukrajině. Reportéři Seznam Zpráv se už pošesté vydali na Ukrajinu, podívejte se na jejich očitá svědectví z válkou zmítané Ukrajiny. Seznam Zprávy v ukrajinštině (praktické informace, zprávy, příběhy) – Українські новини.

To nejdůležitější k dění na Ukrajině shrnujeme každý všední den v newsletteru Tečka. Přihlaste se k odběru.

Reklama

Doporučované