Hlavní obsah

Esej: Veřejný prostor v časech epidemie

Luděk Sekyra
Podnikatel, majitel Sekyra Group, zakladatel Sekyra Foundation
Foto: PETR TOPIC / Profimedia.cz

Značky s rozestupy připravené pro demonstraci Milionu chvilek na Staroměstském náměstí v Praze, snímek z června 2020.

Reklama

Trvající neshoda se stala převažujícím jevem a politika založená na kompromisu bojuje o přežití. Dialog ve veřejném prostoru pandemie ještě zkomplikovala.

Článek

Epidemie uzavřela nejen společnost, ale i veřejný prostor, posunula ho do světa digitálních sítí a zvýraznila trendy, které lze vysledovat od počátku internetové revoluce. Zjevná je především fragmentace všudypřítomné parasociální komunikace.

K tomuto trendu logicky přispívá na jedné straně izolující epidemie a na druhé filtrační bubliny, které pomocí algoritmů uzavírají virtuální názorové platformy. Internetové komunikaci tak často chybí kritické zrcadlo, schopnost polemické argumentace a vnější dialog. Důsledkem je fragment, absence života v celku, v reflexi. Pouze respekt k jiným úhlům pohledu totiž tříbí celistvost lidského postoje – jak ostatně věděl i Sokrates, když tvrdil, že život, který není vystaven otázkám, nestojí za to žít.

Covidové restrikce a následná recese vztahů vytvořily „sterilního člověka“, který v zajetí strachu nahradil společnost digitálním kontaktem plným mikroagresí, což přispělo k prohloubení propasti mezi poklidnou hodnotovou politikou a útočným populistickým cynismem.

Pandemie má díky vakcínám epidemiologické řešení, avšak její politické důsledky jsou různorodé a mohou být fatální pro zcela rozdílné subjekty, ať se jedná o popularitu vládních stran či politické ambice sympatických Milionů chvilek. Těm prvním se pandemické kormidlo vymklo z ruky a těm druhým se úspěch z reálného veřejného prostoru nepodařilo zopakovat v tom covidovém. Ač se zpočátku semklo 250 tisíc účastníků letenské demonstrace, nestačilo to následně ani na 50 tisíc podpisů při formování nového subjektu. To ukázalo na nenahraditelnost reálného veřejného prostoru a fyzického kontaktu jako přirozeného základu společné akce tváří v tvář roztříštěnosti internetových komunit. V neposlední řadě občanská neposlušnost, hromadný protest mají v sobě vždy politický prvek a nezřídka zásadně transformují veřejný diskurz i prostor. Takové projevy nesouhlasu byly pandemií vytěsněny.

Český veřejný prostor

Český národ má k politice komplikovaný vztah. Po Bílé hoře se stal národem plebejským, obrozenecké spolky jako Sokol či Hlahol byly převážně nepolitické a čeští poslanci v 19. století často trucovali mimo vídeňský parlament nebo se věnovali přízemní drobečkové politice. Maďaři mezitím prosadili dualizaci monarchie a Poláci vyvolali dvě obdivuhodně odvážná povstání proti carské nadvládě.

Završitel emancipačního hnutí Masaryk byl přesvědčen, že politika je „pouze skromnější částí života duchovního“. Převážně demokraticky naladěný český národ se od svého novodobého zrodu často míjel s účinnou politikou. Nebyli to politici, ale intelektuálové jako Palacký, Masaryk či později Havel, kteří morálně zorientovali národ a dali jeho snahám politický směr. Jejich vnitřními principy byly božnost jako lidství, ideál humanitní, případně svědomí a život v pravdě. V historické paměti národa se tak etablovali jako trvalá elita, na rozdíl od těch momentálních, čistě politických. V jeho povědomí pak politická řešení z přelomových let 1938, 1948, 1968 a pro mnohé i některé stránky polistopadového vývoje mají buď zcela negativní, nebo rozporuplné vyznění. Češi se tak historicky snadno mobilizují proti politice, v oblibě jsou projevy občanské nespokojenosti, shromáždění, sdružení a zejména „nepolitická politika“, ať již ta hodnotová disidentská, či prázdná populistická.

Symbolické je pódium dobových elit na Letné či Václavském náměstí jako vzedmutí národní hrdosti, ne-li sebestřednosti. To se bohužel pravidelně střídá se ztrátou iluzí v realitě všední nepevnosti charakterů, v nedůslednosti a osobní ctižádosti podrývající trvalý úspěch kolektivního úsilí a sjednocujícího politického aktu. V čem tkví příčina? Dle Masaryka je to neschopnost zbavit se strachu z malosti, která „jako hladový červ sedí v samém nitru české duše“. Jan Patočka to přičítá snaze usilovat „malými prostředky o velikost“, jakož i nedostatku „principiálního myšlení“. Ferdinand Peroutka vidí příčinu v konjunkturalismu a historik Jan Tesař pak v divadelním charakteru národa.

A proto ve vztahu k politice převládají pochybnosti, je vnímána jako zdroj selhání. Silná je víra, že ten, kdo stojí mimo ni, může spasit zemi. V této souvislosti je pochopitelné, že jako cesta vedoucí k její obnově se vzývá formativní postavení občanské společnosti symbolizující autenticitu zájmů a hodnot nedeformovaných politikou.

Společnost a instituce

Při absenci důvěry v politiku jako takovou je v českém prostředí náročnější než jinde naplňovat velkou ambici západní filozofie, uvést do souladu řád politický s řádem mravním. Nezastupitelná je jak úloha občanské společnosti, místa, kde se rodí morální osobnosti schopné jednat podle svého přesvědčení, tak role nezávislých demokratických institucí. Liberální ideál neutrálních institucí je o kontinuitě spravedlnosti a hodnot, které reprezentují obecný zájem a oddělují ho od zájmů soukromých či partikulárních. Institucionální páteř politického řádu čelí ohrožení ze dvou stran: od populistů, kteří sledují mocenský záměr, a od skupin s primárně ekonomickým interesem. Chybný design institucí může mít dalekosáhlé negativní důsledky. Příkladem je zavedení přímé prezidentské volby do zcela nevhodného ústavního rámce a tím vytvoření nového mocenského centra v rozporu s původním záměrem ústavodárce. Jedná se o systémová pochybení, která nahrávají snahám využít přímou či stínovou kontrolu nad orgány státu k osobnímu prospěchu. Zde se zasévá hluboká nedůvěra vůči nim, což zásadně mění vzorce politického chování. Tu umocňuje stav, kdy poslání a vážnost úřadu koliduje s pochybnou hodnotovou výbavou jeho představitelů.

Takové situace koriguje veřejný prostor, v němž se transformuje sociální a morální kapitál občanské společnosti do toho politického. Pokud je společnost sférou reciprocity, morální gravitace a uznání důstojnosti všech členů společenství, zpravidla se vymezuje vůči excesům veřejné moci. Při bolestné absenci sebevědomých liberálních stran se občanská společnost stává neformálním strážcem negativní svobody, svobody od státu, od jeho ingerencí do práv jednotlivce, jakož i obráncem minoritních zájmů proti tyranii mnohdy těsné většiny. Úkol naléhavý při pohledu na nesourodý mocenský mix marketingového novotvaru s tradičními stranami v agonii. Paradoxně na opozičním obzoru vyniká další protestní novotvar, snad konzistentnější, jako opětovný důkaz národní víry v antisystémový protest.

Stíny oligarchizace

Posttotalitní transformace byla většinově vítána. Čas ukázal, že některé nezbytné a dobře míněné kroky vedly k nečekaným důsledkům. Jádrem sociálně-ekonomické přeměny byl privatizační a restituční proces.

Způsob provedení ekonomicky nezbytné privatizace položil základy oligarchizace. Ta je komplexním jevem, nicméně kořeny lze hledat u privatizační „lumpenburžoazie“, řečeno výstižným, ač marxisticky zabarveným termínem Karla Kosíka. Privatizace, na rozdíl od restitucí, postrádala hlubší etický smysl nápravy křivd, a to za současné absence kredibilního právního rámce. Což se negativně otisklo do veřejného obrazu podnikání jako celku.

Oligarchizace není o nerovnosti, která je důsledkem tržních vztahů, tudíž morálkou kapitalismu. Jedná se o stav, kdy každý relevantní hráč bezohledně hájí své ekonomické priority v mocenské sféře, ale nikdo nehájí veřejný prostor, jenž musí patřit všem bez rozdílu, i těm, kdo nic nemají. O zhoubnosti této situace se nemusíme dlouho přesvědčovat a ke slovům francouzského klasika Jeana-Jacquese Rousseaua, že „není nic nebezpečnějšího než vliv soukromých zájmů na veřejné záležitosti“ lze jen dodat, že mohou být i umně zastřené a obtížně rozpoznatelné.

Vedle nepřímého vlivu prostřednictvím spřízněných struktur je tu i přímá cesta, vstup do politiky. Ten dává vyniknout osobnostním rysům účinkujících. Neznamená to, že ten, kdo je schopen efektivně prosazovat privátní zájem, bude dobrým správcem toho společného. Už slavný oxfordský filozof Isaiah Berlin varoval před lidmi, kteří mají ega, ale nemají empatii a nereflektují cizí názor, před působením sociopatů v politice.

Obranou proti různým formám kolonizace veřejného prostoru je jeho emancipace a kultivace především pomocí intelektuálního přediva společnosti, aktivního občanství, kritických médií a transparentních institucí.

Odpovědný prostor

Transfer morálního kapitálu občanské společnosti do té politické předpokládá odpovědný veřejný prostor, kde občanský zájem dostává politický tvar, který umožňuje hledání rozumné dohody. Byla to idea veřejnosti, jež stvořila moderní společnost. Dnes jsme svědky eroze veřejného kolbiště, které opustila racionální argumentace i úsilí o konsenzus; dissensus jako trvající neshoda se stal převažujícím jevem a politika založená na kompromisu bojuje o přežití.

Starou netriviální otázku, jak prožít dobrý život, musíme doplnit otázkou, v čem chceme žít a s kým chceme sdílet pomyslnou agoru. Určitě v prostředí, kde názor je výzvou k dialogu, nikoli k útoku, kde vzájemný respekt je v rovnováze s touhou po moci. Někdo může namítnout, že i zlo je součástí lidské přirozenosti. Ano, vymýtit je neumíme, ale zpravidla je samozáhubné. V „postfaktické době“ čelíme náporu těch, pro něž pravda je vynález lhářů a bezmezná ctižádost zdrojem autoritářských ambicí.

Snaha překonat egoismus sounáležitostí krásně zní, ale hůře se uskutečňuje. Zrcadlem je Kantova trefná připomínka, že „z křivého dřeva, z jakého je udělán člověk, nemůže být vytesáno něco zcela rovného“. Vytvořit ze spleti protichůdných zájmů konsenzuální skulpturu je přetěžký úkol. Je to problém hodnotového řádu člověka, morálního příkladu a osobnosti, kterou utváří atmosféra doby, vzdělání, sociální vztahy, i náboženské tradice. Odvážný postoj vždy předpokládá vnitřní svobodu, autonomii, díky níž si můžeme vážit sami sebe.

Epidemický otřes je možná potřebným procitnutím, že život v antropocénu provází rozpor mezi civilizací a přírodou, který je impulzem k hledání nové rovnováhy. Environmentální otázky jsou nejzásadnější výzvou epochy. Při pohledu směrem na Západ se však tuzemská odezva tohoto paradigmatu jeví nevýrazně; je smutné, že v politickém spektru postrádáme silné autentické ekologické hnutí, a tudíž reagujeme až pod vnějším tlakem.

Věřím, že covidová zkušenost vyvolá širokou sebereflexi, neboť se ukázalo, že každá i uzavřená společnost je zranitelná. Nový imperativ by měl znít: nežít po zvířecku okamžikem, ale otevřít se celku světa. Vzácná je schopnost pohledu za horizont, který dává lidskému bytí smysl a veřejnému perspektivu. Vede to k osobnímu poznání, že život spočívá nejen na spirálách moci či přizpůsobivých faktech, ale především na neměřitelných hodnotách jako reciprocita, spravedlnost, ohleduplnost, či odpovědnost za jednání na veřejném fóru. Tím se rodí naděje, že existuje cesta, jak dostat vizi tolerantní a slušné společnosti z říše idejí do reality.

Reklama

Související témata:

Doporučované