Článek
Ti starší řeknou, že byl fotbalovým králem Pelé. Současná mladá generace fanoušků by nejspíš korunovala buď Lionela Messiho, nebo Cristiana Ronalda. Pro mnohé z těch, co byli kluky nebo puberťáky v polovině 80. let minulého století, je ale fotbalovým bohem Diego Maradona, který proslavil „boží ruku“. Zemřel 25. listopadu 2020.
Toho, že v Argentině vykvetl opravdu mimořádný talent, si experti nemohli nevšimnout. Na MS hráčů do 20 let, které v roce 1979 pořádalo Japonsko, Maradona svým gólem pečetil finálovou výhru nad SSSR a svými výkony vyčníval natolik, že bylo jasné, že z něj bude světová megastar.
Ještě mu nebylo ani 16 let, když v argentinské lize debutoval za Argentinos Juniors. Pak přestoupil do klubu svého srdce Boca Juniors a v roce 1982 do Barcelony. Za 5 milionů liber, což byl tehdy světový rekord na přestupním trhu.
Ještě krátce před přestupem absolvoval právě ve Španělsku své první mistrovství světa. Mundial v roce 1982 se ale Argentincům nevydařil, v zákulisí byly spory mezi staršími hráči, mistry světa z roku 1978, a mladší Maradonovou generací.
Angažmá v Barceloně mu komplikovala nejprve žloutenka, potom zlomený kotník, který mu brutálním faulem poničil Andoni Goikoetxea, přezdívaný Řezník z Bilbaa. V několika zápasech se Maradona přesto dokázal blýsknout, zapsal se třeba do dějin jako úplně první hráč Barcelony, kterému za jeho skvostný výkon v El Clásiku nadšeně tleskali i příznivci hlavního rivala, tedy Realu Madrid.
Za 58 zápasů v dresu Barcelony stačil Maradona nastřílet 38 gólů, ale divoký Argentinec se často ocital v kontroverzích s fanoušky i klubovým vedením. A tak se Barca rozhodla prodat ho už po dvou letech. Neapol v roce 1984 opět navýšila světový rekord nejdražšího přestupu. Opět šlo o Maradonu a tentokrát o 6,9 milionu liber.
Zatímco s Barcelonou dokázal vyhrávat jen španělské pohárové trofeje, v Neapoli nalezl Maradona nový domov, pro sebe nový ráj na zemi. A klub zdvihl k až nečekaným výšinám. Dva tituly mistra ligy, italský pohár, Pohár UEFA... Tak úspěšné období SSC Neapol nikdy předtím ani nikdy potom nezaznamenala. A strůjce úspěchu byl zřejmý: Maradona.
V čem exceloval? Jeho umění v ovládání míče bylo naprosto nesrovnatelné s kýmkoli na planetě. „To, co já dokážu s balonem, uměl by on s pomerančem,“ poznamenal k tomu později Michele Platini.
Nízká Maradonova postava, jen 165 centimetrů, znamenala nízko posazené těžiště. A tím pádem nevídané možnosti manévrování. Maradona měl fotbal v těle, v nohách, především v té levé. A také v oku a hlavě. Dokázal sám řídit tým a rozhodovat zápasy.
Vrchol jeho kariéry přišel na MS 1986 v Mexiku. Ten, kdo viděl, co na turnaji předváděl, nikdy nezapomene. Bezpochyby šlo o nejlepší individuální výkon některé z fotbalových hvězd v historii světových šampionátů.
Odborníci se shodnou, že Maradona měl na turnaji takovou formu, že bylo skoro jedno, jakých 10 lidí běhá kolem něj. Na titulu mistrů světa měl on sám obrovský podíl.
A právě s tímto šampionátem a čtvrtfinále proti Anglii je spojená i největší kontroverze jeho fotbalové kariéry. V zápase ukázal, že je fotbalovým andělem i ďáblem, ukázal obě své tváře. A rozdělil je mezi oba své góly v tomto utkání. Ten druhý vstřelil po fenomenálním slalomu přes půl hřiště. Předcházel mu však gól dosažený rukou.
„Pokud to byla ruka, tak potom ruka boží,“ popsal Maradona nejslavnější podvod v dějinách světového fotbalu. Záběry i fotografie odhalovaly, že s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou rukou zahrál. Sudí ale branku uznal, Maradona mluvil o boží ruce a Argentina postoupila.
Ve finále MS 1986 v Mexiku vedla Argentina na Aztéckém stadionu nad Německem, tím kapitalistickým, už 2:0, Rummenigge a Völler ale zařídili srovnání na 2:2. Rozhodla 86. minuta a gól Burruchagy. Geniální přihrávkou ho ke skórování vybídl právě Maradona, který byl do té doby výborně hlídaný Matthäusem. Argentina získala titul mistrů světa. A Maradona se stal ve své rodné zemi bohem. A to doslova, protože skutečně vznikla maradoniánská církev, která ho dodnes uctívá coby svatého. Je to sice trochu recese, ale jen trochu. Maradona se stal něčím mezi lidovým hrdinou a polobohem, Argentina si ho spojila i s obdobím uvolnění poměrů v zemi po pádu vojenské junty.
V roce 1990 na MS v Itálii dovede Maradona tým Argentiny opět do finále, opět proti Německu. Tentokrát ale zápas dopadne vítězstvím evropského týmu. Finále rozhodne jediný gól dosažený z Brehmeho penalty.
V Neapoli se nad ním pomalu začalo smrákat. Začalo to skandálem kolem nemanželského dítěte, pak se objevila podezření na Maradonovy styky s neapolskou mafií Camorrou. Navíc problémy s berním úřadem. Maradona přestává být v Neapoli šťastný. V roce 1991 tam ukončí smlouvu.
Maradona hraje chvíli v Seville, pak se vrací do Argentiny. V roce 1994 míří počtvrté a naposledy na MS, tentokrát do USA. Tam odehrál jen dva zápasy. Blýskl se krásným gólem proti Řecku, ale následovala dopingová aféra, v jeho organismu našla kontrola koktejl látek, ve kterých převažoval efedrin. Maradona tvrdil, že šlo o prostředek na hubnutí, jeho působení na turnaji ale skončilo. A tím vlastně navzdory několika dalším pokusům o comeback skončila jeho velká hráčská kariéra. Tak trochu neslavně.
Přinejmenším v Argentině se dál těšil takřka božskému renomé. Stal se dokonce trenérem reprezentace a tým Argentiny vedl na MS 2010, ve čtvrtfinále to skončilo debaklem 0:4 od Německa.
O Maradonovi pak už agentury vydávaly většinou dost bizarní zprávy. Jak se zhroutil kvůli závislosti na kokainu, jak střílel vzduchovkou na novináře, jak se mu rozpadlo manželství, jak se přátelil s kubánským revolucionářem Fidelem Castrem nebo venezuelským prezidentem Hugem Chávezem a nadávali společně na zlou Ameriku. Diego Maradona se objevil i v mnoha odkazech v popkultuře. Postava, v níž každý pozná Maradonu, se objevuje třeba ve slavném filmu Mládí od režiséra Paola Sorrentina.
Když v roce 2000 hledala FIFA nejlepšího fotbalistu minulého století, vyhrál oficiální anketu Pelé, internetové hlasování fanoušků pak Diego Maradona. Fotbalový bůh i ďábel v jednom balení.
