Hlavní obsah

Epidemie strachu ohrožuje svobodu

Luděk Sekyra
Podnikatel, majitel Sekyra Group, zakladatel Sekyra Foundation
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Epidemie vyvolává vlny solidarity (snímek je z projektu Hrajeme do oken), ale také ohrožuje svobodu. Tu si musíme hlídat.

Reklama

Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem, varuje ve své eseji pro Seznam Zprávy developer a spolupracovník Oxfordské univerzity Luděk Sekyra.

Článek

Světem obchází strašidlo koronaviru. Po století, které vymýtilo nejvíce epidemií v dějinách, přišlo století, které zrodilo globální pandemii. Ani první a zřejmě ani poslední, která z Asie postupně promořila ostatní kontinenty.

Například justiniánský mor, který vypukl v roce 541, zničil ambice na opětovné sjednocení Východořímské říše se západní částí někdejšího impéria, podstatně oslabil její populaci i obranné schopnosti a byl jednou z příčin vzestupu a územní expanze islámu. Opakující se údery choroby změnily 7. století v temný věk.

Černá smrt, šířící se od poloviny 14. století, skosila v Evropě asi třetinu obyvatelstva, způsobila odklon od církve, růst fanatismu a herezí. Kruté pogromy proti Židům jako domnělým viníkům vedly k jejich přesunu na východ Evropy.

Takzvaná asijská cholera od roku 1817 po celé 19. století sužovala Evropu a vyvolala zásadní reformu soužití ve velkých aglomeracích včetně hygienických pravidel, šířky ulic, bytových standardů či distribuce pitné vody.

Konečně španělská chřipka z let 1918–20, jejíž geografický původu je nejistý, mohla zabít až sto milionů převážně mladých lidí. Kromě jiného postihla výrazněji centrální mocnosti jako Rakousko a Německo, čímž přispěla k jejich porážce ve světové válce.

V kontextu tohoto exkurzu jsou symbolická závěrečná slova pozoruhodného díla Alberta Camuse Mor, že bakterie choroby „nikdy úplně nezaniká a nemizí“, ale jen „trpělivě čeká“, až opět přijde její den.

Navzdory tomu, že zmíněné pandemie měly dramatické dopady individuální i sociální, žádná z nich nezměnila lidskou přirozenost. Ta s pokorou i nadějí překonává traumatizující zážitky a s příchodem těch nových je vytěsní z paměti. Ne náhodou se španělská chřipka, doposud nejglobálnější a nejdrtivější, nazývá „zapomenutou“. I to mě naplňuje jistým optimismem a skepsí vůči černým scénářům věštícím, že svět, jak ho známe, se již nikdy nevrátí. Nicméně některé rysy pandemií jsou vždy společné. Dominantním subjektivním pocitem je strach, objektivním důsledkem pak omezení svobody mocenskou autoritou.

Strach a sociální recese

Strach z nákazy je podvědomým strachem ze smrti. Bohatí zpravidla opouštěli města na izolovaná venkovská sídla, chudina tíhla k pověrám a mysticismu. Dle jednoho ze zakladatelů moderní politické filozofie Thomase Hobbese je strach z násilné smrti důvodem k přesunu moci na autoritu a ke vzniku státu, neboť k respektu a k plnění závazků nás přivede strach. V psychologické rovině je každá pandemie epidemií strachu. Nejsobečtější lidský pocit, strach, však může vyvolat i pozitivní emoci.

Dnes a denně jsme svědky obrovské vlny solidarity. Sounáležitost nebo obětavost zdravotníků v nejpostiženějších oblastech mění vzorce našeho chování, které jsou kriticky důležité ke společnému překonání nákazy. Ta je ze své podstaty antisociální – omezuje se fyzický i společenský kontakt, což má fatální důsledky u starších lidí, u nichž má osamění a ztráta kontaktu s blízkými zvlášť negativní vliv na psychiku a průběh onemocnění. To zase nezřídka vede k depresím a růstu počtu sebevražd, tedy k tomu, co Ezra Klein přiléhavě nazval „sociální recesí“, v níž se komunita rozpadá.

Sociální dimenze pandemie je do značné míry v rukou státní autority, která omezuje svobodu, zejména interakci a pohyb osob. Tím atomizuje společnost a vyprazdňuje veřejný prostor. V atmosféře obav o vlastní zdraví je ochota podřídit se zásahům do osobní integrity vyšší, úzkost činí jedince podstatně ovladatelnějším.

Hodnota svobody

Proč je svoboda tak důležitá? Je morálním základem naší existence, přičemž vyrůstá ze tří předpokladů. Ze spontaneity, jež ji osvobozuje od přírodních zákonů, z autonomie, která ji činí závislou výhradně na vlastním rozumu a vůli, a z reciprocity, vzájemnosti, neboť hranicí naší svobody je svoboda druhého.

Dle zřejmě největšího myslitele moderní doby Immanuela Kanta „svoboda je vnitřní podstatou světa“ a „morálka nám jako první odkrývá pojem svobody“. Svoboda není svévole, ale schopnost jednat podle principů, jež mají morální obsah, jako je respekt ke spravedlnosti, důstojnosti a rovnosti ostatních členů společenství.

Navzdory tomu, že jednání podle určitých zásad je vysoký nárok, jsou mezilidské vztahy založeny na něčem, co bych nazval „morální gravitací“. Přitahují nás jak principy imponující nám svou dokonalostí, tak konkrétní postoje, příklady hrdinství či oběti.

Připusťme, že svoboda se nevyčerpává morálním jednáním, které vylučuje neutralitu, žádá odvahu a nasazení, ale že má i jiné možnosti projevu. Nicméně žádoucí je společný jmenovatel. Mám pocit, že tím hodnotově nejbližším je pro nás idea Západu, idea lidských práv, vlády práva, tolerance a kritického myšlení.

Trvalá je výzva filozofa Jana Patočky, že musíme být „západnější než Západ sám“, protože žijeme v ambivalentním meziprostoru. Minulé století nás přivedlo do náruče Východu, ten nás ohrožuje svými výboji, podobně jako nás ohrožuje zrada vlastních elit.

Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem. Ostatně „epi demos“ v řečtině označuje jev, který doléhá na všechen lid. Francouzský filozof Michel Foucault to vystihl ve slavné tezi z díla Dohlížet a trestat, že „epidemie je snem mocných“, protože „umožňuje kontrolovat populaci“. Epidemie je zřejmě největším nepřítelem svobody, neboť je vždy epidemií vychýlení z běžných pravidel, hygienických i sociálních. Zejména v prostředí s neukotvenou liberální tradicí a křehkou strukturou institucí mohou být lákavé pokusy změnit nouzový stav či jeho elementy v trvalou výhodu.

Pendlující populisté

Modelovými reprezentanty středoevropského politického mainstreamu jsou dnes pendlující populisté. Jejich poselstvím je politický cynismus, jízda na momentální náladě, práce s negativní emocí vůči skupinám osob i institucím. Strategie bez principů a skrupulí si libuje v atmosféře strachu, ať již z nákazy nebo virtuálních uprchlíků. Běžné je pendlerství mezi extrémy od proklamovaného liberalismu ke xenofobnímu nacionalismu, od konzervativismu k netoleranci a státoprávnímu nihilismu, od boje proti korupci ke korupci vlastního elektorátu.

Tváří regionu ztělesňovaného touto skupinou mocenských hráčů je Viktor Orbán. Ostatní v čele s Jarosławem Kaczyńským jsou v očích Západu v jeho stínu, spíše imitátoři jednou konzervativnější, podruhé lidovější. Když autenticita postojů chybí, jde pouze o udržení moci. Vypovídající jsou reakce na aktuální situaci: u toho prvního nebývalé posílení vládních pravomocí, u toho druhého pak změna volebních pravidel ve prospěch vlastního prezidentského favorita. Český soud zase označil některé kroky exekutivy za nezákonné. Liberální model má mnohé odstíny, ale vždy musí být ústavním řádem.

Koncentraci politiků tohoto typu nelze přičítat pouze rozvoji sociálních sítí, jako je tomu na Západě. Kořeny jsou hlubší. Maďarský intelektuál István Bibó nazýval politiky střední Evropy meziválečného a těsně poválečného období „falešnými realisty“, kteří zpravidla vytlačili idealisty západního typu. Tito aktéři vyrůstali na vlně lidových bouří existenciálního strachu a politické hysterie a zejména pak přízemního nacionalismu, který od obrození formuloval politické priority těchto zemí často na úkor liberálních snah. Kvůli nim rozjitřená poválečná epocha vyústila v totalitu.

Čerstvý fenomén zapadající do této galerie vystihl sociolog Jurij Levada, když upozornil, že v postsovětské sféře se zrodil „lstivý člověk“ (lukavyj čelověk / wily man), adaptabilní osoba, jež se přizpůsobuje novým poměrům, ale zároveň v nich hledá mezery, které by mohla využít. Nejenže toleruje neférovost a podvodné jednání, ale je jí vlastní parazitující mentalita včetně posedlosti vlivem, a to nejen stínovým.

Tyto formativní zdroje středoevropských politických charakterů posilují eklektické pendlerství – od všeho trochu a každému něco – ale kontrastně i význam principiálních osobností Masarykova typu či přínosů, jako byl ten Havlův. Hlavní proud se stává evolučním prostředím, kde nepřekvapuje obdiv k autoritářským modelům a k jejich disciplinované reakci na epidemii, i když věrohodná fakta spíše neznáme. Stále častější argumentace, že direktivní režimy jsou efektivnější než ty liberální a konsenzuální, však pokulhává. Zejména když je zřejmé, že počáteční cenzura informací vedla k nekontrolovatelnému šíření viru, a ne náhodou se proto hovoří o „čínském Černobylu“.

Samozřejmě že některá opatření se v nedemokratických systémech prosazují efektivněji. O příkazech není diskuse. Konečně výhodou není ani nacionalistický americký prezident, který fakticky rezignoval na širší koordinaci postupu například v rámci G8. Na druhé straně je mnohonásobně těžší uzavřít otevřenou multikulturní metropoli jako New York než třeba provinční Wu-chan. Při veškerém respektu ke konfuciánské etice, která má mnoho paralel s tou aristotelovskou, jež zrodila naši kulturu ctností, není možné učit se stabilizovat společnost tam, kde svoboda, zejména ta negativní, svoboda od státu, není politickou hodnotou.

Epidemie digitální kontroly

Aspektů má epidemie samozřejmě více. Obyvatelé městských aglomerací jsou vystaveni větším rizikům, koncentrace nákazy představuje psychickou i emoční zátěž. Prokazatelná je i souvislost mezi koronavirem a kvalitou životního prostředí; v tom znečištěném se nákaza šíří rychleji. Probuzení Gretou je apel budoucí generace na klimatické priority vyjádřené v Pařížské či Evropské zelené dohodě.

V souvislosti se zvýšenou digitální kontrolou sociální interakce a pohybu ohrožuje epidemie nedotknutelnost osobní sféry. Nenápadné erozi nahrává i personalizovaná online komunikace ve virtuálním veřejném prostoru. Konečně data určená pro boj s koronavirem mohou být využita také pro politický marketing k vlivu na budoucí, možná „distanční“ generaci, pro niž hodnota fyzického kontaktu nebude prioritou, neboť žije v síti.

Filozof Gilles Deleuze již v 90. letech použil prorocký termín „dividuální“, který označuje osobu postrádající individualitu. Lidé se mění v tok informací, v data a přístupové kódy, neboť žijí ve společnosti kontroly či chcete-li v dohledovém kapitalismu (surveillance capitalism), kde se paradoxně zpřítomňuje neviditelná verze Orwellova Velkého bratra. Ti zranitelnější pozvolna ztrácejí obrysy své identity, zbývá závislost řízená někým jiným, případně návyk, že vše musí být dovoleno. Výsledkem už není strach z nákazy, ale strach ze svobody, jež vybízí k odpovědnosti a kritice.

Všichni si přejeme, aby epidemie ustoupila, ať už přirozenou cestou, léčbou, či aplikací vakcíny. Ale musíme být ve střehu, aby neustoupila svoboda založená na autonomii a vysněný návrat k normalitě se nezvrhl v realitu nové normalizace.

Reklama

Související témata:

Doporučované