Fakta: Senioři zůstávají na Ukrajině. Chtějí dožít doma, vysvětluje odborník

Necelých devět tisíc Ukrajinců starších 65 let našlo po ruské invazi útočiště v České republice. Jde o nejmenší skupinu mezi uprchlíky, více je i dětí do tří let. Většina z ukrajinských seniorů v Česku jsou ženy.

Ve své domovské zemi přitom starší lidé zdaleka nejsou minoritní skupinou. Podle serveru Statista tvořili Ukrajinci starší 65 let v roce 2020 téměř 17 procent populace.

Také Ukrajina dlouhodobě stárne a populační pyramida neukazuje, že by se to mělo v dohledné době změnit.

Jak je tedy možné, že starší lidé tvoří tak malý podíl mezi uprchlíky v České republice? „Myslím, že tam jednak hraje roli, že ti lidé často nechtějí opustit místo, kde žili celý život. A ve svém věku chtějí dožít na tom místě,“ vysvětluje analytik Asociace pro mezinárodní otázky Michal Lebduška. „Druhou věcí je, že tito lidé jsou méně mobilní, takže pro ně obecně bude těžší se někam přemístit.“

Podle Lebdušky to odpovídá tendencím, které bylo možné sledovat v roce 2014 na Donbasu, který ovládli proruští separatisté. „V roce 2014 odtamtud velká část Ukrajinců odjela a uvádí se, že tam zůstali většinou důchodci a obecně starší lidé. Chtěli zůstat na místě, kde žili, nebo neměli kam odjet.“

Specialista na politický, bezpečnostní a společenský vývoj na Ukrajině má osobní zkušenost. „Byli jsme ve vesnicích, které byly v té době přímo na frontové linii. Pravidelně se tam střílelo, ale lidé často z těchto důvodů zůstávali. I oni to říkali, že nechtějí jet někam pryč, protože nemají kam. A ve starším věku už se jim nechce někde začínat znovu.“

Na videích z osvobozených ukrajinských měst se někdy objevují i lidé, kteří právě díky svému vyššímu věku nepřišli o život. „I kvůli tomu, že budou schovaní někde doma, nehrozí takové podezření, že by byli součástí teritoriální obrany, že nejsou aktivisté, kteří by tam pomáhali,“ říká Lebduška. Z vlastní zkušenosti ovšem ví, že i senioři se do bojů někdy zapojují.

Nebezpečí je také přímo závislé na tom, jak se v konkrétních místech vojensky daří ruské armádě. „Viděli jsme to třeba v oblastech severozápadně od Kyjeva. Masakry, ze kterých jsou i fotky zabitých starších lidí, tam evidentně vyplynuly ze skutečnosti, že se Rusům vojensky nedařilo, tak si tu frustraci vybíjeli na civilním obyvatelstvu,“ připomíná odborník.

Senioři jsou však mnohem zranitelnější vůči jinému důsledku války: nouzi. Průzkum organizace HelpAge ukázal, že 99 procent ukrajinských seniorů si nepřeje evakuaci ze svých domovů, zároveň však 91 procent z nich potřebuje pomoc se zajištěním jídla. Žijí totiž sami a mají problémy s pohyblivostí.

Kvůli ostřelování a náletům hlásí 79 procent z nich nedostatečný přístup k čisté pitné vodě, více než každý třetí (34 %) naléhavě potřebuje léky na chronická onemocnění, jako je cukrovka, krevní tlak a úleva od bolesti. Tři čtvrtiny dotázaných seniorů pak potřebují základní hygienické potřeby, jako jsou mýdlo, zubní pasta, toaletní papír nebo pleny pro dospělé. S výpadky elektřiny a nemožností topit se potýká 91 procent respondentů.

Mimo jiné proto vznikla dárcovská výzva pod nadací Sue Ryder, která pomáhá se zajištěním potřebných prostředků, jako je rozvoz jídla, léků nebo i udržování kontaktu s rodinou.

Na Ukrajinu se navíc čím dál více lidí vrací. Podle deníku The Kyiv Independent přišlo k 2. dubnu zpět do země zhruba 620 tisíc Ukrajinců, kteří již byli v zahraničí. Zpočátku tvořili číslo z drtivé většiny muži, kteří se vraceli bránit svou zemi, nyní se mezi nimi čím dál častěji objevují i ženy a děti.

Ne na každého dospělého muže se přitom vztahuje povinnost bojovat za vlast. Po dobu válečného stavu sice nesmí zemi opustit muži ve věku od 18 do 60 let, i zde ale platí výjimky.

Jednou z takových výjimek je například čtyřicetiletý Vitalij z městečka Makariv v Kyjevské oblasti. Otec šesti dětí je v současné době v péči Charity Jablunkov spadající pod Charitu Česká republika.

Cesta do Česka rodině trvala téměř dva týdny, sami pořádně nevěděli, kam jedou. „Pomohli nám lidé z organizace Charita,“ vypráví Vitalij. „Jako první do Česka odjela starší dcera s babičkou. Dostaly se do kontaktu s touto organizací, která později zařídila ubytování i pro nás. Pak sem přijeli i moji rodiče. Na Ukrajině ale zůstala moje starší sestra.“

Vitalij navzdory výjimce původně plánoval vrátit se do války, situace se však změnila. „Chtěl jsem vyvézt děti a pak se vrátit na Ukrajinu bránit svou vlast,“ popisuje. „Moje manželka ale má zdravotní problémy, tak jsem si říkal, že je v tom nemůžu nechat samotné.“

Našel si proto práci ve stavební firmě, takže může legálně pracovat. V České republice plánuje zůstat zhruba půl roku. „Vše bude závislé na tom, jak se bude vyvíjet situace na Ukrajině,“ vysvětluje. „Mám velkou rodinu a chci zajistit, aby měli všechno, co potřebují. Manželka zatím práci nemá. Domů se rozhodně vrátíme, až bude klid.“

Česky rozumí, ale nemluví, v práci se však i za pomoci překladače dorozumí. „Dvakrát týdně chodím na kurzy češtiny. Děti, které už chodí do školy, se také snaží jazyk ovládnout,“ dodává.