Hlavní obsah

Komentář: Mimořádná daň je politické gesto. Ekonomika hraje druhé housle

Martin Čaban
Komentátor
Foto: eu2022.cz

Premiér by jistě uměl národu povyprávět o důležitosti prosperujícího bankovního sektoru. A pak by mohl rovnou odevzdat klíče od kanceláře.

Reklama

Pro klidnější průběh debaty je dobré si na rovinu říci, co v dnešních poměrech ona vzývaná i kritizovaná „windfall tax“ je, a čím naopak v žádném případě není.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Otázka nyní zněla, zda uvalit mimořádnou daň na zisky bankovního sektoru. Banky proti tomu samozřejmě silně protestovaly; faktem ale zůstávalo, že jejich velké zisky byly důsledkem naší politiky vysokých úrokových sazeb mnohem spíše než důsledkem zvýšené efektivity nebo lepších služeb zákazníkům.“

Toto není zápis z jednání na Ministerstvu financí nebo z porady ekonomických ministrů z uplynulých týdnů. I když by klidně mohl být. Debaty o „windfall tax“, tedy zdanění jakýchsi mimořádných, či dokonce „nezasloužených“ zisků, slýcháme v poslední době se stoupající intenzitou. Včetně argumentů, že část zisků zejména energetických firem nemá svůj fundament ve zlepšování služeb či vyšší efektivitě, ale v mimořádné geopolitické situaci.

Přečtěte si komentář a analýzu k růstu cen energií:

Nicméně text v úvodním odstavci je vytržen ze vzpomínek Margaret Thatcherové na sestavování britského státního rozpočtu na rok 1981. Železná lady, ikona konzervativní politiky, už tehdy měla za sebou uvalení mimořádné daně na zisky firem obchodujících se severomořskou ropou. A nakonec i zvláštní berni z bankovních zisků dokázala přes odpor části vlastní strany prosadit.

Dnešní česká debata o mimořádných daních na mimořádné zisky v některých sektorech je také plná emocí, silných argumentů a rozporuplných vystoupení. Možná by pro její klidnější průběh bylo dobré si na rovinu říci, co v dnešních poměrech ona vzývaná i kritizovaná „windfall tax“ je, a čím naopak v žádném případě není.

Předně není systémovým rozpočtovým krokem. Žádným způsobem ani v nejmenším neřeší dlouhodobě neúnosný strukturální deficit českých veřejných financí způsobený enormním růstem státních výdajů a souběžným enormním poklesem státních příjmů, přičemž na obojím se rukou nerozdílnou podílely strany dnešní vlády i opozice.

Dále daň z mimořádného zisku není ani reformou daňového systému, kterou by české berně potřebovaly jako prase drbání.

To, co vláda považuje za mimořádné či nezasloužené zisky, snad dnes je, ale zítra nebude, daňový systém se tímto opatřením nezpřehlední, nestane se spravedlivějším ani efektivnějším. Především pohledem těchto dvou argumentů se všechna ta energie a všechny ty emoce investované do aktuální debaty jeví do velké míry jako vyplýtvané.

„Windfall tax“ není ani ekonomicky racionálním krokem. Nejen z důvodů výše uvedených, ale také proto, že je extrémně složité něco jako „mimořádný zisk“ najít a uspokojivě a předvídatelně definovat.

Zástupci sektorů, jichž by se zdanění mohlo dotknout, dokážou – pochopitelně – velmi přesvědčivě argumentovat, proč každá koruna z impozantně vypadajících ukazatelů vlastně není ničím mimořádná, vychází z nižších srovnávacích základen a bude potřeba pro další rozvoj sektoru nebo na vykrytí budoucích očekávaných propadů. Snaha určit „nezasloužený“ zisk jako všechno, co „přečuhuje“ nad pětiletý průměr výsledků hospodaření dané společnosti, je v mnoha ohledech krátkozraká a přehlíží jak složité covidové roky, tak i mnohaleté rámce hospodaření a investic, v nichž se velké firmy pohybují.

Současně je ale potřeba říci, že mimořádná daň také není ničím, co by bankovní nebo energetický sektor v Česku položilo na lopatky. Jak zájem vlády na fungování státu, tak mocná lobby obou odvětví se nepochybně postarají o to, aby si stát „vytáhl“ z prosperujících branží přesně tolik peněz, aby to v rozpočtové kalkulaci trochu vypadalo, ale v rozvahách energetických a bankovních kolosů nenastala žádná paseka.

Mnohem větší škody než samotnou daní páchá vláda svou zmatenou komunikací, která v případě veřejně obchodovaných firem dělá z akcií zdatné soupeře kryptoměn v disciplíně kolísavosti.

Jinými slovy tahle (energetická a bankovní) koza je tak velká, že si z ní vlk může uhryznout solidně vypadající sousto, a ona přesto bude moci kráčet dál, jako by se nechumelilo. To samozřejmě platí za předpokladu, že půjde skutečně o jednorázové a mimořádné sousto. Pokud by se z podobného přístupu k daním mělo stát každoroční pravidlo, ocitali bychom se v katastrofickém scénáři.

Tím se celkem plynule dostáváme k tomu, čím „windfall tax“ ve skutečnosti je. Je především politickým gestem. A tady racionální a expertní argumenty narážejí na své limity.

Minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr může ve svém obsáhlém textu sebezajímavěji vysvětlovat fungování energetiky, vlivy obchodu s povolenkami, německé energetické politiky a Zeleného údělu a na základě toho všeho argumentovat, že žádný nezasloužený zisk se nekoná. Bankéři z rakouské Erste mohou psát vládě sebedojemnější dopisy o tom, že fungující úvěrování firem pomůže ekonomice více než oholení bank o nadměrečné zisky.

Česko je v situaci, kdy lidem rapidně rostou zálohy na energie, mnohdy na několikanásobky dosavadních částek, úspory žere dekády nevídaná inflace, blízký konec fixace hypotéky se v kalendáři značí černým fixem, protože věstí skokový nárůst splátek, a týdenní nákup v obchodě stojí klidně o polovinu víc, než stál před půl rokem. Do toho souběžně přicházejí zprávy, že čtvrtletní zisk ČEZ stoupl meziročně o 218 procent na 27 miliard korun. A že čistý zisk České spořitelny v prvním pololetí vzrostl o 67 procent na 11 miliard, přičemž celý bankovní sektor podle deníku E15 vyhlíží rekordní pololetí s úhrnným ziskem 54 miliard, což je víc než za celý covidový rok 2020.

V takové konstealci by premiér Petr Fiala jistě mohl vystoupit a pohovořit k národu o zapeklitosti německé energetiky nebo o tom, jak je stabilní a prosperující bankovní sektor důležitý pro fungování hospodářství jako celku. A pak by mohl ve Strakově akademii rovnou zhasnout a odevzdat klíče náhodně vybranému populistovi.

Anebo se může pokusit aspoň symbolicky, chcete-li naoko, „srovnat skóre“. Právě to je ona mimořádná daň. Snaha ukázat, že vláda rozpor v situaci běžného občana a vybraných sektorů vnímá a „něco dělá“.

Lze si bez rizika vsadit na to, že pokud „windfall tax“ projde, objeví se brzy někde v marketingovém výčtu různých kroků, které vláda udělala „pro občany“. Takže populismus? Hra s emocemi? Ano, asi od obojího kousek. V dané situaci je to ale pochopitelné a snad i politicky obhajitelné.

Nic to ale nemění na tom, že mimořádné zdanění „nezasloužených“ zisků je také jen chabou záplatou. Ta sice zajistí, že malou část dnešních enormních vládních výdajů nebudou platit naše děti a vnuci ve formě po čertech drahých dluhů, ale ani zdaleka nezakryje celou díru, která v českých veřejných rozpočtech zeje.

Na to by byly potřeba úplně jiné nástroje, které se vláda zatím ani nesnaží hledat.

Reklama

Doporučované