Hlavní obsah

Nové léky proti covidu nemohou fungovat bez starého pomocníka: testování

Foto: David Neff

Odběr vzorku pro test na přítomnost viru SARS-CoV-2.

Reklama

Covid by měl do budoucna jít léčit tradičněji – pomocí pilulek. U nových léků jde ale o čas, musí se nasadit jen několik dnů po prvních příznacích. Aby se ale nakažení covidem rozeznalo od jiných nemocí, je potřeba dbát na testy.

Článek

Jak bude vypadat léčba covidu-19 za několik let? Řada odborníků doufá, že mnohem méně dramaticky než dnes. Jednou velkou nadějí jsou léky, v podstatě „pilulky“, které pacienti mohou brát doma a které by měly snížit počet vážných průběhů především u těch nejohroženějších.

Zatím jsou k dispozici dva přípravky určené speciálně proti covidu. Jak velkou změnu budou znamenat, nevíme přesně. Přes počáteční optimismus v jednom případě podrobnější výsledky přinesly spíše zklamání. Nejistota je tedy veliká, jedno je však jisté: případné léky proti covidu vyžadují rychlou reakci pacienta i zdravotnického systému.

Pro první chvíle

Důvod je jednoduchý: oba léky jsou zaměřeny na potlačení covidu v jeho „virové fázi“. To znamená ve chvíli, kdy pacient nemá žádné vážné obtíže. Přípravky mají zpomalit či zcela zastavit šíření viru v těle předtím, než napáchá nějaké velké škody nebo než pacientovi způsobí problémy jeho vlastní poplašený imunitní systém.

Proti tomu už tyto protivirové léky nijak nepomohou; v těle v té době žádný virus obvykle není. Zavedenou léčbou jsou v takovém případě léky na utlumení imunity, například kortikosteroidy jako dexametazon. Tato levná látka je dnes zavedenou součástí léčby, ale musí se používat až v pozdní fázi těžké nemoci. Při dřívějším podávání může uškodit, protože imunitní systém „utlumí“ a virus se může namnožit ještě více než obvykle. Tento lék se má začít nejdříve podávat až ve chvíli, kdy „pilulky“ proti covidu už nemají být nasazovány: dexametazon se má podávat nejdříve 6. den od projevu klinických příznaků, oba nové orálně podávané přípravky se mají podávat nejpozději do 5. dne od objevení prvních příznaků.

Zacílení na samotnou první fázi infekce je osvědčená metoda, kterou medicína použila během jiné velké pandemie: šíření viru HIV. Infekce tímto virem byla smrtelná téměř pro všechny pacienty, dokud nebyla vyvinuta antivirotika proti enzymům klíčovým pro virovou replikaci a dokud vědci nepřišli na to, jak tyto léky kombinovat, aby se maximalizoval jejich účinek a omezil vznik rezistentních virových variant.

Tyto změny způsobily revoluci v léčbě HIV a výrazně zlepšily prognózu lidí, kteří měli přístup k antivirotikům. Pacienti, kteří mají přístup k těmto lékům, mohou místo těžkého a smrtelného onemocnění očekávat, že budou žít bez větších zdravotních obtíží bez toho, aby byli infekční (nemohou tedy nakazit nikoho jiného), a po zhruba stejně dlouhou dobu jako člověk, který se virem nikdy nenakazil.

Ovšem setkání s virem SARS-CoV-2 je v mnoha ohledech odlišné. Tím nejdůležitějším rozdílem je čas. Infekce virem HIV je extrémně pomalá. Často se může projevit poprvé až několik let po nákaze. Nákaza SARS-CoV-2 také může proběhnout bezpříznakově, ovšem s výjimkou lidí s velmi vážně poškozenou imunitou skončí během několika dnů až týdnů. Na léčbu není tedy mnoho času.

Výrobci „pilulek proti covidu“ to samozřejmě vědí, a tak v klinických zkouškách pacienti léky dostávali co nejrychleji. V některých případech to bylo dokonce jen do tří dnů od prvních příznaků. V praxi se počítá s tím, že by lék měli dostávat pacienti do pěti dnů od objevení příznaků.

To vyžaduje opravdu rychlou reakci. V řadě míst Česka se dnes na potvrzující PCR test čeká několik dnů. „Naše laboratoře jsou na hranici svých kapacit,“ například řekl Seznam Zprávám minulý týden hejtman Libereckého kraje Martin Půta (za ANO).

Představte si jednoduchý scénář: v pondělí se náš anonymní Čech probudí jako rozlámaný. Nad tím mávne rukou, není to zdaleka poprvé (hlavně během sezóny respiračních onemocnění). V úterý se objeví bolest hlavy a odpoledne také horečka. Na následující ráno – tedy středu ráno – se přihlásí na PCR test.

Je polovina týdne, třetí den od projevu prvních příznaků – kdy bude výsledek? Předpokládejme, že dotyčný je skutečně nakažený. Pokud dostane potvrzení do 24 hodin, má dost času zažádat si o lék, vyzvednout si ho a zahájit léčbu. Pokud by měl čekat na výsledek 2–3 dny, tak jak je to dnes běžné na řadě míst Česka, může snadno vhodné „okno“ propásnout a lék už nedostane. Samozřejmě, pokud šlo o zdravého třicátníka (ideálně očkovaného), je to asi jedno. Ovšem pokud šlo o člověka staršího 60 let ještě s nějakými přidruženými zdravotní obtížemi, je to nevyužitá příležitost snížit riziko nějakých vážnějších obtíží.

My z praxe dnes již dobře víme, že jde o scénář velmi pravděpodobný. Na chřipku dnes máme alespoň do jisté míry účinné přípravky, které mohou snížit pravděpodobnost vážného průběhu běžné chřipky – pokud je tedy pacient dostane včas. Zkušenosti v USA však ukazují, že během pěti posledních chřipkových sezón vyhledalo lékařskou péči do tří dnů od onemocnění jen asi 40 % vysoce rizikových pacientů. Byť podobnou studii v Česku provedenou nemáme (či o ní autor alespoň neví), není jasné, proč by v Česku měla být situace lepší.

Pokud skutečně „pilulky“ budou v praxi účinné a my je máme efektivně využívat, součástí jakékoliv budoucí strategie v boji proti viru by tedy mělo být i nadále testování. Ne v současném rozsahu, ale tak, abychom skutečně mohli používat dostupné nástroje v případech, kdy mají nějaký účinek.

Česko si v testování nevedlo tak špatně jako v některých jiných ohledech (počtu úmrtí). Dostupnost (a to i cenová) testů je u nás výrazně vyšší než například ve zmíněných Spojených státech. Na druhou stranu najdou se také země, které svým občanům umožňují pravidelné testování domácími (antigenními) testy zcela zdarma, jako například Velká Británie nebo Německo (které se k tomuto opatření během podzimní vlny vrátilo zhruba po měsíční přestávce).

I vzhledem k tomu, že „pilulky“ nejsou dostupné, na vyhodnocování přínosu takových kroků je nejspíše příliš brzy. Na přípravu na další roky a další fázi našeho soužití s virem SARS-CoV-2 ovšem ne.

První pilulky proti covidu

Na sklonku roku 2021 jsou blízko nasazení či v některých zemích již nasazeny dva nové přípravky vyvinuté primárně proti viru SARS-CoV-2, které si pacient může brát během domácí léčby covidu. Každý funguje trochu jinak.

Paxlovid, jenž měl skvělé výsledky v klinické zkoušce – snižoval hospitalizace a úmrtí téměř o 90 procent –, je vlastně kombinací dvou látek. V menší míře obsahuje již déle známou a používanou látku ritonavir, která se úspěšně používá například proti viru HIV. Jejím hlavním úkolem ovšem není boj proti samotnému viru: brání tomu, aby tělo rozkládalo primární účinnou látku (zatím známou jako PF-07321332). Ta se „lepí“ v buňkách na klíčové enzymy, které virus potřebuje k vytváření dalších svých kopií. Tyto enzymy (tzv. proteázy) pak nemohou fungovat a šíření viru se minimálně zpomalí a možná zcela zastaví. Podobné léky (inhibitory proteázy) tvoří velkou část.

V případě molnupiraviru jde o poměrně jednoduchou látku, která se v těle změní na něco, co „vypadá“ jako důležitý stavební blok pro vytváření dalších kopií viru. Ale jde o sabotáž: když se k vytváření nového viru (respektive nové virové RNA) použije látka vzniklá z léku, výsledkem je doslova zmetek. V nově vzniklých částečkách viru je tolik chyb, že prostě nemohou fungovat. Remdesivir funguje obdobně – i ten nabídne viru falešný „stavební materiál“.

Potenciál tohoto přípravků ovšem zřejmě bude menší, než jsme ještě před několika týdny mohli doufat. Podle průběžných výsledků analýzy z klinické zkoušky byla účinnost proti hospitalizaci a úmrtí zhruba 50 procent. V druhé polovině zkoušky ovšem ochrana proti přijetí do nemocnice výrazně klesla: zhruba na 30 procent. Ochrana proti úmrtí byla pořád velmi vysoká.

Byť účinnost není o tolik menší než u některých jiných schválených antivirotik, i tak počáteční optimismus dosti opadl. Například proto, že podle analýzy kompletních dat by v praxi lék mohl zachránit před hospitalizací zhruba každého třicátého pacienta, který by přípravek dostal (což budou určitě jen lidé z tzv. rizikových skupin). Při ceně zhruba 16 tisíc korun za léčbu jednoho pacienta není jeho nasazení ani z čistě finančního hlediska tak výhodné, jak se z původních dat mohlo zdát.

Reklama

Doporučované